Britská města, kde se žije jako v chalífátu

Velká Británie patří k zemím, u nichž již není otázkou zda budou islamizovány,  ale kdy. Muslimský spisovatel Ed Husain se dostal i tam, kam se běloch – tedy původní obyvatel Evropy – nemá šanci dostat. Jeho svědectví dokazuje, že z měst se postupně stávají menší šaría zóny, z nichž možná dřív, než kdo jen tuší, vznikne chalífát…

Autor, který navštívil mešity po celé Británii, aby prozkoumal integraci, odhalil, že části Blackburnu jsou pro bělochy „no-go oblastmi“, zatímco ultraortodoxní rodiče v Bradfordu vychovávají děti podle pravidel Talibanu.

Spisovatel a politický poradce Ed Husain, profesor walshské školy zahraničních služeb na Georgetownské univerzitě, napsal o cestě po mešitách.

Muslimský spisovatel, který byl sám v mládí vycvičen pro džihád stejnými lidmi jako Omar Khyam, vůdce bombardérů Bluewater, vyrůstal v bangladéšské rodině v Tower Hamlets ve východním Londýně.

V knize, která má být vydána příští týden, Ed podrobně popisuje, jak zkoumal svou práci tím, že se objevil neohlášeně na společné páteční modlitbě v centrální mešitě ve městech po celé zemi.

Husain také zaznamenal rozhovory s taxikáři, majiteli podniků, imámy a místními bílými lidmi o mešitách a okolní komunitě a ukazoval znepokojivý obraz rozdělených komunit – mluvil s bílými lidmi ve městech po celé zemi, kteří přiznávají, že existují no-go zóny, kde se obávají fyzického útoku.

Oblasti jako Bolton, Dewsbury a Black jsou popisovány jako „jiný vesmír“, zatímco v některých částech měst, která navštívil, zjistil, že muslim může strávit měsíce bez kontaktu s bílou Británií. 

V Bradfordu muslimští rodiče zakázali dětem účastnit se dramatických, divadelních a tanečních kurzů a také kreslit, a to v reakci na pravidla zavedená Talibanem v Afghánistánu a ISIS v Sýrii.

Jsou „fyzicky v Británii, ale duševně žijí jinde,“ řekl Husain.

Mezi oblastmi, které Ed navštívil, byl Blackburn, který má největší muslimskou populaci mimo Londýn.

Téměř polovinu mešit ve Velké Británii ovládají Deobandis, ultraortodoxní verze víry, která vytvořila Taliban v Afghánistánu, zatímco Tablighi Jamaat se hlásí k návratu k „pravému“ islámu, jak ho praktikoval prorok Mohamed.

Ve městě, kde bylo Edovi řečeno, že mešity rostou jako houby po dešti, byl šokován, když zjistil míru vzájemné zášti mezi bílými místními obyvateli a muslimskými občany.

Skupina bělochů mu řekla, že se bojí jít do „no-go oblastí“ ve městě, jako je Whalley Range, přičemž jeden muž řekl, že gang „asijských“ teenagerů opakovaně „skočil“ na jeho 12letého syna.

Řekli Edovi, že ho ten kluk zmlátil za denního světla… za to, že je bílý.“

Další muž ve skupině řekl, že oblast Whalley Range, která byla podle sčítání lidu v roce 2011 ze 30 procent britských Asiatů a 38 procent bílých, byla konkrétní oblastí, které by se vyhnuli.

Řekli mu: ‚Když půjdeme v noci do Whalley Range, máme zaručeno, že nás přepadnou. Na druhý konec ulice pěšky  nemůžeme. Tvrdili také, že rada pro Blackburn s Darwenem jim vyhrožovala vystěhováním za to, že vyvěsili anglickou vlajku, a nazvali ji rasistickou.

Mezitím bývalá radní Saima Afzalová řekla Edovi, že v jedné muslimské škole v Blackburnu ředitelka stáhla mladé dívky z výuky plavání s tím, že je nevhodné, aby nosily plavky.

Kromě návštěvy Centrální mešity navštívil Ed to, co popsal jako „jinak obyčejně vypadající obchod“, ve kterém našel několik knih podrobně popisujících přísná omezení pro ženy.

