Valdajský projev – kompletní a necenzurovaný

Valdajský projev – kompletní a necenzurovaný

Putin jako každý rok i letos pronesl hlavní projev ve Valdajském klubu, při němž zejména účtoval se Západem. Po projevu Putin odpovídal na dotazy. Zdůraznil zejména končící dominanci západního světa, která je patrná odklonem stále více zemí od Západu.

Připomínám, že před rokem bylo z projevu patrné jisté varování, které se za pár měsíců – letos v únoru – naplnilo.

I proto si myslím, že je důležité velmi pozorně sledovat projevy nejen Putina, ale i dalších vůdců zemí, které mají v geopolitickém měřítku významný vliv. A vliv Ruska se ukazuje být – zejména v rámci rozrůstajícího se uskupení BRICKS – poměrně  významný.

Následuje celý nekrácený projev:

Vážení účastníci plenárního zasedání! Dámy a pánové! Přátelé!

Trochu jsem nahlédl do diskusí, které zde v posledních dnech proběhly, byly velmi zajímavé a poučné. Doufám, že nelitujete toho, že jste přijeli do Ruska a promluvili si spolu.

Rád vás všechny vidím.

V klubu Valdaj jsme nejednou mluvili o změnách, o vážných, velkých změnách, které se ve světě udály a dějí, o rizicích spojených s demontáží globálních institucí, erozi principů kolektivní bezpečnosti , nahrazení mezinárodního práva tzv. pravidly – chtěl jsem říct pravidla vypracovaná někým, ale to je asi nepřesně řečeno – není vůbec jasné, kdo je sestavil, na čem jsou ta pravidla založena, co v nich je. 

Očividně jde jen o snahu nastavit jediné pravidlo, aby mocní – teď mluvíme o moci, mluvím o globální moci – mohli žít bez jakýchkoli pravidel a dělat si, co chtějí, promeškat, co chtějí. Ve skutečnosti jsou to pravidla, o kterých se neustále hovoří.

Hodnota valdajských diskusí spočívá v tom, že se zde provádějí nejrozmanitější hodnocení a prognózy. Jak jsme zde měli pravdu, ukazuje život sám, život, ten nejpřísnější a nejobjektivnější zkoušející. Ukazuje, jak pravdivý byl obsah našich diskusí v posledních několika letech.

Události se bohužel nadále vyvíjejí podle negativního scénáře, o kterém jsme nejednou hovořili na našich předchozích setkáních. Tyto události se navíc rozvinuly v komplexní systémovou krizi, a to nejen ve vojensko-politické oblasti, ale i v oblasti ekonomické a humanitární.

Takzvaný Západ – což je samozřejmě myšleno v přeneseném smyslu, protože tam není jednota – je pochopitelně velmi komplikovaný konglomerát, ale dá se říci, že tento Západ v posledních letech udělal řadu kroků, které zejména v posledních měsících vedly k eskalaci. Přísně vzato se vždy spoléhá na eskalaci, to není nic nového. 

Těmi eskalacemi jsou zahájení války na Ukrajině, provokace kolem Tchaj-wanu a destabilizace globálních potravinových a energetických trhů. To druhé samozřejmě nebylo provedeno záměrně, o tom není pochyb, ale v důsledku řady systematických chyb právě těch západních vlád, o kterých jsem se již zmínil. A jak nyní vidíme, byly zničeny i  plynovody po celé Evropě.

Moc nad světem je přesně to, na co takzvaný Západ sázel. Ale tato hra je určitě nebezpečná, krvavá a řekl bych i špinavá hra. Popírá suverenitu zemí a národů, jejich identitu a jedinečnost a ignoruje zájmy jiných států. Přinejmenším, i když tyto zájmy výslovně nepopírá, je to v praxi řešeno úplně stejně. Nikdo, kromě těch, kdo formulují zmíněná pravidla, nemá právo rozvíjet svou vlastní identitu: všichni ostatní se musí těmto pravidlům podřídit.

V tomto ohledu bych vám rád připomněl návrhy Ruska západním partnerům na budování důvěry a budování systému kolektivní bezpečnosti. Loni v prosinci byly opět jednoduše smeteny stranou.

Ale v dnešním světě je téměř nemožné sedět. Jak se říká, kdo seje vítr, sklidí bouři. Krize se skutečně stala globální, týká se každého. O tom si nemusíte dělat žádné iluze.

