Pět psychologických experimentů, které vám lépe objasní, proč je většina lidí „spících“ (videa)

V minulosti jsem se mnohokrát ptala na to, jak bylo možné zmanipulovat tak ohromné davy například za války, kdy skutečně většina Němců slepě podporovala Hitlera. Podobné otázky se naskytly i později, například nyní se často ptám, proč si lidé volí stále dokola tytéž politiky, kteří již ukázali, že jdou proti nim. A to se děje masově a v mnoha zemích.

Na vše je jednoduchá odpověď: NIKDO NECHCE BÝT VYČLENĚN Z DAVU, byť ten dav koná zcela nesmyslně. Samozřejmě to chce i koordinované působení propagandistů, kteří jsou schopni přesvědčit masy, že sebedestrukční činností konají správně. Většina lidí je tedy schopných konat nesmyslně a to stále dokola – až do vlastního sebezničení.

Mnohem lépe jsem vše pochopila v posledních dvou letech, kdy ve mne vyvolávala jakýsi pocit beznaděje ta ohromná masa lidí, která byla schopna akceptovat i sebenesmyslnější nařízení a pokorně se mu podvolila. Tehdy mi došlo, že mnoho lidí už neumí samostatně a logicky myslet. Proto jsem se začala mnohem víc zajímat o psychologickou manipulaci, kterou lze skutečně ovlivnit nejen názory, ale i chování lidí.

Člověk je ve své podstatě tvor stádní a zřejmě jen ten, kdo se naučil této stádnosti vyhýbat, dokáže myslet samostatně a jít proti davu i tehdy, kdy koná zcela nesmyslně. To ostatně dokazují i mnohé experimenty, o nichž si dnes napíšeme. Patříte-li k oné menšině, která umí alespoň trochu samostatně myslet, pak možná lépe pochopíte tu ohromnou masu spících.

„Kognitivní disonance“, „šíření odpovědnosti“ a „naučená bezmoc“ jsou pojmy, které se v souvislosti s psychologickou manipulací pravidelně objevují, ale odkud pocházejí a co znamenají?

Zde jsou důležité psychosociální experimenty, které nás učí o způsobu myšlení lidí, ale navíc vysvětlují, jak náš svět funguje a jak jsme se dostali až tak daleko na cestě k novému světovému řádu. Bez těchto lehce manipulovatelných lidí by to nikdy nebylo možné…

1. MILGRAMŮV EXPERIMENT

Tento experiment patří k nejznámějším. V roce 1963 provedl psycholog z Yale Stanley Milgram sérii experimentů, které jsou dnes známé jako Milgramovy experimenty poslušnosti.

Nastavení je jednoduché : subjekt A má provést test paměti u subjektu B a dát mu elektrické šoky, když udělá chybu. Samozřejmě, že subjekt B ve skutečnosti neexistuje a elektrické šoky také nejsou skutečné. Subjektu byli ve skutečnosti předvedeni herci, kteří křičeli, prosili o pomoc nebo předstírali, že jsou v bezvědomí, zatímco subjekt A je povzbuzován, aby pokračoval v podávání šoků.

Naprostá většina subjektů A dokončila test a prováděla elektrošoky domnělým subjektům B i nadále – a to navzdory tomu, že údajný subjekt B neskutečně trpěl.

Závěr : Stanley Milgram ve svém článku o tomto experimentu zavedl termín „rozšíření odpovědnosti“ k popisu psychologického procesu, kterým může člověk omluvit nebo ospravedlnit ublížení někomu druhému, když věří, že za to nebude potrestán nebo když uvěří, že je to pro jeho dobro nebo že nemá na výběr.

Aplikace : Doslova nekonečná. Všechny instituce mohou tento fenomén využít k tomu, aby přiměly lidi, aby jednali proti vlastnímu morálnímu kodexu. Armáda, policie, nemocniční personál – kdekoli, kde existuje hierarchie nebo vnímaná autorita, se lidé stávají obětí šíření své vlastní odpovědnosti.

O Milgramovi a reakcích na jeho experimenty byl natočen  film s názvem Experimenter. V posledních letech došlo k obrovskému odporu vůči tomuto experimentu, články v médiích útočily na výsledky a metodologii a noví „výzkumníci“ tvrdili, že „nedokazuje to, co si myslíte, že dokazuje.“  Milgramův pokus tak nejen osvětlil některé historické děje, ale také chování mnoha lidí v posledních dvou letech.