Objevil kopie Bahishti Zewar, který trvá na tom, že je hříchem „užívat si tance a poslechu hudby“ a “ být přitahován zvyky káfirů“. Našel také Mukhtasar al-Quduri: Příručku islámského práva, která cituje: „Když dívka dosáhne puberty, není vhodné, aby ji někdo viděl, kromě obličeje a rukou po zápěstí.“

V nedalekém Bradfordu byl Ed ohromen nedostatkem bílých Angličanů ve městě a zeptal se muslimského taxikáře, „kde jsou“. Bylo mu řečeno, že všichni „odešli s větrem“.

Podle autora byly mešity „téměř na každém rohu“, přičemž Ed napsal: „Pak jsou zde domy, které také slouží jako mešity a madrasy.“ Ed se dozvěděl, že muslimští rodiče žijící v této oblasti zakázali svým dětem účastnit se dramatických, divadelních a tanečních kurzů a také kreslit.

„Islám zakazuje figurální umění a také zakazuje tanec. Takže děti nesmí kreslit ani tančit a jejich rodiče jim nemohou dovolit sem přijít,“ řekl mluvčí divadelního kroužku pro děti se speciálními potřebami a zdravotním postižením.

Navštívil také Centrum Islám Bradford a vyslechl si kázání imáma, který přikazuje věřícím, aby se vyhnuli „inovacím moderního světa“. Ed píše: „Všechny nové záležitosti jsou pro ně odchylky a všechny odchylky patří do pekelného ohně.“

Mezitím mu jiný imám ve městě řekl, že je znepokojen „rozsáhlým zneužíváním postižených dětí v muslimské komunitě“. Edovi bylo řečeno: „Postižené děti jsou skrývány. Mnoho muslimských rodičů se o tyto děti prostě nestará, berou si peníze na sociální dávky a používají je na podporu svých rodin v Kašmíru.

Při návštěvě islámského knihkupectví objevil díla oslavující násilný džihád Sayyidem Qutbem, egyptským kmotrem islámského teroru a uznávaným vlivem na Usámu bin Ládina a al-Káidu.

Hovořil s ředitelkou místní divadelní společnosti, která se věnuje pomoci postiženým dětem a osobám se speciálními vzdělávacími potřebami, Louise Denhamovou, o tom, jak by se komunity mohly spojit. Byla však pesimistická a varovala, že Bradford by se mohl stát „městem apartheidu“ do 30 let.

Ed došel k závěru, že zatímco komunita byla fyzicky v Británii, duševně žijí jinde.

Ed uvedl, že po příjezdu do Dewsbury se cítí „jako by byl v jiné zemi a století“.

Mešita Markazi, jedna z největších mešit v Evropě s prostorem pro 4000 lidí, je ovládána Deobandis.

Ženám nebyly přiděleny žádné prostory k modlitbě, přičemž duchovní řekl Edovi: „O tom, že by byly ženy v mešitě, nelze diskutovat. Pro mnohé by to bylo pokušení.“

Místní knihkupectví prodávala letáky a knihy propagující odloučení a potlačování žen, přičemž jedno z nich dokonce nastínilo, jak by ženy neměly opustit dům bez svolení svého manžela.

Stálo tam: „Když žena opustí svůj domov bez souhlasu svého manžela, pak ji všichni andělé oblohy a celého vesmíru proklínají za tento čin, dokud se nevrátí domů.“

Mešita je také centrální kanceláří Tableeghi Jamaat, která byla založena v Indii v roce 1927, aby zastavila rozmělnění muslimské identity v kosmopolitních městech britské Indie.

Slogan jejího zakladatele byl ‚ Ai Musolmano, Musolman bano! „, což znamená :’Ó muslimové, staňte se skutečnými muslimy!‘ V ulicích města nakupovaly ženy s tvářemi pokrytými černými závoji.

Ed to nazval „kulturou chalífátu“ a vysvětlil: „Tableeghi Jamaat se odděluje od sekulární společnosti a káže od dveří ke dveřím vytvoření muslimské společnosti, od které se očekává, že se nakonec vytvoří chalifát.“

Mezitím mluvil s jedním starším bílým párem v hospodě, který řekl, že „místní obyvatelé“ neboli muslimská komunita s nimi nemluví.

