Arcibiskup Vigano: Clintonová donutila Benedikta XVI. rezignovat, papež Lev XIV prosazuje globalistickou agendu

V dalším velmi dlouhém – leč drsném – proslovu upozornil arcibiskup Vigano nejen na skutečnou příčinu odstoupení Benedikta XVI., ale i na především skutečný důvod dosazení Lva XIV. na post papeže.

Upozorňuje na to, že cílem papeže a jeho loutkovodičů je od dob Bergoglia podpora globalistické agendy (zejména výměny obyvatel a islamizace) a progresivismu a úpadek katolické církve.

Současný  papež pak pokračuje v nastoleném kurzu.

Dále již Arcibiskup Vigano:

Je pochopitelné, že mnoho katolíků se cítí být dotčeno a pohoršeno výroky prezidenta Spojených států ohledně Lva, i když nelze tvrdit, že Jorge Bergoglio se během své „vlády“ zdržel útoků a provokací proti Donaldu Trumpovi.

Navíc jeho zásah je kontextualizován výroky proti němu tento týden v CBS, propagandistickém pořadu 60 Minutes, který vedou tři naprosto zkorumpovaní kardinálové: Cupich, McElroy a Tobin, tři preláti, kteří jsou notoricky ultra-bergogliánští a ultraprogresivní.

Jsou součást sítě sériového násilníka Theodora McCarricka a jsou neoddělitelně spjatí s radikální „woke“ levicí. Patří ke klíčovým voličům a nejbližším spolupracovníkům Roberta Prevosta (civilní jméno Lva XIV).

Když se ho novináři ptali na příspěvek Donalda Trumpa, Lev odpověděl: „Nebojím se Trumpovy administrativy ani odvážného hlásání poselství evangelia, což je to, k čemu věřím, že jsem povolán, a k čemu je církev povolána.“ 

Tato slova – zjevně nepopiratelná – pocházející od Prevosta, se však mohou výrazně měnit ve významu v závislosti na tom, jak jsou interpretována.

Mohou jednoduše znamenat: „Nebojím se občanské moci,“ čímž potvrzují nadřazenost duchovní autority katolické církve nad jakoukoli pozemskou autoritou.

Nebo – v diametrálně opačném smyslu – mohou znamenat: „Nemám strach z této administrativy,“  což naznačuje, že v jiných případech považuje za oprávněné cítit strach a zdržet se „odvážného hlásání poselství evangelia.“

A okamžitě si člověk připomene, jak často jsme viděli, že se Vatikán „bojí“ jiných administrativ, jak ve Washingtonu – zvláště když zásahy Hillary Clintonové a Johna Podesty dokonce zablokovaly bankovní transakce Vatikánu přes síť SWIFT – tak v Pekingu, se kterým má Svatý stolec tajnou dohodu, že nebude „hlásat poselství evangelia.“

V mnoha dalších případech se Prevost a před ním Bergoglio rozhodli mlčet z vlastní vůle, možná proto, že jejich souhlas, ne-li přímo nadšená spolupráce, byl přesně tím, co mocní očekávali od koncilní a synodální církve.

Ve skutečnosti, sotva Trumpova administrativa zastavila přísun financí, které USAID směřovala USCCB a různým orgánům americké katolické církve na usnadnění imigrace, vypukla otevřená válka mezi všemi těmi kardinály a biskupy, které Clinton, Obama a Biden do té chvíle zahrnovali penězi.

Během těch let hojnosti si Bergoglio a celý americký episkopát dávali velký pozor, aby nenarušili svůj idylický vztah s Bílým domem – částečně díky dobrým službám tehdejšího kardinála McCarricka – a věnovali jen malou pozornost pro-potratové, LGBTQ+ a genderové politice, kterou prosazovali „katoličtí“ demokraté.

Pouhý návrh na exkomunikaci „propotratových“ politiků byl považován za nesnesitelný zásah ze strany hierarchie, která sama jasně dala najevo, že nemá v úmyslu takový krok podniknout.