Lidstvo má nyní dvě hlavní možnosti: buď bude pokračovat v hromadění problémů, které nás všechny nevyhnutelně rozdrtí, nebo se pokusí společně najít řešení, byť nedokonalá, ale účinná, která mohou učinit náš svět stabilnější a bezpečnější.

Víte, vždy jsem věřil v sílu zdravého rozumu a věřím tomu dodnes. Jsem proto přesvědčen, že dříve nebo později jak nová centra multipolárního světového řádu, tak Západ budou muset začít hovořit z očí do očí o společné budoucnosti, a čím dříve, tím lépe. A v této souvislosti bych vás rád upozornil na několik pro nás všechny velmi důležitých bodů.

Dnešní události odsunuly otázky životního prostředí stranou. Může se to zdát divné, ale chci s tím začít. Změna klimatu již není na pořadu dne. Ale tyto zásadní výzvy nezmizely, nevypařily se, rostou.

Jedním z nejnebezpečnějších důsledků ekologické nerovnováhy je pokles biologické rozmanitosti. A nyní se dostávám k hlavnímu tématu, o kterém jsme se všichni sešli, abychom diskutovali: je jiná rozmanitost – kulturní, sociální, politická, civilizační – méně důležitá?

Zjednodušení, vymazání všech rozdílů se prakticky stalo podstatou moderního Západu. Co je za tímto zjednodušením? V prvé řadě zablokovat mizení tvůrčího potenciálu samotného Západu a touhu omezit svobodný rozvoj jiných civilizací.

Samozřejmě je zde i přímý ekonomický zájem: prosazováním svých hodnot, svých spotřebitelských klišé, standardizací se naši odpůrci – já jim tak opatrně říkám – snaží rozšířit trhy pro své produkty. Nakonec je to všechno velmi primitivní. Není náhodou, že Západ tvrdí, že jeho kultura a světonázor musí být univerzální. I když to neřeknou na rovinu, stále se tak chovají a trvají na tom, že realita jejich politiky je, že tytéž hodnoty musí sdílet  všichni ostatní účastníci mezinárodního života a musí být bezpodmínečně přijímány.

Zde je citát ze slavného harvardského projevu Alexandra Solženicyna. Již v roce 1978 poznamenal, že Západ je poznamenán „trvalou slepotou vůči nadřazenosti“ – což  se děje dodnes – což „podporuje představu, že všechny oblasti naší planety se vyvíjejí podle současných západních systémů a řídí se jimi.“ To bylo v roce 1978. Nic se nezměnilo.

Za poslední půlstoletí tento blud, o kterém mluvil Solženicyn – je otevřeně rasistický a neokoloniální – nabyl jen ošklivých podob, zvláště od vzniku takzvaného unipolárního světa. Co na to říct? Důvěra ve vlastní neomylnost je velmi nebezpečný stav: je jen krůček od touhy „neomylných“ jednoduše vyhladit ty, které nemají rádi. Jak se říká, „zrušit“ je. Zamysleme se alespoň nad významem toho slova.

Ani v době vrcholící studené války, v době vrcholící konfrontace mezi systémy, ideologiemi a vojenským soupeřením, nikoho nenapadlo popírat existenci kultury, umění a vědy protivníka. To by nikoho nenapadlo! Ano, byla určitá omezení v oblasti školství, vědy, kultury a bohužel i ve sportu. Nicméně v té době sovětští i američtí vůdci chápali, že k humanitární sféře je třeba přistupovat taktně, studovat, respektovat a učit se od nepřítele, aby se alespoň do budoucna položily základy pro pevné a plodné vztahy. .

A co se stane teď? Nacisté zašli tak daleko, že ve své době pálili knihy, a nyní západní „propagátoři liberalismu a pokroku“ zašli tak daleko, že zakázali Dostojevského a Čajkovského. Takzvaná „kultura zrušení“ – cancel culture – ale ve skutečnosti – o tom jsme již mnohokrát mluvili – skutečné zrušení kultury, okrádá vše živé a tvořivé a nedovolí, aby svobodné myšlení vzkvétalo v žádné oblasti: ne v ekonomice, ne v politice, ne v kultuře.