2. STANFORDSKÝ VĚZEŇSKÝ EXPERIMENT

Experiment : Neméně známý  je vězeňský experiment Philipa Zimbarda z roku 1971, k němuž došlo na Stanfordské univerzitě. V tomto experimentu bylo na týden zřízeno falešné vězení, přičemž jedna skupina subjektů byla označena jako „strážci“ a druhá jako „vězni“.

Obě strany dostaly uniformy a vězni dostali číslo. Dozorcům bylo nařízeno oslovovat vězně číslem, nikoli jménem.

Existovala řada dalších pravidel a postupů, které jsou podrobně popsány zde.

Průběh experimentu: Jak týden pokročil, dozorci byli stále sadističtější, trestali neposlušné vězně a odměňovali „hodné vězně“, aby je rozdělili. Mnozí z vězňů se s týráním jednoduše smířili a mezi „potížisty“ a „dobrými vězni“ došlo ke střetům.

Ačkoli technicky nejde o experiment jako takový (neexistovala žádná hypotéza k testování a žádná kontrolní skupina), odhaluje zajímavé vzorce chování mezi subjekty.

Závěr : Vězeňští dozorci se stali sadistickými. Vězni začali být poslušní. A to vše navzdory skutečnosti, že nebyly porušeny žádné skutečné zákony, neexistovala žádná skutečná právní autorita a žádná skutečná povinnost zůstat a v experimentu pokračovat. Když posilujete a nadřazujete jednu skupinu lidí a dehumanizujete lidi pod nimi, stanou se sadistickými. Pokud dáte lidi do vězení třeba i jen „na oko“, budou se chovat, jako by byli ve vězení.

Lidé se zkrátka budou chovat tak, jak se s nimi zachází.

Aplikace : Opět nekonečná. Viděli jsme to v kontextu Covidu: pokud se začnete chovat k lidem určitým způsobem, většina s tím bude souhlasit a bude vinit menšinu, která to odmítá (viz chování některých očkovaných k systémem ponižovaným neočkovaným). Policejní síly po celém světě náhle dostaly nové pravomoci, které okamžitě zneužily, protože  lidé bez roušky a neočkovaní byli politiky a mainstreamovými médii dehumanizováni. Tyto reakce byly záměrné, nikoli náhodné.

3. ASCHŮV EXPERIMENT

Experiment : Další experiment je o něco méně brutální než dva předchozí, ale možná více znepokojující ve svých výsledcích.

Experiment poprvé provedl Solomon Asch v 50. letech minulého století a má jednoduchou strukturu. Dal dohromady skupinu testovacích subjektů a hrstku falešných lidí, o nichž si však testovací subjekty myslely, že jsou také součástí experimentu.

Subjektům je postupně položena řada otázek s možností výběru. Na poměrně snadné otázky je vždy zřejmá odpověď, ale všechny falešné subjekty dají všechny odpovědi záměrně nesprávné. Otázkou je, zda si pokusný subjekt zachová vlastní mysl a řekne správnou odpověď, aniž by se nechal ovlivnit lháři – nebo se přizpůsobí skupině a bude odpovídat mylně.

Závěr : Zatímco většina lidí zachovala své správné odpovědi, „chybovost“ v experimentální skupině byla 37 % oproti méně než 1 % v kontrolní skupině. To znamená, že 36 % subjektů nakonec začalo měnit své odpovědi, aby odpovídaly konsenzu, i když věděli, že se mýlí.

Přibližně třetina lidí buď předstírala, že mění svůj názor, aby se přizpůsobili, nebo, což je alarmující, skutečně měnili své přesvědčení, když věděli, že jsou v menšině.

Aplikace : Zinscenované nebo vykonstruované průzkumy, falešné počty volebních hlasů, účty botů na sociálních sítích, mediální manipulace, apod…

Existuje celá řada prostředků, kterými lze vyvolat dojem falešného „konsensu“, vykonstruované „většiny“.

