Jak EU podporuje výměnu obyvatel organizovaným dovozem Afričanů z Kanárských ostrovů

Před několika měsíci jste zde mohli shlédnout náhodně natčené video, na kterém se z trajektu vyloďují stovky subsaharských Afričanů na Kanárských ostrovech. Všichni obdrželi teplejší oblečení, které bylo potřeba pro Evropu v dané době a stejnou pevnou sportovní obuv.

Očividně bylo vše předem připraveno a zdálo se, že pro organizátory cesty jde o běžnou rutinu. Mezitím na Kanárské ostrovy připlouvají rekordní počty Afričanů, v důsledku čehož již došlo k několika protestům místních.

Jistý Němec, který již roky na Kanárských ostrovech žije, nyní vypovídal o tom, jak invaze probíhá, jak je organizována EU a jak jsou záhy po příjezdu Afričané převáženi do různých evropských zemí.

Nejen migrační pakt EU, ale i mnoho dalších – i našimi politiky schválených – dokumentů může zajistit, že přerozdělování bude rovnoměrné a časem se dostane na všechny členské země.

Vyprávění o zkušenostech Němce na kanárském ostrově El Hierro zviditelňuje realitu na vnějších hranicích Evropy. Zde jsou ilegálové na lodích pravidelně přijímáni, ošetřováni, převezeni autobusy na letiště a poté přepraveni na kontinent.

Vše se děje s největší rutinou a s financemi poskytovanými EU.

Výměna obyvatel ještě neskončila. Od roku 2015 se pouze snímky staly vzácnějšími a aparát, který má udržovat náhradní migraci v chodu, se stal rutinnějším a pro běžné občany neviditelným.

Hranice jsou přitom stále otevřené jako vrata do stodoly, právo na azyl je  EU stále vnucováno a pomocníci azylového průmyslu jsou stejně aktivní jako kdykoli předtím.

Migranti na lodích, většinou Malijci, Senegalci a Maročané podle uživatele X dimetra, vyráželi na sever západoafrickou cestou z Mauritánie a také ze Senegalu. Hlavními destinacemi byly dosud Kanárské ostrovy Tenerife a Fuerteventura, ale v loňském roce přibyl El Hierro, ostrov s populací pouhých 11 000obyvatel, kde se v roce 2023 vylodilo asi 14 500 Afričanů.

Hotspot El Hierro

Jen o víkendu připlulo na ostrov na lodích celkem 207 ilegálů, do konce června jich bylo více než 19 000 a za celý rok se nakonec očekává až 70 000 migrantů.

Cílovým přístavem je La Restinga, na nejjižnějším bodě ostrova a tedy i španělského území, který je vzdálen asi 400 kilometrů od pobřeží Senegalu. Jak uvádí návštěvník, který sdílí své dojmy na internetu, identifikace, lokalizace a přijetí ilegálů na moři je dobře nacvičená věc.

Lodě jsou vypátrány vrtulníkem, pobřežní stráž poskytne první pomoc a místo návratu do domovských zemí je odtáhne do La Restingy, kde je převezmou zaměstnanci Červeného kříže a dalších organizací azylového průmyslu.

Lodě plné mladých afrických mužů

Na rozdíl od dramatických záběrů a videí zoufalých postav, které azylové neziskovky rády ukazují, záběry z El Hierra ukazují téměř vojenskou disciplínu mezi nově příchozími.

Jeden po druhém se obléknou, projdou několika stanovišti a pak pochodují k autobusu, který je odveze do přijímacího střediska.

Člověk je podezřívavý, uvážíme-li, že cesta mladých mužů, která trvala sedm dní, nezanechala téměř žádné stopy na jejich lodi, která nebyla v žádném případě způsobilá k plavbě.

Záběry neukazují žádné zraněné nebo zesláblé lidi – těžko říci, jak přesně a s pomocí kterých pašeráků opustili svou vlast.

Cíl ilegálů

Zatímco údajně nezletilí (asi 600) zůstávají na ostrově, dospělí jsou na evropskou pevninu přivezeni nejpozději po 72 hodinách. Obyvatelé Kanárských ostrovů už toho mají dost, chtějí vzdorovat cizím masám a vychází do ulic v Las Palmas a Santa Cruz, ale na El Hierru se o tom sotva odváží otevřeně mluvit.

Většina migrantů se pak dostane do cílové destinace trajektem nebo letadlem: pak je čeká azylové řízení a plná péče v EU. V kolonách, svěží a módně oblečeni, přejíždějí letiště v jednom šiku. Kdo to musí zaplatit, není žádným tajemstvím, právě naopak: velké billboardy informují kolemjdoucí o financování celé operace:

Financováno Fondem EU pro migraci, azyl a integraci a také španělským ministerstvem práce, migrace a sociálních věcí. V konečném důsledku jde tedy vše z peněz Evropanů, kteří si tak dobrovolně financují vlastní výměnu.

Infrastruktura pro remigraci místo imigrace

Po několik desetiletí, a zejména od katastrofického roku 2015, byl azylový průmysl, skládající se spíše z nestátních organizací, státních a polovládních organizací, až po oficiální instituce, schopen šířit a akumulovat gigantické zdroje pro svůj projekt výměny obyvatelstva.

Dobře nacvičené pracovní procesy, stálé peněžní toky a rozsáhlá síť personálu spolu s téměř nekonečným rezervoárem populace z Afriky, Asie a Blízkého východu udržují výměnu obyvatel v chodu.

Remigrace vyžaduje přístup k podobným zdrojům, které lze uvolnit prostřednictvím politického rozhodování, aktivistické práce a podpory vlasteneckých iniciativ.