Dnes se samotná liberální ideologie změnila k nepoznání. Původně, zatímco klasický liberalismus chápal svobodu každého člověka jako svobodu říkat a dělat co chce, již ve 20. století začali liberálové říkat, že tzv. otevřená společnost má nepřátele – takže otevřená společnost má nepřátele. A že svoboda těchto nepřátel může a musí být omezena nebo dokonce zrušena. Ve skutečnosti je to nyní tak absurdní, že jakýkoli alternativní pohled je označen za podvratnou propagandu a hrozbu pro demokracii.

Všechno, co přichází z Ruska, jsou „kremelské machinace“. Ale podívej se na sebe! Jsme opravdu tak všemohoucí? Jakákoli kritika jejich odpůrců – jakákoli! – je vnímána jako „kremelské machinace“, jako „ruka Kremlu“. Takový nesmysl. jak daleko zašli! Stačí použít rozum, přijít s něčím zajímavějším, prezentovat svůj pohled koncepčnějším způsobem. Nemůžete všechno svádět na intriky Kremlu.

Fjodor Dostojevskij to vše prorocky předpověděl již v 19. století. Jedna z postav jeho románu Posedlý, nihilista Žigalev, popsal světlou budoucnost, kterou si představoval, takto: „Zanecháním bezmezné svobody otevírám dveře bezbřehému despotismu“ – mimochodem, to je to, kam naši západní protivníci dospěli. Další postava románu, Peter Verchovensky, se k němu připojuje, když prohlašuje, že zrada a špionáž jsou potřeba všude, že společnost nepotřebuje talenty a vyšší schopnosti: „Ciceronovi vyřízli jazyk, Koperníkovi vypíchli oči, Shakespeara kamenovali.“ Sem míří naši západní protivníci. Co je to jiného než moderní západní kultura zrušení?

Byli to skvělí myslitelé a já jsem upřímně vděčný svým spolupracovníkům, kteří tyto citáty našli.

Co se dá říct? Historie jistě dá vše na své místo a nezruší největší díla všeobecně uznávaných géniů světové kultury, ale spíše těch, kteří se rozhodli, že mají právo s touto světovou kulturou nakládat, jak uznají za vhodné. Ješitnost těchto lidí je, jak se říká, ale za pár let si nikdo nebude pamatovat jejich jména. Ale Dostojevskij bude žít dál, stejně jako Čajkovskij a Puškin – i když by si to někteří možná přáli jinak.

Západní model globalizace, ve svém jádru neokoloniální, byl také postaven na sjednocení, na finančním a technologickém monopolu a na vymýcení všech rozdílů. Úkol byl jasný: posílit bezpodmínečnou dominanci Západu ve světové ekonomice a politice a za tímto účelem dát do jeho služeb přírodní a finanční zdroje, intelektuální, lidské a ekonomické kapacity celé planety pod rouškou takzvané nová globální vzájemné závislosti.

Zde bych rád připomněl dalšího ruského filozofa Alexandra Zinovjeva, jehož stoleté výročí oslavíme 29. října. Před více než 20 lety řekl, že má-li západní civilizace přežít na úrovni, které dosáhla, „celá planeta je nezbytná pro bydlení, jsou pro to nezbytné všechny zdroje lidstva.“ To je to, co požadují, přesně to.

Západ si hned od začátku vytvořil v tomto systému obrovský náskok, protože vyvinul principy a mechanismy – jako nyní ty principy, o kterých se neustále mluví, a které jsou nepochopitelnou „černou dírou“: co to je, nikdo neví. Jakmile ale z globalizace začaly těžit nikoli západní země, ale jiné státy, a to se zde samozřejmě bavíme především o velkých asijských státech, Západ okamžitě mnoho pravidel změnil nebo je úplně zrušil. A na takzvané posvátné principy volného obchodu, ekonomické otevřenosti, spravedlivé soutěže a dokonce i práva na vlastnictví se najednou úplně zapomnělo. Jakmile se pro ně něco stalo ziskovým, okamžitě a spontánně během hry změnili pravidla.

Nebo další příklad změny termínů a významů. Západní ideologové a politici už mnoho let říkají světu: K demokracii neexistuje žádná alternativa. Hovoříme však o západním, tzv. liberálním modelu demokracie. Všechny ostatní varianty a formy demokracie odmítají s despektem a – to chci zdůraznit – arogancí. Toto chování se vyvinulo již dávno, v koloniálních dobách: někdo je považován za druhořadého, zatímco jiní jsou exkluzivní. Tak tomu bylo po staletí až dodnes.