POZNÁMKA : Experiment byl spuštěn milionkrát s desítkami variant, ale možná nejzajímavějším výsledkem je, že jediná další osoba ve falešné skupině, která řekne správnou odpověď namísto špatné, zřejmě snižuje shodu o 87 %. Lidé v podstatě odmítají být osamělým hlasem, ale tolerují být v menšině, pokud mají nějakou podporu. To je dobré vědět.

4. FESTINGERŮV EXPERIMENT KOGNITIVNÍ DISONANCE

Experiment : Jde o nejméně známý experiment na tomto seznamu, ale v některých ohledech nejzajímavější. V roce 1954 provedl Leon Festinger experiment ke studiu fenoménu kognitivní disonance a nastavení bylo opět docela jednoduché.

Předmět dostane opakující se a zdlouhavý a nudný manuální úkol (původně otáčení dřevěných kolíčků, ale jiné varianty používají jiné úkoly).

Po dokončení úkolu je subjekt instruován, aby připravil další subjekt (ve skutečnosti se jednalo o člena výzkumného týmu) na úkol tak, že mu zalže a řekne mu, jak zajímavý úkol byl.

V tomto okamžiku jsou subjekty rozděleny do dvou skupin, jedné skupině je nabídnuto 20 dolarů za lež a druhé pouze 1 dolar.

Závěr: Zajímavé je, že subjekty, kterým nabídli 20 dolarů, obecně řekly pravdu, že jim tento úkol připadal nudný a monotónní. Skupina, které nabídli jeden dolar, naproti tomu častěji hlásila, že se jim tento úkol opravdu líbil.

Toto je kognitivní disonance v akci.

Když je lidem nabídnuta malá odměna za to, že něco dělají, předstírají, že je to baví, nebo se do toho jinak zapojují, aby ospravedlnili získání jen malého zisku.

Aplikace: Kasina, počítačové hry a další interaktivní média neustále využívají tohoto principu a nabízejí hráčům jen malou odměnu, protože vědí, že sami sebe přesvědčí, že je hra baví. Na tento fenomén se mohou spolehnout i velké korporace a zaměstnavatelé. Aby udrželi nízké mzdy, tak zaměstnance přesvědčují o tom, že je práce baví.

Varianta tohoto experimentu představuje také třetí skupinu, která není za své lži placena. Tato skupina není ovlivněna kognitivní disonancí a k úkolu přistupuje stejně poctivě jako lépe placená skupina.

5. OPIČÍ ŽEBŘÍK

Experiment: Jde sice o poněkud kontroverzní přírůstek do seznamu, ale k tomu, proč je zde také uveden, se dostaneme později. Je to ovšem velmi slavný experiment, o němž jste už možná někdy slyšeli.

V 60. letech 20. století vědci z Harvardu umístili pět opic do klece s žebříkem uprostřed. Na vrcholu žebříku byl trs banánů, ale pokaždé, když se opice pokusily vylézt na žebřík, byly všechny postříkány ledovou vodou. Nakonec se opice naučily žebříku vyhýbat.

Poté byla jedna opice odstraněna a místo ní přivedena nová opice. Přirozeně šla přímo po žebříku, ale ihned se na ni vrhly další čtyři opice a napadly ji.

Poté byla odstraněna druhá opice a byla přivedena další nová opice. Přirozeně šla přímo po žebříku a další čtyři opice na ni opět vystartovaly… a to včetně té, která nebyla nikdy postříkána .

Pokračovali ve výměně každé opice, dokud tam nezůstaly jen ty opice, které nikdy nebyly postříkány vodou, a přesto se všechny odmítaly přiblížit k žebříku a bránily v tom všem novým opicím.

Nyní je zřejmé, že lidé mohou být nuceni bezmyšlenkovitě dodržovat pravidla, kterým nerozumí.

Jediný problém s tím je, že se nic z toho nikdy nestalo.

I když je toho plný internet, i když je to vysvětleno v článcích v časopisech a ukázáno v animacích… nikdy se to nestalo. Experiment se zdá být zcela smyšlený.

Žádný žebřík, žádné opice, žádná studená voda.

I když nás tento domnělý experiment neučí nic o mentalitě stáda, vysvětluje moderní svět, protože nám ukazuje, jak snadno se mýtus může stát realitou pouhým opakováním.

Tento experiment byl později ovšem skutečně využit u lidí:

Jeden subjekt vejde do čekárny lékaře plné falešných pacientů. Když zazvoní zvonek, všichni falešní pacienti na vteřinu vstanou a pak se znovu posadí.