Takže jediná fráze, vycházející z kontextu – „Nebojím se Trumpovy administrativy ani odvážného hlásání poselství evangelia“ – by se mohla zdát zcela nevinná. Přesto v širším, koherentnějším rámci zanechává člověka zcela zmateného, protože přímo odporuje slovům, která Lev tehdy pronesl: „Nejsme politici. (…) Nevěřím, že by poselství evangelia mělo být instrumentalizováno, jak to někteří nyní dělají.“ 

A zatímco nepochybně existují tací, kteří instrumentalizují „poselství evangelia“ skrze pseudo-mesiášské bludy typické pro americké televizní evangelisty, jsou tu také ti, kteří ve Vatikánu neváhají instrumentalizovat právě toto evangelium, aby dodali legitimitu a morálku agendě etnické náhrady a islamizace Západu: agendě, kterou neúnavně prosazuje globalistická elita prostřednictvím Agendy 2030.

To je agenda, kterou Trump zcela nesnáší, ale kterou Svatý stolec, Lev, USCCB a řada pseudokatolických charit povýšily na status nového globalistického totemu ve svém synodálním programu.

Nesmíme ani zapomínat na doktrinální ratifikaci, kterou Bergoglio udělil pandemické frašce a masovému očkování, stejně jako na klimatické podvody a „cíle udržitelného rozvoje“ se svou pseudoencyklikou Laudato Si, nebo na požehnání, které Prevost udělil bloku ledu speciálně dovezenému z Antarktidy během skutečně trapného ceremoniálu v Castel Gandolfo.

Přestože trval na tom, že není politik, Lev neměl žádné výčitky a 9. dubna povolil soukromé setkání Davidu Axelrodovi, hlavnímu stratégovi Baracka Obamy a bývalému hlavnímu poradci v Bílém domě.

Jedna otázka je více než legitimní: Přišel Axelrod snad do Vatikánu, aby Lvovi diktoval konkrétní politickou strategii, podobně jako Hillary Clintonová a John Podesta dříve zasáhli, aby vyvinuli tlak na Benedikta XVI., aby abdikoval a následně usnadnil zvolení Bergoglia?

Paradox se projevuje samotným Trumpem: „Lev by se měl dát dohromady jako papež, používat zdravý rozum, přestat se přizpůsobovat radikální levici a soustředit se na to, být velkým papežem, ne politikem. Velmi mě to bolí a co je důležitější, škodí to katolické církvi!“

Což je naprosto pravda, dokonce větší pravda, než si prezident Trump dokáže představit.

Demokratické administrativy opakovaně a nevhodně zasahovaly do řízení římské církve, dokonce ani nevhodné zásahy Washingtonu do Vatikánu nechyběly.

A zatímco nikoho nepřekvapila urážka jezuity z Buenos Aires, který označil Trumpa za „nekřesťana“ za to, že oznámil svůj záměr repatriovat hordy nelegálních imigrantů, prohlášení augustiniána z Chicaga ohledně imigrace a v poslední době i války jistě zanechala pozorovatele zmatené:

„Bůh nežehná žádnému konfliktu. Každý, kdo je učedníkem Krista, Knížete míru, nikdy nestojí na straně těch, kteří včera drželi meč a dnes shazují bomby,“ řekl Lev.

Jistě by to mohl rozvést, jako to učinil kardinál Joseph Ratzinger v roce 2003: „Vzhledem k novým zbraním, které umožňují zničení daleko přesahující skupiny bojovníků, se dnes musíme ptát, zda je stále legální připustit samotnou existenci spravedlivé války.“ 

Nebo ještě lépe, Lev by si mohl připomenout slova Pia XII.: „Lid ohrožený nebo již obětí nespravedlivé agrese, pokud chce jednat křesťansky, nemůže zůstat v pasivní lhostejnosti; navíc solidarita rodiny národů brání ostatním chovat se jako pouzí diváci, kteří zaujímají postoj nehybné neutrality.“ (Pius XII., Rozhlasová zpráva k Vánocům, 24. prosince 1948)

Ale Prevost – a právě v tom spočívá skutečný problém – nemluví hlasem církve: jeho slova odsouzení jakékoli války nakonec legitimizují i nespravedlivé války, čímž oběť agrese připravuje o právo na sebeobranu, protože i obranná válka by byla považována za nespravedlivou.

Tato chyba je podobná tvrzení, že všechna náboženství jsou ekvivalentní, že morální zásady musí být přizpůsobeny podmíněným okolnostem (viz Amoris Lætitia a Fiducia Supplicans), nebo že trest smrti je v rozporu s evangeliem.

I v těchto případech ten, kdo by měl sloužit jako referenční bod při rozlišování dobra od zla, zrazuje svůj vlastní mandát tím, že uděluje stejná práva omylu i pravdě, místo aby přijal morální odpovědnost odsoudit to první a bránit druhé.