Ale dnes naprostá většina světového společenství požaduje právě to: demokracii v mezinárodních záležitostech a nepřipouští žádnou formu autoritářského diktátu jednotlivých zemí nebo skupin států. Co to je, když ne přímá aplikace principů moci lidu na úrovni mezinárodních vztahů?

A jaké je postavení „civilizovaného“ – v uvozovkách – Západu? Pokud jste demokrat, pak byste měli přijmout toto přirozené hledání svobody miliard lidí – ale ne! Západ to nazývá podkopáváním řádu založeného na liberálních pravidlech a zahajuje hospodářské a obchodní války, sankce, bojkoty, barevné revoluce a všechny druhy převratů.

Jeden z nich vedl na Ukrajině v roce 2014 k tragickým následkům – podporovali převrat a dokonce řekli, kolik peněz na něj bylo vynaloženo. Vlastně jsou jen blázni, za nic se nestydí. Zabili Sulejmáního, íránského generála. O Suleimanim si můžete říkat, co chcete, ale on je oficiálním zástupcem jiné země! Zavraždili ho na území třetí země a řekli ano, zavraždili jsme ho. co to je? Kde to žijeme?

Washington nadále běžně označuje současný světový řád jako americký a liberální, ale ve skutečnosti tento notoricky známý „řád“ každým dnem narůstá do chaosu a je, mohu dodat, dokonce i vůči samotným západním zemím, vůči jejich pokusům ukázat jakoukoli nezávislost více netolerantní. Vše je potlačeno až ke kořenům a na vaše spojence jsou uvaleny sankce – bez jakéhokoli ostychu! A berou to všechno se sklopenou hlavou.

Například červencové návrhy maďarských poslanců na zakotvení závazku k evropským křesťanským hodnotám a kultuře ve smlouvě o EU ani nebyly vnímány jako návrhy, ale jako přímá nepřátelská sabotáž. Co to je? Jak tomu máme rozumět? Ano, někomu se to může líbit, někomu ne.

V Rusku jsme za tisíc let vyvinuli jedinečnou kulturu vzájemných vztahů mezi všemi světovými náboženstvími. Není důvod cokoliv rušit: ani křesťanské hodnoty, ani islámské ani židovské hodnoty. Ostatní světová náboženství jsou v naší zemi přítomna. Jen se k sobě musíte chovat s respektem. V některých regionech naší země jsem na vlastní kůži zažil, že lidé slaví křesťanské, islámské, buddhistické a židovské svátky společně a dělají to s radostí, vzájemně si gratulují a společně se radují.

Ale ne v Evropě. Proč ne? Alespoň o tom mohli mluvit.

To vše je bez nadsázky ani ne systémová, ale doktrinální krize amerického neoliberálního modelu světového řádu. Nemají žádné nápady, které by něco tvořily, a pozitivní vývoj, prostě nemají co nabídnout světu, kromě udržení své nadvlády.

Jsem přesvědčen, že skutečná demokracie v multipolárním světě předpokládá především možnost každého národa – to bych chtěl zdůraznit, každé společnosti, každé civilizace – zvolit si vlastní cestu, svůj vlastní sociální a politický systém. Pokud toto právo mají USA a EU, pak ho mají jistě i asijské země, islámské státy, monarchie Perského zálivu a státy ostatních kontinentů. Toto právo má samozřejmě i naše země, Rusko, a nikdo nikdy nebude moci našim lidem diktovat, jakou společnost máme budovat a na jakých principech by měla být země založena.

Přímou hrozbou pro politický, ekonomický a ideologický monopol Západu je, že by se ve světě mohly objevit alternativní modely společnosti – efektivnější, chtěl bych zdůraznit – efektivnější, bystřejší, atraktivnější než ty, které máme dnes. A ty modely se budou vyvíjet, to je nevyhnutelné. O tom ostatně píší přímo američtí politologové a odborníci. Vlády je zatím ve skutečnosti neposlouchají, ale nemohou tyto myšlenky přehlížet v politologických časopisech a debatách.

Rozvoj musí probíhat v dialogu mezi civilizacemi založeném na duchovních a mravních hodnotách. Ano, různé civilizace mají různé chápání člověka, jeho podstaty. Rozdíly jsou často povrchní, ale všechny uznávají nejvyšší důstojnost a duchovní povahu lidských bytostí. A tento společný základ, na kterém můžeme a musíme stavět naši budoucnost, je nanejvýš důležitý.

