Daň z plastů ničí španělský průmysl, brzy bude problémem i pro zbytek EU

Málokdo si vůbec umí představit, kolik různých daní a regulací EU vymýšlí pod záminkou „klimatické politiky,“ tedy Green Dealu. Všechny podobné daně či uhlíkové odpustky se pak odrazí v cenách produktů a služeb.

V některých případech nás zavádění příslušných daní či regulací teprve čeká, ale na základě zkušeností ze zemí, kde je zelená agenda v popředí, můžeme získat alespoň přibližnou představu o tom, co můžeme od této politiky očekávat.

Španělsko je testovací zemí zejména v zelené a LGBTQ politice. v obou oblastech je pilnější než je nutné, mnohá nařízení a opatření přijímá dřív než je to stanoveno EU.

Jak dopadlo Španělsko například díky masové likvidaci přehrad, jsme viděli při loňských ničivých povodních. Nedávný blackout pak ukázal, jak si vede země v oblasti energetické.

A i další příklad patří k těm, které jen dokazují, že politika EU je zcela destruktivní.

Španělská levicová vláda chtěla být vzorným žákem EU, pokud jde o daň z plastů. Nyní, o dva roky později, se ukazuje, že socialisté dělali jen to, co socialisté dělají – škodili ekonomice. Problém je v tom, že tato daň má být příští rok zavedena i ve zbytku EU.

Když Španělsko zavedlo začátkem roku 2023 daň z plastů, politici tento projekt prezentovalo jako významný krok vpřed k udržitelnosti. O dva roky později zbývá jen chaos.

Průmysl je nucen k ústupu, zatímco malé a střední podniky drtí náklady, regulace a migrace. 

Španělsko je zatím jedinou zemí EU, která tuto daň skutečně zavedla. Zatímco zbytek Evropy čeká do roku 2026, aby dále ničil svou ekonomiku, Madrid zavádí tuto daň sám, čímž ochromuje svou vlastní produkci.

Logický výsledek: Dovoz roste, vývoz prudce klesá a firmy přesouvají své továrny na místa, kde je neomezují dodatečné regulace a náklady.

Čísla jsou zničující. Více než miliarda eur v dodatečném dovozu za pouhý jeden rok, pokles příjmů z domácí produkce o dvě miliardy eur a byrokratické monstrum, které doslova drtí podniky.

Čtyřicet procent firem muselo utratit pětimístné částky za IT systémy a administrativní výdaje a téměř 70 procent ani neví, jak správně vyúčtovat své daně. Člověk by se téměř mohl domnívat, že zákon byl záměrně vytvořen tak, aby byl tak neprůhledný, že každý podnik nakonec padne do sítě úřadů.

Pro malé podniky je situace katastrofální. Nemohou se problému vyhnout, nemohou podvádět a nemohou se odstěhovat. Platí, ale jen tak dlouho, dokud už nebudou moci platit.

Mezitím dovozci z celého světa zaplavují trh pochybnými (zejména levnými čínskými) výrobky, které jsou propouštěny díky laxním hraničním kontrolám. „Udržitelnost“ v tomto případě znamená: pracovní místa pryč, ale plasty stále existují, jen už nejsou španělské.

Důsledky sahají daleko za hranice Španělska. Varovné signály nyní bijí i v Bruselu, kde 28 průmyslových sdružení varuje, že klíčové odvětví je na pokraji kolapsu.

Bez plastů v Evropě nic nefunguje – ani v automobilovém průmyslu, ani v zemědělství, ani ve stavebnictví, ani ve zdravotnictví. Každý, kdo tuto základní výrobu z ideologické krátkozrakosti zadupe do země, ohrožuje nejen jednotlivé firmy, ale průmyslovou strukturu celého kontinentu.

Nakonec zůstává hořký závěr: Španělská daň z plastů nic „nezachránila,“ pouze zničila. Je to ukázkový příklad toho, jak zeleno-globalistické sny vedou k ekonomickému sebezničení, zatímco si zahraniční konkurenti mnou ruce a zaplňují mezery.

A od příštího roku, až budou následovat další země, se totéž stane i ve zbytku EU.  Pro nás, coby průmyslovou zemi, to bude obzvlášť bolestivé…