Tolerance, kterou koncilní hierarchie v současnosti projevuje, je ve skutečnosti podmíněna  podporou nejen globalistické agendy OSN, Světového ekonomického fóra v Davosu a Rady pro inkluzivní kapitalismus, kterou založil Bergoglio ve spolupráci s Lynn Forester de Rothschild, ale také liberální agendy anglo-sionistické lobby.

Jinými slovy, závisí na dvou nadnárodnostních mocnostech, které působí na zdánlivě protichůdných frontách, ale sledují společný cíl: nastolení Nového světového řádu, v němž bez ohledu na to, která strana nakonec v konfliktu zvítězí, bude nevyhnutelně jedinou obětí pronásledování katolicismus.

Konkrétně ten tradiční katolicismus, který se Řím snaží všemi prostředky zničit nebo pohltit tím, že ho „usmíří“ a „synodalizuje.“

Trump varoval: „Lev by se měl jako papež (…) dát dohromady a zaměřit se na to být velkým papežem, nikoli politikem.“

Skutečně, zvolení amerického „papeže“ z Chicaga, prodchnutého kacířskými doktrínami získanými během jeho služby v Latinské Americe, oddaného kultu Pačamamy a ideologicky – jak sám přiznal – s nejhorším progresivismem nechvalně proslulých kardinálů Bernardina a Cupicha, se zdá být záměrně zinscenováno jako protiváha prezidentovi Spojených států.

Pokud měla jeho role – jak se v posledních měsících skutečně ukázalo – pokračovat v koncilní a synodální revoluci, není překvapením, že Bergoglio pečlivě připravil cestu jeho církevnímu vzestupu, aby zajistil, že ho nahradí a nesmaže dvanáct let systematického rozebírání katolické stavby a naprosté podřízenosti globalistickému establishmentu, kterou provedl argentinský jezuita.

Tváří v tvář těmto konkrétním důkazům kontinuity mezi Bergogliem a Prevostem potvrzuje mlčení řídké, mírně konzervativní menšiny v kolegiu kardinálů, jejich spoluvinu a nedostatečnost.

Jednomyslný sbor mainstreamových médií a neopapistů je důkazem, že Lev nemluví jako papež, ale jako nositel praporu antitrumpismu, obrazně řečeno.

Je to proto, že ocenění přicházejí od osobností – jak uvnitř, tak vně církevního společenství – které nemají nic z katolického ducha, a které by byly první, kdo by Prevosta ukřižoval, kdyby si dovolil vyjádřit byť jen sebemenší pochybnost o nedotknutelných „dogmatech“ radikálních progresivistů.

Navíc je tato obhajoba Prevosta motivována právě tím, že „papež“ si vybral, že bude hrát politika, čímž demonstruje stranickou příslušnost, která v očích světa diskredituje jak papežství, tak katolickou církev.

Z tohoto důvodu by se Lev měl skutečně „dát dohromady jako papež,“ což je úkol, který je však pro někoho jako on nesmírně obtížný, protože jeho podpora globalistické agendy by nebyla jen nucená, ale spontánní a přesvědčivá.

Lev je totiž pod pečlivým dohledem vyslanců těch mocností, které nemají v úmyslu vzdát se pozic, které si zajistily v katolické církvi. A obzvlášť ne nyní, když stojí tak lákavě blízko cílové čáře.

Když je náš Pán Ježíš Kristus uznán jako Král národů, žádný Antikrist si netroufne nárokovat titul Mesiáše. A když je v církvi uznán jako král a velekněz, žádný vikář Jeho vůle si netroufne podkopat Jeho učení nebo zbořit Jeho církev.

Pokud se to dnes děje přímo před našima očima, je to proto, že žijeme v eschatologických časech, kdy byl náš Pán sesazen ze svého Božského království národy a z věčného kněžství svými vlastními služebníky.

Proto při posuzování současných událostí se nenechme svést abstraktními spekulacemi, ani se nepokoušeme měnit realitu podle našich vlastních iluzí.

Díváme se na vše, co se odehrává, nadpřirozeným pohledem, neboť to je jediný způsob, jak uchovat uprostřed našich současných útrap ten klid duše, který svět ani neumí dát, ani nemůže dát (Jan 14:27).

Carlo Maria Viganò, arcibiskup a bývalý apoštolský nuncius ve Spojených státech amerických

Viterbo, 17. dubna MMXXVI
S.cti Aniceti Papæ et Martyris