Už i západní odborníci se přestávají dívat na Ukrajinu jako na jasného vítěze konfliktu, tedy odvrací se od tónu, v jakém nám situaci ve východní Evropě téměř dva roky podávají mainstreamová média.
V poslední době se objevilo množství prognóz, přičemž naprostá většina očekává brzké řešení ve formě nějaké mírové dohody. To ovšem není příliš v souladu s některými prohlášeními zúčastněných stran konfliktu.
Nyní tedy přináším další názor odborníka, který předpokládá, že konflikt jen tak neskončí. Mimochodem, jde sice o amerického odborníka, ale patří k těm, kteří se dostali na Zelenského „black list.“
Ve videu výše mluví Lex Fridman s Johnem Mearsheimerem, odborníkem na mezinárodní vztahy na Chicagské univerzitě, o možném konci války na Ukrajině. Mearsheimer není optimistický.
Od začátku války v únoru 2022 bylo na Ukrajině zabito nebo zraněno asi 500 000 ukrajinských a ruských vojáků a více než 9 600 civilistů zemřelo.
Mezitím USA podle oficiálních údajů poslaly Ukrajině do konce července 2023 vojenskou, finanční a humanitární pomoc ve výši 76,8 miliardy dolarů. Evropská unie poskytla ve stejném období dalších 85,1 miliardy dolarů.
„Nemyslím si, že existuje reálná vyhlídka na smysluplnou mírovou dohodu,“ řekl Mearsheimer. „Myslím, že je to téměř nemožné.“ Myslím, že to nejlepší, v co teď můžete doufat, je, že střelba skončí. Máte příměří a pak zmrazený konflikt.“
Stály USA v cestě řešení?
Mearsheimer věří, že v případě zmrazeného konfliktu bude situace nestabilní. „A to platí i pro transatlantické vztahy,“ říká… „Potenciál eskalace tam bude velký. Takže si myslím, že je to katastrofa.“
Jen okrajovou poznámku: Centrum pro boj s dezinformacemi ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, založené v roce 2021, vydalo černý seznam amerických „proruských propagandistů,“ na kterém je Mearsheimer uveden spolu se senátorem Randem Paulem, Tulsi Gabbardovou, nezávislým novinářem Glennem Greenwaldem a penzionovaným plukovníkem Douglasem Macgregorem.
Když se Fridman Mearsheimera zeptá, zda si myslí, že je možné, aby si oba vůdci sedli a našli řešení, rychle odpoví: „Myslím, že odpověď je ne.“
Fridman se pak ptá: „I když jsou zapojeny Spojené státy… tři lidé v místnosti?“ Na což Mearsheimer odpoví: „Pokud jsou zapojeny Spojené státy, odpověď je rozhodně ne… Musíte dostat Američany ven. …Američané jsou skutečný problém.“
Mearsheimer se vrací na začátek války, kdy obě strany jednaly v Istanbulu. Bývalý premiér Naftali Bennett působil jako prostředník a podle Mearsheimera bylo dosaženo pokroku, dokud se nezapojily USA a Spojené království:
„Bennett osobně mluvil jak s Putinem, tak se Zelenským. Kdyby se Spojené státy a Británie zapojily a řekly Zelenskému, aby odešel… kdyby zástupci těchto zemí přišli a povzbudili Zelenského, aby našel způsob, jak s Putinem ukončit válku, a spolupracovali by s Bennetem… pak by mohli ukončit válku.“
Angažovanost USA v ukrajinském konfliktu ukazuje, že nejsou ochotny vzdát se svých imperialistických tendencí. Cenzura však umlčela jakoukoli otevřenou diskusi, která je v rozporu s oficiálním vyprávěním o válce na Ukrajině.
Mainstreamová média jsou jednotná ve svém poselství, že válka na Ukrajině je výsledkem nevyprovokované a neodůvodněné invaze, ale existuje historie.
Jeffrey Sachs, bývalý ředitel Institutu Země na Kolumbijské univerzitě, poradce OSN a profesor ekonomie, který po desetiletí diplomaticky působil ve více než 100 zemích, vyzval Bílý dům, aby pokračoval v mírových jednáních a odradil Ukrajinu od vstupu do NATO.
Bílý dům to odmítl s tím, že každý má právo vstoupit do NATO, pokud chce. Jak ale poznamenal Sachs, nejde o „právo“ Ukrajiny vstoupit do NATO, ale o hrozbu, kterou představuje pro své sousedy, zejména Rusko.
Rusko již dlouho dává jasně najevo, že nedovolí Ukrajině vstoupit do NATO, a to z toho prostého důvodu, že by to znamenalo vojenskou přítomnost NATO přímo na jejich hranici. Rusko chce, aby Ukrajina zůstala nezávislou „nárazníkovou zónou“ mezi ním a zeměmi NATO.
„Bylo by pro Spojené státy v pořádku, kdyby Mexiko vstoupilo do vojenské aliance s Čínou a umístilo čínskou armádu na naši jižní hranici?“ ptá se Sachs sám sebe. To je vysoce nepravděpodobné, ale přesně to se na Ukrajině děje.
Od ruské invaze na Ukrajinu USA eskalovaly konflikt do bodu, kdy do hry vstoupila jaderná válka. Proč by USA podstupovaly takové riziko? Hájit „právo“ Ukrajiny na vstup do NATO? To je více než iracionální, ale dostali jsme se tak daleko.