Co zde chci zdůraznit? Tradiční hodnoty nejsou nějaké pevné postuláty, kterých se musí každý držet. Ne, samozřejmě že ne. Od takzvaných neoliberálních hodnot se liší tím, že každá z nich je jedinečná, pramení z tradice, kultury a historické zkušenosti konkrétní společnosti. Tradiční hodnoty proto nelze nikomu vnucovat – je prostě nutné je respektovat a respektovat to, co si každý národ v průběhu staletí zvolil.

Toto je naše chápání tradičních hodnot a tento přístup sdílí a přijímá většina lidstva. Je to logické, protože tradiční společnosti Východu, Latinské Ameriky, Afriky a Eurasie tvoří základ světové civilizace.

Úcta ke zvláštnostem národů a civilizací je v zájmu každého. To je i v zájmu takzvaného Západu. Tím, že ztratí svou nadvládu, se rychle stává menšinou na světové scéně. A samozřejmě bych rád zdůraznil, že právo této západní menšiny na její vlastní kulturní identitu by mělo být zaručeno, určitě by mělo být respektováno, ale, zdůrazňuji, že na stejné úrovni jako práva všech ostatních.

Pokud západní elity věří, že dokážou zavést do myslí svých lidí, svých společností nové, podle mého názoru podivné trendy, jako jsou desítky genderů a gay průvody, tak budiž. Ať si dělají, co chtějí! Rozhodně ale nemají právo žádat ostatní, aby šli stejnou cestou.

Vidíme, že západní země mají komplikované demografické, politické a sociální procesy. To je samozřejmě jejich vnitřní záležitost. Rusko nemá v úmyslu se do těchto záležitostí vměšovat – na rozdíl od Západu se nepleteme do cizího dvorku. Předpokládáme však, že zvítězí pragmatismus a dialog mezi Ruskem a skutečným, tradičním Západem, stejně jako s dalšími centry stejného vývoje, významně přispěje k budování multipolárního světového řádu.

Rád bych dodal, že multipolarita je pro Evropu skutečnou a vlastně jedinou šancí, jak obnovit svou politickou a ekonomickou subjektivitu. Jistě, všichni rozumíme a přímo v Evropě se o tom mluví: právní subjektivita Evropy je dnes – jak bych to řekl opatrně, abych někoho neurazil – velmi omezená.

Svět je ze své podstaty rozmanitý a pokusy Západu vměstnat všechny do jednoho schématu jsou objektivně odsouzeny k nezdaru a nic z toho nebude.

Arogantní honba za světovládou, diktátem nebo udržením vedení diktátem vede k úpadku mezinárodní autority vůdců západního světa, včetně USA, a k rostoucí nedůvěře v jejich schopnost celkově vyjednávat. Jeden den říkají jedno a druhý den něco jiného; podepíší dokumenty a druhý den odmítnou vyhovět; dělají, co chtějí. V ničem není absolutně žádná stabilita. Jak budou dokumenty podepisovány, co bylo projednáno, v co lze doufat, je zcela nejasné.

Zatímco dříve si s Amerikou dovolilo hádat se jen několik zemí, a vypadalo to jako senzace, dnes je běžné, že mnoho států odmítá nepodložené požadavky Washingtonu, i když se stále snaží všechny kolem ovlivňovat. To je naprosto zcestná politika, která prostě nikam nevede. 

Jsem přesvědčen, že národy světa nebudou zavírat oči před politikou nátlaku, která se zdiskreditovala, a že Západ bude platit stále větší cenu pokaždé, když se pokusí udržet si svou hegemonii. Kdybych byl na místě těchto západních elit, vážně bych o této perspektivě uvažoval, jak to dělají sami někteří politologové a politici v USA, jak jsem řekl.

V současných podmínkách násilného konfliktu řeknu pár věcí přímo. Rusko, jako nezávislá, svébytná civilizace, se nikdy nevnímalo jako nepřítel Západu a ani se tak nevidí. Nepřátelství vůči Americe, anglofobie, frankofobie a antigermanismus jsou formy rasismu, stejně jako rusofobie a antisemitismus, stejně jako všechny formy xenofobie.