Poté, co se tento proces několikrát opakuje, jsou falešní pacienti pomalu jeden po druhém odstraňováni, dokud nezůstane pouze pokusný subjekt. Poté jsou jeden po druhém přivedeny další pokusné subjekty.

Experiment se snaží odpovědět na následující otázky:

a) Vstane původní subjekt při zaznění signálu, aniž by věděl proč?

b) Bude i nadále pokusný subjekt vstávat, když bude v místnosti sám?

c) Naučí pak toto chování nové subjekty?

Odpověď na všechny tři otázky je „ano“.

Nyní, i když je to mnohem méně vědecké než ostatní čtyři experimenty, uvádím to sem z velmi konkrétního důvodu. Výše uvedené video experimentu nejen zaznamenává konformní chování, ale popisuje jej jako údajně prospěšné. Tvrdí, že je to proto, že stádní chování zachraňuje životy ve volné přírodě a je to způsob „jak se učíme socializovat“. Jenže někdy může být stádní chování naopak škodlivé až smrtící, což ovšem nezmiňují.

Takže zatímco experiment s falešnými opicemi, který se nikdy neuskutečnil, byl použit k tomu, aby nás poučil o nebezpečích stádní mentality, jeho neexistence nás ve skutečnosti učí o nebezpečích neprimárních zdrojů a schopnosti skupinového vědomí konfabulovat.

Mezitím se skutečný experiment s opicemi (ale již provedený na lidech) používá k tomu, aby nám prodal myšlenku, že mentalita stáda sice existuje, ale je potenciálně dobrá. Je zde i možnost, že celá věc mohla být zinscenována, jednoduše pro podporu konformity.

---

Pět zajímavých psychologických výzkumů nám lépe osvětluje, jak dochází k manipulaci mas.

Ale smyslem tohoto článku není jen přimět vás, čtenáře, abyste těmto experimentům porozuměli. Má vám také připomenout, že se těchto poznatků o lidské mysli a stádním chování hojně využívá.

Vedoucí lidé, elita, 1%, globalisté a jejich slouhové. Síly, které ovlivňují nejen světové dění, ale i myšlení a chování lidí.

Znají tyto experimenty. Studovali je. Pravděpodobně je replikovali nesčetněkrát ve velkém měřítku a neetickými způsoby, které si jen stěží dokážeme představit. Kdo přesně ví, co se odehrává v zatuchlých temných kobkách Deep state, odkud je ve skutečnosti svět ovládán?

Pamatujte, že oni velmi dobře vědí, jak funguje lidská mysl.

• Vědí, že mohou lidi přimět, aby udělali cokoli, pokud je ujistí, že za to nenesou odpovědnost.
• Vědí, že se mohou spolehnout na to, že lidé zneužijí jakoukoli moc, kterou dostanou, nebo – pokud uvěří, že jsou bezmocní – nechají se sebou špatně zacházet.
• Vědí, že tlak ostatních změní myšlení mnoha lidí i tváří v tvář nepopiratelné realitě, zvláště pokud se díky odlišnému, avšak správnému myšlení budou cítit úplně sami.
• Vědí, že když lidem nabídnete za splnění úkolu jen malou odměnu, vymyslí si vlastní psychologické zdůvodnění, proč úkol splnit.
• Vědí, že lidé budou bezmyšlenkovitě dělat vše, co dělají všichni ostatní, aniž by se kdy ptali na důvod.
• A vědí, že lidé s radostí uvěří něčemu, co se nikdy nestalo, pokud se to bude dostatečně často opakovat.

Tohle všechno vědí. A tyto znalosti používají neustále – VŠICHNI.

Každá reklama, kterou vidíte, každý článek, který čtete, každý film, který natočí, každá položka ve zprávách, každý „virální“ příspěvek na sociálních sítích, každý trendový hashtag.

Každá válka. Každá pandemie. Každý titulek.

Všechny jsou konstruovány s ohledem na tyto principy, aby vyvolaly specifické emocionální reakce, které řídí vaše chování a přesvědčení. Tak fungují média, ne aby vás informovala, ne aby vás bavila, ale aby vámi manipulovala.

Oni tyto nástroje manipulací velmi dobře znají. To si dobře zapamatujte.