Nahlédněte do nitra čínského koncentráku, kam se dávají covid negativní, kteří přišli do kontaktu s nakaženými

Politika „nula covid“ je již delší dobu prosazována v některých velkých čínských městech. Šílená covidová politika, v něčem ne nepodobná té, kterou před časem praktikovala Austrálie, má údajně za cíl dospět do stavu, kdy bude covid zcela vymýcen.

To je samozřejmě nesmysl, spíš se zdá, že Čína jako jedna z hlavních testovacích zemí jen zkouší ovladatelnost občanů.

O tom, jak již asi téměř rok vypadá proklamovaná čínská „nula covid“ politika jste si mohli přečíst například zde, zde, zde nebo zde.

Nyní se máte možnost podívat dovnitř jednoho takového covid koncentráku. Ovšem nenechte se mýlit, zde se neubytovávají covid pozitivní, ale naopak, jde o ty, kdo jsou covid negativní, ale vyskytovali se v prostorách, kde byl i někdo nakažený.

Do tohoto koncentráku se dostal i jistý novinář, který byl ve špatnou dobu na špatném místě. Nacházel se totiž v baru, kde byl covid pozitivní člověk. Všichni návštěvníci baru tak museli i přes případně negativní výsledek testu do izolace ve speciálním zařízení…

Západnímu světu byl poskytnut vzácný, intimní pohled do  čínského koncentračního tábora Covid-19 poté, co byl Thomas Hale, korespondent  Financial Times ze Šanghaje, chycen do pasti režimu s nulovým Covidem.   

Není to tak, že by měl Hale pozitivní test. Pouhé označení jako „blízký kontakt“ stačilo k tomu, aby byl odsouzen k 10 dnům vězení v tajném ostrovním táboře označeném pouze jako „P7“.

Hale poskytuje základní informace o fungování čínského systému: 

„PCR testování v Číně je téměř každodenní rituál a testovací kabinky jsou běžné na mnoha rozích ulic. Vypadají nejasně jako stánky s jídlem, až na to, že jsou větší a mají tvar krychle a uvnitř sedí pracovník za plexisklem se dvěma otvory na ruce.

Jsou to pouze malé části obrovského monitorovacího systému. Čínský digitální průkaz Covid připomíná podobné průkazy používané jinde, až na to, že je zde stále povinný a funguje. Pomocí Alipay nebo WeChat, dvou hlavních aplikací v zemi, je QR kód propojen s nejnovějšími výsledky testů každé osoby. Kód musí být naskenován, abyste se dostali kamkoli, a tím sledují i vaši polohu. Zelená znamená, že můžete vstoupit; červená znamená, že máte problém.“

Haleova cesta do covidového šílenství začala nevinnou návštěvou šanghajského baru.  Někdo, kdo byl také v baru, měl zřejmě pozitivní test. Prostřednictvím sledovacího systému úřady zjistily, že tam byl i Hale.

Hale tak „vyhrál“ tuto šílenou loterii: V den, kdy byl v baru, bylo toho dne v celé Šanghaji – městě s 26 miliony obyvatel – pouze 18 případů covid pozitivity.

Několik dní po jeho návštěvě v baru mu zavolaly úřady, aby potvrdil, že byl v baru. Další den ho volající z šanghajského městského centra pro kontrolu a prevenci nemocí upozornil, že úřady jsou na cestě. Hale měl být „odveden“ – to je výraz, který Číňané používají při popisu přesunu do izolace.

Poté zavolal zaměstnanec hotelu, že nemůže odejít,  že hotel je v lockdownu kvůli jeho pouhé přítomnosti v něm. Pak přišli muži v ochranných oblecích, kteří ho doprovodili opuštěnou chodbou k výtahu pro zaměstnance a ven uzavřeným vchodem do hotelu. Dostal pokyn, aby nastoupil do malého autobusu, který řídil jiný muž v ochranném obleku. 