Je třeba jasně pochopit, že, jak jsem řekl dříve, existují dva Západy, přinejmenším dva, možná více, ale přinejmenším dva: Západ tradičních hodnot, zejména křesťanských, svobody, vlastenectví, bohaté kultury a nyní i islámských hodnot, protože významná část populace v mnoha západních zemích vyznává islám. Svým způsobem je nám tento Západ blízký, v mnoha ohledech máme společné kořeny, i prastaré. Ale je tu i druhý Západ: agresivní, kosmopolitní, neokoloniální, nástroj neoliberálních elit. Rusko rozhodně nepřijme diktát právě tohoto Západu.

Vždy si budu pamatovat, co jsem zažil v roce 2000 poté, co jsem byl zvolen prezidentem. Vzpomeňte si na cenu, kterou jsme zaplatili za zničení hnízda teroru na severním Kavkaze, které Západ tehdy prakticky otevřeně podporoval. Všichni dospělí zde, většina z vás v této místnosti, chápe, o čem mluvím. Víme, že přesně to se v praxi stalo: finanční, politická a mediální podpora. Všichni jsme to zažili.

Západ navíc teroristy na ruském území nejen aktivně podporoval, ale v mnoha ohledech k této hrozbě přispěl. Víme to, ale poté, co se situace stabilizovala a hlavní teroristické gangy byly poraženy, i díky odvaze čečenského lidu, jsme se rozhodli neodvrátit se, nehrát si na uražené, ale jít vpřed, budovat s nimi vztahy. S těmi, kteří ve skutečnosti pracovali proti nám, abychom vytvořili a rozvíjeli vztahy založené na vzájemném prospěchu a vzájemném respektu s každým, kdo to chtěl.

Mělo se za to, že je to ve společném zájmu. Díky bohu Rusko překonalo všechny tehdejší potíže, vydrželo, posílilo, vyrovnalo se s vnitřním i vnějším terorismem, zachovalo si ekonomiku, začalo se rozvíjet a zlepšovat obranné schopnosti. Snažili jsme se navázat vztahy s předními západními zeměmi a s NATO. Poselství bylo stejné: přestaňme být nepřáteli, žijme spolu jako přátelé, zapojme se do dialogu, budujme důvěru, a tím vytvářejme mír. Byli jsme naprosto upřímní, to chci zdůraznit. Byli jsme si vědomi složitosti tohoto přístupu, ale šli jsme tou cestou.

A co jsme dostali jako odpověď? Zkrátka jsme dostali „ne“ ve všech důležitých oblastech možné spolupráce. Byli jsme vystaveni stále rostoucímu tlaku na nás samotné a vytváření horkých míst poblíž našich hranic. A co, smím-li se zeptat, je cílem tohoto útisku? Co je to? Cílem je učinit Rusko zranitelnějším. Cílem je proměnit Rusko v nástroj k dosažení vlastních geopolitických cílů.

Toto je ve skutečnosti univerzální pravidlo: snaží se z každého udělat nástroj, který použijí pro své vlastní účely. A na ty, kteří tomuto nátlaku neustupují, kteří takovým nástrojem být nechtějí, jsou uvalovány sankce, jsou na ně uvalována všelijaká ekonomická omezení,  provádějí se proti nim státní převraty, a tak dále. A pokud se nakonec nic nepodaří, je tu jediný cíl – zničit je, vymazat z politické mapy. Ale takový scénář nikdy nefungoval ve vztahu k Rusku a nikdy nebude fungovat ve vztahu k Rusku.

Co bych ještě chtěl dodat? Rusko nenapadá západní elity – Rusko pouze hájí své právo na existenci a svobodný rozvoj. Sami se nehodláme stát novým hegemonem. Rusko nenavrhuje nahradit unipolaritu bipolaritou, tripolaritou atd., nahradit západní dominanci dominancí Východu, Severu nebo Jihu. To by nevyhnutelně vedlo k nové slepé uličce.

Zde bych rád citoval slova velkého ruského filozofa Nikolaje Danilewského, který věřil, že pokrok nespočívá v tom, že půjdeme jen jedním směrem, k čemuž nás nabádají někteří naši odpůrci – pak by se pokrok podle Danilewského brzy zastavil „ve všech směrech přibližování celého oboru, který tvoří sféru historické činnosti lidstva.“ A dodává, že žádná civilizace se nemůže pochlubit tím, že představuje nejvyšší stupeň rozvoje.

Jsem přesvědčen, že diktatura může stát v cestě svobodnému rozvoji zemí a národů, že degradace jednotlivce může stát v cestě lásce k člověku jako tvůrci, že primitivní zjednodušování a zákazy mohou stát v cestě vzkvétající složitosti kultur a tradic.

