Výzkum: Solární panely vypouštějí 3x více uhlíku, než tvrdí OSN

Boj proti uhlíku a dusíku je základem současné klimatické politiky, jejímž skutečným cílem je likvidace evropské prosperity, deindustrializace, likvidace zemědělství, depopulace a výměna obyvatel.

Na této agendě však zároveň mnozí neskutečně vydělávají – například i na tzv. „obnovitelných“ energiích. I když se objevuje stále více důkazů o jejich neefektivnosti i neekologičnosti, přece jen se do nich v jistých kruzích již investovalo příliš mnoho peněz, takže prosazování solárních a větrných elektráren musí pokračovat.

A to třeba i za cenu lží o tom, jak moc jsou důležité na cestě k uhlíkové neutralitě, ke které se většina evropských zemí, ale například i USA, Kanada nebo Austrálie zavázaly.

Pomineme-li fakt, že CO2 je potřebný pro rostliny a není zde tedy nejmenší důvod proti němu bojovat, pak – přistoupíme-li na jejich „uhlíkovou“ hru – by měly i jejich zdroje energie onoho uhlíku produkovat co nejméně.

Jenže jak se zjistilo, tak ono tomu tak zrovna není. OSN však potřebuje i nadále prosazovat tuto agendu, proto se neštítí čísly manipulovat…

Podle zprávy neziskové výzkumné skupiny založené na výpočtech italského analytika je uhlíková stopa solárních panelů vyrobených v Číně mnohem vyšší, než tvrdí agentura OSN pro klima. 

Zpráva, kterou zveřejnila organizace Environmental Progress, kterou spoluzaložil investigativní novinář Michael Shellenberger ve spolupráci s The Blind Spot a Enrico Mariutti, naznačuje, že  fotovoltaické články produkují třikrát více uhlíkových emisí, než tvrdí IPCC.

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) stanovil, že množství oxidu uhličitého produkovaného solárními panely, převážně vyrobenými v Číně, je asi 48 gramů na kilowatthodinu. 

Environmental Progress však zveřejnil šokující zprávu, která tvrdí, že Mariuttiho výzkum naznačuje, že skutečné emise uhlíku jsou mezi 170 a 250 gramy na kilowatthodinu, což je třikrát až pětkrát více, než tvrdí OSN.

V dubnu zveřejnil expert na ekonomiku, klima a energetickou politiku Enrico Mariutti zprávu s názvem „Špinavé tajemství solárního průmyslu.“ 

Zpráva tvrdila, že IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu) výrazně podcenil emise uhlíku z čínských fotovoltaických článků. 

Důvodem je to, že IPCC při výpočtu emisí použil nízkouhlíkový dodavatelský řetězec se sídlem v Evropě, místo aby uvažoval o výrobních metodách náročných na uhlí v Číně.

„Každý rok investujeme stovky miliard dolarů do technologií, které jsou nízkouhlíkové jen proto, že to někdo někde napsal,“ uvedl ve shrnutí své zprávy. „Neexistují žádné národní nebo mezinárodní úřady, které by se obtěžovaly pochopit, na jakém základě a jak byly tyto papírové znalosti sestaveny.“

Problém je v tom, že informace o uhlíkové intenzitě používané IPCC a vládami k hodnocení solárních panelů jsou založeny na modelech, které mohly výrazně podcenit uhlíkové emise solární energie. 

Důvodem je nedostatečná transparentnost nebo nepřesné údaje od čínských výrobců, jak je uvedeno ve zprávě o pokroku v oblasti životního prostředí. Čína se stala významným hráčem ve výrobě solárních panelů, vyrábí se tam  97 procent světové produkce solárních panelů. Dominance Číny na trhu však není způsobena inovacemi.

„Většina expertů dotázaných organizací Environmental Progress souhlasí s tím, že konkurenční výhoda Číny nespočívá v inovativním novém technologickém procesu, ale ve stejných faktorech, které země vždy používala, aby předčila Západ: levná energie z uhlí a masivní vládní dotace pro strategická průmyslová odvětví,“ píše skupina ve své zprávě.

V dubnu Mariutti sdílel svou nezávislou zprávu a na Twitteru vysvětlil , že tak učinil, protože byl znepokojen dopadem evropských politik v oblasti klimatu na Itálii. Cítil, že je důležité podělit se o své poznatky s veřejností na podporu politických rozhodnutí. 

„V posledním desetiletí IPCC systematicky podceňoval uhlíkovou náročnost fotovoltaiky tím, že předstíral, že fotovoltaické moduly jsou vyráběny v Evropě a ne v Číně“, řekl tehdy. 

„Pokud přepočítáte uhlíkovou stopu fotovoltaického systému na základě převážně uhlíkového energetického mixu, můžete odhadnout, že celosvětová průměrná uhlíková náročnost fotovoltaiky je minimálně 200 gCO2/kWh,“ dodal.

Shellenberger varoval před celkovým dopadem průmyslu solárních panelů na životní prostředí. V rozhovoru pro program NTD The Nation Speaks v roce 2021 vysvětlil, že ekonomika výroby, používání a likvidace solárních panelů ukazuje, že tato technologie má škodlivé a nebezpečné aspekty. 

Věří také, že podpora solární energie je motivována spíše ideologickým přesvědčením než vědeckými poznatky. 

„Jsme v jakémsi hypnotickém transu,“ řekl tehdy Shellenberger s odkazem na to, co považoval za mylné přesvědčení, že solární energie je ekologickou alternativou k tradičním formám výroby elektřiny, jako je jaderná energie.

„Je to duchovní hledání,“ dodal. „Existuje představa, chráníme přírodní prostředí tím, že jsme závislí na přírodních tocích energie, jako je sluneční světlo. Toto není vědecký pohled. Ve skutečnosti je to pro životní prostředí horší.“

Podle studie zveřejněné v Harvard Business Review se solární panely musí měnit za nové častěji, než se očekávalo. Studie však varuje, že by to mohlo mít za následek značné množství odpadu ze solárních panelů, což by mohlo mít škodlivé důsledky, pokud nebudou přijata opatření ke snížení vysokých nákladů na recyklaci. 

Studie cituje odhady Garvina Heatha, vedoucího vědce z National Renewable Energy Laboratory, který tvrdí, že recyklace panelu stojí 20 až 30 USD, zatímco jeho likvidace na skládce stojí 1 až 2 USD.

Studie dochází k závěru, že potenciální přínosy solární energie jako zelené alternativy mohou být zastíněny neschopností průmyslu nakládat s vlastním odpadem.

Opět se tedy ukazuje, že celé to klimatické šílenství s humbukem kolem zcela přeceňovaných větrných turbín a solárních parků je nakonec slepá ulička. 

Údajného cíle snížení emisí CO2 se podle oficiálních údajů nedaří ani zdaleka dosáhnout – a to i přesto, že do celého klimatického průmyslu se cpou obrovské peníze.