Je nějaká šance na ukončení války?
Mearsheimer věří, že existuje „malá šance“ na ukončení války, ale aby toho bylo dosaženo, je třeba udělat dvě věci, říká:
„Jednou z nich je, že Ukrajina se musí stát neutrální a zcela přerušit veškeré bezpečnostní vazby se Západem. Není to tak, že byste mohli říci: ‚Nebudeme rozšiřovat NATO na Ukrajinu, ale budeme nadále mít volné bezpečnostní ujednání s Ukrajinou.‘ Nic z toho. Musí být zcela rozpuštěna – Ukrajina musí být sama.
A za druhé, Ukrajina musí přijmout fakt, že Rusové si ponechají čtyři oblasti, které nyní anektovali, a Krym. Rusové je nevrátí.
A pokud jste Zelenskij nebo kdokoli, kdo v tomto scénáři řídí Ukrajinu, chcete se ujistit, že Rusové nezaberou další čtyři oblasti, včetně Charkova a Oděsy, že?
Pokud budu hrát po boku Putina a tato válka bude pokračovat, uvažuji o obsazení dalších čtyř oblastí. Chci asi 43% Ukrajiny a odchod do Ruska, ne? A rozhodně chci Oděsu a rozhodně chci Charkov a chci ty dvě oblasti mezi tím.“
Mearsheimer však zdůrazňuje, že pokud nyní můžeme hovořit o dohodě, můžeme být schopni utlumit tento druh agrese v zárodku a omezit Putina a Rusko na anektování čtyř již anektovaných území a také Krymu.
„To je to nejlepší, v co můžete doufat,“ říká, ale vyžaduje to také ústupky od Ukrajiny:
„Jde o to, že musíte přimět Ukrajince, aby přijali fakt, že se stanou skutečně neutrálním státem, a připustili, že Rusové si ponechávají velkou část území. Anektovali asi 23 % ukrajinského území a těžko si umím představit, že by s tím nějaký ukrajinský vůdce souhlasil.“
Rozšíření EU je v tomto scénáři další divokou kartou, protože nejde jen o ekonomickou expanzi, ale také o vojenský rozměr:
„V době před válkou – vlastně v době před krizí v roce 2014, kdy poprvé vypukla – dali Rusové jasně najevo, že vidí rozšíření EU jako záminku pro rozšíření NATO.
„Rozšiřování EU je tedy choulostivé, ale myslím si, že zdravé ekonomické vztahy mezi Ukrajinou a Západem jsou možné.“
Narušená důvěra může zabránit vůdcům v řešení konfliktu
Fridman věří v sílu jednotlivých vůdců spolupracovat na ukončení války, ale to vyžaduje důvěru – důvěru, která, jak říká Mearsheimer, byla rozbita.
Zapojili se čtyři hlavní hráči – Rusko, Ukrajina, Německo a Francie. „Myslím, že Rusové brali dohody z Minsku vážně,“ vysvětluje Mearsheimer. „Myslím, že je Putin vzal velmi vážně. Chtěl tento konflikt ukončit.“
Ostatní zúčastněné hlavy států – Angela Merkelová z Německa, Francois Hollande z Francie a Petro Porošenko z Ukrajiny – však nebyli tak úplně na palubě. Podle Mearsheimera:
„Všichni výslovně řekli, že nemají vážný zájem o dohodu. Ve všech rozhovorech s Putinem ho podváděli. Snažili se ho přelstít, aby získali čas a vybudovali ukrajinskou armádu. Putin je hluboce rozhněván těmito přiznáními tří vůdců. Věří, že byl veden k přesvědčení, že Minsk může fungovat.
Věří, že vyjednával v dobré víře a oni ne, a věří, že důvěra mezi Ruskem a Západem je kvůli této zkušenosti s Minskem prakticky nulová… pokud jste Putin, není to v tuto chvíli příliš atraktivní, věřit Západu. Ve skutečnosti ničenu, co řeknou, nebude důvěřovat.“
Úkolem číslo 1 každého vůdce je zajistit přežití svého státu
Fridman znovu tvrdí, že jednotliví vůdci by mohli překonat i hlubokou nedůvěru na Západě, protože lidská přirozenost umožňuje lidem důvěřovat jiným lidem, i když nedůvěřují jednotě nebo struktuře za nimi.
„Na lidské povaze je krásné,“ říká Mearsheimer, „že existuje odpuštění a můžete to zkusit znovu.“ Ale Mearsheimer si není tak jistý:
„Pokud jste vůdcem země v anarchickém systému, musíte si dávat velký pozor, aby vaše důvěra v cizího vůdce nezašla příliš daleko, protože pokud vás cizí vůdce zradí nebo zneužije vaší důvěry a bodne vás do zad, můžete zemřít.
A znovu si pamatujte, že primární odpovědností každého vůdce, bez ohledu na to, o jakou zemi se jedná, je zajistit přežití svého státu.
A jakmile jste zradili důvěru vůdce, už se nemůžete spoléhat na to, že se pohnete vpřed… Nelíbí se mi moje předpověď, že tato válka bude trvat dlouho a skončí ošklivě, tak doufám, že se mýlím.“