Význam dnešního historického okamžiku spočívá právě v tom, že před všemi civilizacemi, státy a svazy států se otevírá možnost vlastního, demokratického, originálního způsobu rozvoje. A především věříme, že nový světový řád musí být zákonný, svobodný, osobitý a spravedlivý.

Světová ekonomika a obchod se proto musí stát spravedlivějšími a otevřenějšími. Rusko věří, že proces vytváření nových mezinárodních finančních platforem, včetně platforem pro mezinárodní platby, je nevyhnutelný. Takové platformy by měly být mimo vnitrostátní jurisdikce, bezpečné, depolitizované a automatizované a neměly by být závislé na jediném kontrolním centru. Je to možné nebo ne? Přirozeně. Bude to stát hodně úsilí, mnoho zemí potřebuje spojit síly, ale dá se to.

Tím se vyloučí možnost zneužití nové globální finanční infrastruktury a umožní se efektivní, ziskové a bezpečné vypořádání mezinárodních transakcí bez dolaru a dalších tzv. rezervních měn. Tím spíše, že Západ zdiskreditoval instituci mezinárodních finančních rezerv používáním dolaru jako zbraně. Nejprve došlo k devalvaci inflací v eurozóně a poté vyhodili naše mezinárodní rezervy.

Převod na národní měny – nevyhnutelně – nabere na síle. To samozřejmě závisí na zdraví emitentů těchto měn a jejich ekonomik, ale budou sílit a tyto platby určitě začnou přebírat vládu. To je logika suverénní hospodářské a finanční politiky v multipolárním světě.

Nová centra globálního rozvoje již disponují unikátními technologiemi a vědeckým vývojem v nejrůznějších oborech a v mnoha oborech mohou úspěšně konkurovat západním nadnárodním korporacím.

Zjevně máme společný, velmi pragmatický zájem na spravedlivé a otevřené vědecké a technologické výměně. Společně budou mít všichni větší užitek než sami. Výhody by měly připadnout většině, nikoli jednotlivým super bohatým korporacím.

Jak to vypadá dnes? Když Západ prodává léky nebo semena pro potravinářské plodiny do jiných zemí, národní farmaceutický průmysl a chov zvířat jsou zničeny a v podstatě se to vše scvrkává na toto: dodávky strojů a zařízení ničí místní strojírenský průmysl. Když jsem byl premiérem, pochopil jsem: jakmile otevřete trh určité kategorii zboží, místní výrobce je pryč a je téměř nemožné, aby se znovu postavil na nohy. Tak se budují vztahy. Takto se dobývají trhy a zdroje, země jsou okrádány o jejich technologický a vědecký potenciál. To není pokrok, ale zotročení, redukce ekonomik na primitivní úroveň.

Technologický rozvoj by neměl globální nerovnost zvyšovat, ale snižovat. Přesně tak Rusko tradičně realizuje svou technologickou zahraniční politiku. Když například stavíme jaderné elektrárny v jiných zemích, vytváříme tam zároveň kompetenční centra a školíme národní zaměstnance. Vytváříme průmysl, nestavíme jen závod, vytváříme celé odvětví. V zásadě dáváme ostatním zemím příležitost dosáhnout skutečného průlomu ve svém vědeckém a technologickém rozvoji, snížit nerovnosti a posouvat jejich energetická odvětví na novou úroveň účinnosti a šetrnosti k životnímu prostředí.

Rád bych zopakoval, že suverenita a seberozvoj v žádném případě neznamená izolaci nebo soběstačnost, ale spíše aktivní, oboustranně výhodnou spolupráci založenou na poctivých a spravedlivých principech.

Zatímco liberální globalizace je odosobněním, které celému světu vnucuje západní model, integrace je naopak o odemykání potenciálu každé civilizace ve prospěch celku, pro dobro všech. Zatímco globalismus je diktát, na který se nakonec scvrkává, integrace je společné vypracovávání strategií, z nichž mají prospěch všichni.

Rusko v tomto ohledu považuje za důležité aktivovat mechanismy pro vytváření velkých prostorů založené na spolupráci sousedních zemí, jejichž ekonomika, sociální systém, suroviny a infrastruktura se vzájemně doplňují. Takto velké prostory jsou v podstatě základem multipolárního světového řádu – ekonomickým základem. Z jejich dialogu se vyklube skutečná jednota lidstva, která je mnohem složitější, odlišnější a vícerozměrná než zjednodušující názory některých západních ideologů.

