Už před časem jste si zde mohli přečíst o protestech většinou subsaharských Afričanů, kteří uvízli v Libyi a dožadují se odvozu do Evropy. Jde zejména o ty, kteří byli opakovaně navráceni libyjskou pobřežní stráží zpět do Libye, takže už jim došly prostředky na pašeráky. Ilegálové ze sebe samozřejmě dělají velké chudáky, jak můžete zaznamenat níže. Ovšem žádný chudák by neměl na tak dalekou cestu (už samotná cesta do Libye vyjde draho). Všimněte si na videu, že nikdo není podvyživený, někteří drží chytré mobily, jiní mají značkové oblečení či zlaté řetězy na krku….
Ovšem protest sám o sobě nemá ten kýžený efekt. K Evropanům také směřuje jakási výzva, kterou zřejmě sesmolili v sídle UNHCR (organizace pro pomoc uprchlíkům při OSN) v Tripolisu, které protest organizovalo.
V „srdceryvném“ politickém manifestu, který má hovořit směrem k Evropanům stojí:
Náš politický manifest
Jsme uprchlíci a žijeme v Libyi.
Pocházíme z Jižního Súdánu, Sierry Leone, Čadu, Ugandy, Konga, Rwandy, Burundi, Somálska, Eritrey, Etiopie a Súdánu. Prcháme před občanskými válkami, pronásledováním, klimatickými změnami a chudobou v zemích našeho původu. Všichni jsme byli hnáni okolnostmi mimo lidskou únosnost.
Chtěli jsme se dostat do Evropy a hledat druhou šanci pro naše životy, a proto jsme dorazili do Libye. Zde jsme se stali skrytou pracovní silou libyjské ekonomiky: pokládáme cihly a stavíme libyjské domy, opravujeme a myjeme libyjská auta, pěstujeme a sázíme ovoce a zeleninu pro libyjské farmáře a libyjské jídelní stoly, montujeme satelity na vysoké střechy pro Libyjce atd.
To libyjským úřadům zjevně nestačí. Naše pracovní síla nestačí. Chtějí plnou kontrolu nad našimi těly a naší důstojností. To, co jsme našli, když jsme dorazili, byla noční můra mučení, znásilňování, vydírání, svévolné zadržování… trpěli jsme všemi možnými a nepředstavitelnými porušeními lidských práv.
A ne jen jednou.
Byli jsme násilně zachyceni na moři takzvanou libyjskou pobřežní stráží – financovanou italskými a evropskými úřady – a poté přivedeni zpět do nelidských věznic a koncentračních táborů. Někteří z nás museli tento cyklus ponížení opakovat dvakrát, třikrát, pětkrát, až desetkrát.
Snažili jsme se, aby byl náš hlas slyšet a šířili jsme naše příběhy. Naučili jsme je instituce, politiky, novináře, ale kromě pár zájemců zůstaly naše příběhy neslyšitelné. Byli jsme záměrně umlčeni.
Ale už ne.
Od 1. října 2021, dne, kdy libyjská policie a vojenské síly přišly do našich domovů ve čtvrti Gargaresh a provedly proti nám bezohledné, vážné a nelítostné represe a masivní razie. Tisíce lidí byly svévolně zatčeny a zadržovány v nelidských koncentračních táborech.
Další den jsme přišli jako jednotlivci a sešli jsme se v sídle UNHCR. Tam jsme si uvědomili, že nám nezbývá nic jiného, než se začít organizovat.
Zvýšili jsme hlasy naše i hlasy němých uprchlíků, kteří byli neustále umlčováni. Nemůžeme dál mlčet, když nikdo nehájí naše zájmy a naše práva.
Jsme tu nyní, abychom se domáhali svých práv a hledali ochranu v bezpečných zemích.
Tolik tedy manifest, který má ovšem mnoho zádrhelů. Především, nikoho z nich v Libyi nedrží. Kdokoli z nich se už mohl dávno vrátit domů. V Africe jsou také bezpečné země a dokonce v nich mají i svůj islám – například Maroko, Egypt nebo Tunisko.
Nedávno si dokonce ti, jimž se podařilo dostat do Itálie, stěžovali, že to bylo lepší v Libyi než v Itálii, proto by se raději vrátili. Doslova prohlásili: „Pošlete nás zpět do Libye, bylo to tam lepší než v Itálii“.
A v neposlední řadě mne zaujal i tento odstavec:
Byli jsme násilně zachyceni na moři takzvanou libyjskou pobřežní stráží – financovanou italskými a evropskými úřady – a poté přivedeni zpět do nelidských věznic a koncentračních táborů. Někteří z nás museli tento cyklus ponížení opakovat dvakrát, třikrát, pětkrát, až desetkrát.
To je velmi zajímavé, tím de facto dokazují, že jsou velmi slušně finančně situovaní, neboť jedna plavba z Libye směr Evropa stojí asi 1300 eur. Pokud si to někdo mohl dovolit zaplatit 10x, pak musí být bohatší než mnozí Evropané.
Problém protestujících pak bude skutečně zejména ten, že již vyčerpali peníze na pašeráky, tak se přes podvratnou UNHCR snaží donutit EU – nebo možná některé vítačské vlády – k zajištění jejich přesídlení. Obávám se, že například u Němců jejich apel padne na úrodnou půdu…