Hale se připojil k ostatním odsouzeným cestujícím – žádný z nich neměl ve skutečnosti pozitivní test. Jeho naděje, že ho odvezou do karanténního hotelu, byly zmařeny. Více než hodinová jízda skončila na malé silnici uprostřed pole a před ním stálo několik velkých autobusů.

Řidič vystoupil, zamkl za sebou autobus a odjel. Spolucestující byl překvapen, když slyšel, že Hale je z Velké Británie: „Přivezli vás sem? S cizím pasem?“  Hodiny čekání ve stále chladnějším autobusu ubíhaly, až se ve 2 hodiny ráno konečně zase pohnul. 

Když se plahočili do svých přidělených ubikací, jeden ze zadržených ukázal na tři řady drátu nad obvodovými ploty, za nimiž byly jen vysoké stromy. 

Haleovým novým domovem byla krabice podobná přepravnímu kontejneru. Jeho i všechny ostatní dveře byly monitorovány kamerou. Nebyla tam teplá voda. 

„Uvnitř mé kajuty o rozloze 196 čtverečních stop byly dvě samostatné postele, rychlovarná konvice, klimatizační jednotka, stůl, židle, miska, dva malé hadříky, jedno mýdlo, peřina, malý polštářek, zubní kartáček, jedna tuba zubní pasty a svinovací matrace o tloušťce zhruba jako chňapka.

Podlaha byla pokryta prachem a špínou. Celé místo se otřáslo, když šel někdo kolem, čehož jsem si brzy přestal všímat. Okno bylo zamřížované, i když se stále dalo vyklonit ven. Nebyla tam sprcha.

Postel byla vyrobena z železného rámu a šesti dřevěných prken a matrace byla tak tenká, že jste museli ležet úplně rovně.“ 

Byl však příjemně překvapen, když zjistil, že připojení k internetu bylo 24krát rychlejší, než jaké měl ve svém hotelu. Stejně jako Hale měli zaměstnanci tábora zakázáno opouštět místo nebo přijímat cokoli zvenčí. Místní pracovník řekl, že vydělává ekvivalent asi 32 dolarů za den. 

Hale se snažil zjistit, zda by ho jeho postavení zahraničního novináře nemohlo dostat z vazby. Pracovník, kterého oslovil s touto otázkou, byl udiven už jen tou představou, že mohl o odchodu uvažovat. 

Hale popisuje klíčové aspekty každodenního života v detenci Covid: 

• Každé ráno ho probudil hukot podobný sekačce, když průmyslový stroj stříkal okna kabiny a schody dezinfekčním prostředkem.
• Kolem deváté hodiny ráno přišli dva pracovníci udělat testy PCR. Pozitivní výsledek by znamenal převoz do jiného typu vazby  
• Jídla byla rozvážena v 8:00, v poledne a v 17:00
• Hale se věnoval přísné rutině studia jazyků, psaní, cvičení, hudbě, online šachům a poté čtení nebo sledování zábavy na Amazon Prime

Rutina mu dobře posloužila. Postupem času si všiml, že jeho sousedé přestali snídat, zatímco někteří byli slyšet, jak v noci přecházejí ve svých kajutách. 

Snášel určité psychické nepohodlí v podobě toho, že nevěděl, kdy se dostane ven. Původně mu bylo řečeno sedm dní, ale nakonec to bylo 10. 

Po propuštění a návratu do civilizace si Hale vychutnával horkou vodu z hotelové sprchy a měkkou postel. Když však vyšel na slavnostní jídlo, zaváhal – přecházel po ulici a přemýšlel o tom, že vstup do čínské matrice pro sledování kontaktů přináší nebezpečí návratu do vězení. 

Rozhodl se vzít si jídlo s sebou ze steakové restaurace, kde zaměstnanec řekl, že nebude nutné zjišťovat jeho kód, pokud si objednal jídlo s sebou.