Klimatická propaganda nám tvrdí, že za nárůst teplot může CO2 produkovaný člověkem, aniž by na to byl kdy podán jediný vědecký důkaz. Oproti tomu existuje rostoucí počet důkazů, že za nárůst teplot mohou jiné faktory, které s lidskou činností nijak nesouvisí.
Dále nám klimaalarmisté tvrdí, že nikdy v historii nebylo oteplování tak rychlé. A i toto tvrzení je podáváno bez jakýchkoli vědeckých důkazů. Nicméně i zde existují důkazy, které potvrzují, že nárůsty teplot byly v minulosti mnohem vyšší a za mnohem kratší dobu.
A co víc: to se dělo v dobách, kdy neměl člověk absolutně žádný vliv na vyšší obsah CO2.
Nové rekonstrukce pylu ukazují, že během poslední doby ledové došlo k ohromným globálním teplotním výkyvům, které zastínily vše, co v současnosti pozorujeme. A to se stalo při atmosférických koncentracích CO2 pouhých 200 ppm, což je zhruba polovina dnešní úrovně.
To opět potvrzuje, že na oteplování mají vliv zcela jiné faktory.
Nedávná studie publikovaná v časopise Climate of the Past s názvem „Globální analýza rekonstrukcí změn pevninského klimatu během Dansgaard-Oeschgerových událostí založených na pylu“ analyzuje pylové archivy po celém světě a rekonstruuje změny teploty a vlhkosti během tzv. Dansgaard-Oeschgerových událostí.
Tyto náhlé fáze oteplování se často vyskytovaly v období před 57 000 až 29 000 lety; celkem jedenáctkrát jen během 3. izotopové fáze v moři. V Grónsku se teploty dramaticky zvýšily o 10 až 16 stupňů Celsia během 50 až 200 let.
Tato teplá období nebyla v Arktidě ojedinělým jevem. Podle globální pylové analýzy byly odpovídající signály detekovány v Asii, Evropě, Africe, Severní a Jižní Americe, na Středním východě a v Austrálii.
Zimní teploty se regionálně zvýšily o 2 až 5 stupňů a v některých případech dokonce o 5 až 20 stupňů během několika desetiletí nebo století. Jak se očekávalo, tak k větším teplotním výkyvům došlo ve středních a vyšších severních zeměpisných šířkách, menším v tropech.
Studie použila standardizovanou regresní metodu (fxTWA-PLS) k rekonstrukci sezónních teplot a vlhkosti dostupné pro rostliny. Dokonce zohlednila, že nižší hladiny CO₂ ovlivňují efektivitu využívání vody rostlinami.
Jinými slovy, metodologické úsilí bylo vynaloženo nejen na interpretaci korelací, ale i na prezentaci robustních, kvantitativních odhadů. A výsledek neodpovídá konvenčnímu narativu katastrofy způsobené CO₂.
Nejvýraznější oteplování nastalo v severních středních zeměpisných šířkách, zejména v Eurasii. Je pozoruhodné, že zimní teploty vzrostly prudčeji než letní. To vedlo ke snížení rozdílů mezi ročními obdobími a mírnějším zimám bez odpovídajícího nárůstu letních teplot.
Na jižní polokouli byly změny částečně opačné nebo méně výrazné, což naznačuje složité interakce mezi oceánem a atmosférou.
Tyto severojižní antifáze jsou již dlouho známy z ledových jader. Nová je však systematická, globální kvantifikace s využitím pozemních pylových archivů. To jasně ukazuje: Dynamika klimatu v minulosti byla vším, jen ne pomalá.
Byla náhlá, regionálně diferencovaná a značného rozsahu.
Obzvláště nevítané pro dominantní narativ: Během těchto masivních oteplovacích vln zůstala hladina atmosférického CO2 do značné míry konstantní na úrovni kolem 200 ppm. Nedošlo k žádnému paralelnímu nárůstu, který by mohl sloužit jako zjevná „hnací síla.“
Pokud by dvouciferný nárůst teploty byl možný během pouhých několika desetiletí i za stabilních, nízkých koncentrací CO2, pak musíme nevyhnutelně zvážit vnitřní klimatické mechanismy.
Změny v oceánské cirkulaci, zejména v severním Atlantiku, jsou již dlouho diskutovány jako spouštěče těchto událostí. Klimatický systém se zdá být vysoce citlivý na změny v transportu tepla.
Je ironií, že studie je prezentována v kontextu validace modelu. Dansgaardovy a Oeschgerovy události mají sloužit jako testovací případ, který by prozkoumal, zda moderní klimatické modely dokáží přesně simulovat rychlé regionální klimatické změny.
Právě v tom spočívají známé slabiny: regionální vzorce, sezónní výkyvy a náhlé body zlomu jsou považovány za obzvláště náročné. Pokud modely nemohou realisticky znovu vytvořit minulost, spolehlivost dlouhodobých projekcí je nevyhnutelně příliš malá.
Sami autoři zdůrazňují, že mezi změnami teploty a vlhkosti neexistoval globálně jednotný vztah. Klimatický systém se v jednotlivých regionech choval odlišně, komplexním, nelineárním a někdy dokonce protichůdným způsobem.
To opět boří široce rozšířený klimatický narativ. Místo toho, aby se jejich předpoklady potvrdily, byly spíše vyvráceny.
Tak já tomu tady nahoře rozumím tak. Když vědci tvrdí co mi nesedí do krámu tak jsou to blbci, alarmisté,…a když ti samí přijdou na něco co mohu zpracovat pro má senzační tvrzení tak je jim třeba udělit Nobelovou cenu.