Jednota lidstva není založena na příkazu „dělej jako já“ nebo „staň se jako my“ – je utvářena s přihlédnutím a na základě názoru všech as respektem k identitě každé společnosti a národa. To je princip, na kterém lze stavět dlouhodobé angažmá v multipolárním světě.

V této souvislosti by možná stálo za úvahu, že struktura Organizace spojených národů, včetně Rady bezpečnosti, by měla lépe odrážet rozmanitost světových regionů. Na Asii, Africe a Latinské Americe bude koneckonců ve světě zítřka záviset mnohem více, než se dnes běžně věří, a tento nárůst jejich vlivu je jistě pozitivní.

Připomínám, že západní civilizace není jediná, a to ani v našem společném euroasijském prostoru. Většina populace je navíc soustředěna právě ve východní Eurasii, kde vznikly nejstarší lidské civilizace.

Hodnota a význam Eurasie spočívá ve skutečnosti, že tento kontinent je soběstačný komplex disponující gigantickými zdroji všeho druhu a obrovským potenciálem. A čím více pracujeme na rozšiřování spojení v Eurasii, na vytváření nových způsobů a forem spolupráce, tím působivější pokroky dosahujeme.

Úspěšné aktivity Euroasijské hospodářské unie, rychlý růst autority a vlivu Šanghajské organizace pro spolupráci, rozsáhlé iniciativy pásu a stezky, plány na mnohostrannou spolupráci při realizaci Severojižního dopravního koridoru a další, mnohé další projekty v této části světa jsou, jsem si jistý, začátkem nové éry, nové fáze ve vývoji Eurasie. Integrační projekty zde nejsou ve vzájemném rozporu, ale doplňují se, pokud je provádějí sousední země ve vlastním zájmu a nejsou násilně zaváděny vnějšími silami s cílem rozdělit euroasijský prostor a proměnit jej v zónu blokové konfrontace.

Jeho západní konec, Evropa, může být také přirozenou součástí větší Eurasie. Mnoho vůdců je však inspirováno přesvědčením, že Evropané jsou lepší než ostatní a že je pod jejich důstojnost účastnit se podniků na stejné úrovni jako ostatní. Za tou arogancí si ani neuvědomují, že byli marginalizováni, že jsou vazaly – často i bez volebního práva.

Drazí kolegové!

Rozpad Sovětského svazu také narušil rovnováhu geopolitických sil. Západ se cítil jako vítěz a hlásal unipolární světový řád, v němž má právo na existenci pouze jeho vůle, jeho kultura a jeho zájmy.

Toto historické období nerozdělené dominance Západu ve světovém dění se nyní chýlí ke konci a unipolární svět je minulostí. Nacházíme se v historickém bodu obratu, blížíme se k pravděpodobně nejnebezpečnějšímu, nepředvídatelnému, a přesto důležitému desetiletí od konce druhé světové války. Západ není schopen ovládnout lidstvo sám, ale zoufale se snaží a většina světových národů už to není ochotna tolerovat. To je největší kontrast nové éry. Situace je svým způsobem revoluční: vyšší třída už takto žít nemůže a spodní třída už takto podle klasika žít nechce.

Tento stav věcí skrývá globální konflikty nebo řetězec konfliktů, které představují hrozbu pro lidstvo, včetně samotného Západu. Nejdůležitějším historickým úkolem dneška je konstruktivně vyřešit tento rozpor.

Změna všeho je bolestivý, ale přirozený a nevyhnutelný proces. Budoucí světový řád se nám formuje před očima. A v tomto světovém řádu musíme naslouchat každému, zvážit každý úhel pohledu, každý národ, společnost, kulturu, systém přesvědčení, ideje a náboženské přesvědčení, aniž bychom komukoli vnucovali jedinou pravdu. Pouze na tomto základě můžeme vybudovat symfonii lidské civilizace, s pochopením naší odpovědnosti za osud – osud národů, planety.

Tímto bych to chtěl uzavřít a poděkovat za trpělivost při naslouchání mé zprávě.

Děkuji mnohokrát.

Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 34 Průměrně: 5]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tyto stránky využívají soubory cookies, další informace naleznete zde.

View more
Přijmout
Odmítnout