Během cesty do Dewsbury navštívil městskou mešitu, která byla kostelem, než byl v roce 1967 zakoupen syrskými Araby. Narazil na lidi, kteří nesli do mešity transparenty a palestinské vlajky a jakmile byl uvnitř, našel plakáty vyzývající k podpoře humanitární organizace obviněné z vazeb na extremisty.

Mezitím také objevil znamení pro „oddělení šaría“, které se zabývá rozvody a manželstvími a všemi spory a dalšími otázkami, které spadají pod právo šaría.

Podle islámského práva je manželství zákonným poutem a společenskou smlouvou mezi mužem a ženou, ale tato manželství nejsou podle práva Spojeného království závazná.

Jednou z knih vystavených v mešitě byl Khurshid Ahmad, ideolog Džamáat-e-Islami a dalších islámských skupin v Pákistánu, který obhajoval vytvoření islámského státu.

Mezi těmi, kteří v minulosti chodili do této mešity, byl Salman Abedi, který odpálil sebevražednou bombu, která zabila 22 lidí na koncertě Ariany Grande. Abedi a jeho rodina pravidelně navštěvovali mešitu a jeho otec někdy vedl volání k modlitbě.

Později se Ed setkal s dlouholetou přítelkyní Faizou, s níž roky hovořil o problémech v muslimské komunitě, včetně rozhodnutí nosit burku. Cítila však, že se nemůže setkat s Edem sama bez doprovodu, a tak se k nim na setkání připojil její manžel.

Uvedla, že jedno ze dvou modlitebních zařízení pro muslimské studenty na Univerzitě v Manchesteru ovládl salafistický extremistický kazatel. Mezitím se Ed také setkal s Mahfuzem Alimainem, vysoce postaveným úředníkem Manchesterské rady.

Řekl mu, že Syřané a Libyjci, Jemenci a Palestinci, kteří přicházejí do britských mešit, denně viděli bomby a ničení. Zabíjení je pro ně normální.

Řekl, že zejména mladší generace podporuje tuto nestabilitu, a dodal: „Starší chápou potřebu spolupracovat se všemi, zatímco stížnosti mladších pak přitahují pozornost válkou zmítaných arabských nováčků.“

Když Ed dokončil svou cestu do Manchesteru, setkal se se dvěma přáteli své ženy na večeři. Jeden mu řekl: „V Boltonu, Dewsbury, Blackburnu, Prestonu, je to jiný vesmír. Ženy nepracují. Většina mých bratranců je doma a hlídá své manželky, někteří jsou taxikáři nebo pošťáci. Tamní mešity nedovolují ženám modlit se.“

Autor později odcestoval do Glasgow, aby navštívil několik mešit, včetně Centrální mešity ve městě. Na zdi byla reklama na přednášku Shaykha Ahmada Aliho, britského učence hnutí Deobandi, který souhlasil s tím, že lidé nesmí urážet Mohameda. Je známo, že velké části myšlenkové školy z Pákistánu také podporují Taliban. Během své návštěvy bylo Edovi zakázáno fotografovat uvnitř mešity.

Cestou ven se setkal s muslimským vojákem, který řekl, že o své roli v mešitě nikdy nebude mluvit, protože „komunita by to nepřijala“. Později navštívil mešitu Dawate-Islami Madrasa v jiné části města. Tam byly všechny mladé dívky povinny nosit černé burky jako uniformu.

Napsal: „Skupina věří, že jejich historickým mandátem je postavit se proti jakékoli urážce proroka, a používají hadís, rčení připisovaná Mohamedovi, aby podpořili toto tvrzení. „Pákistánské zákony o rouhání tento výklad také podporují a často se používají proti Ahmadisovi i křesťanům, přičemž sankce sahají od pokut až po trest smrti.“

Během návštěvy Birminghamu se Ed setkal se dvěma přáteli, kteří se nedávno přestěhovali do země ze Saúdské Arábie. Řekli mu, že nemohou změnit své náboženství tak, aby vyhovovalo Británii, přičemž jeden z nich, Ahmed, řekl:

„Nemáme žádnou vládu. Čekáme, až se naše vláda šaría opět vrátí v čele s chalífou.“

Už chápete, že za ten chalífát považují nejen Velkou Británii, ale i celou Evropu, potažmo celý svět??