EU: Nahlíženo z perspektivy zločinecké organizace – 2. díl

Pokud se hlouběji zajímáte o EU, její uspořádání a pravidla, pak musíte dojít k závěru, že se jedná o zločineckou organizaci. Aspektů, které tomu napovídají, je mnoho.

Nedávno jste si zde mohli přečíst 1. díl dvoudílné analýzy EU z hlediska ekonomického. Německý autor měl za cíl v této analýze prokázat, že i v tomto ohledu nese EU mnoho znaků typických pro zločineckou organizaci.

Ve druhé části se věnuje zejména euru a ECB a dalo by se říci, že zde najdete velmi silné argumenty proti jeho přijetí.

V první části této publikace jste si mohli přečíst o tom, že příslušný personál EU, bez ohledu na role, které hrají, a kontinuitu jejich zapojení ve smyslu německého práva, lze považovat za sdružení sledující společné, zastřešující cíle.

Počáteční náznaky zapojení jistých osob do schémat vyhýbání se daňovým povinnostem a daňových podvodů vedly k prvotnímu podezření, že by se mohlo jednat o zločineckou organizaci.

Druhá část je o zkoumání srovnatelného využití peněz v mnohem širším kontextu měnové unie v eurozóně.

Bez ohledu na to, že existuje důvod se domnívat, že Francie a Velká Británie jako malé vítězné mocnosti druhé světové války požadovaly po Německu opuštění německé marky výměnou za jejich souhlas se znovusjednocením, které představovalo významný zásah do globálního měnového systému, EU a ECB založená EU umožnily s pomocí jednotné měny velmi významné převody bohatství a tím mohly ovlivnit i  původní smluvní dohody.

Jaké byly původní dohody?

Mezi zakládající mýtus měnové unie patřila především konvergenční kritéria a doložka o no-bail-out. Konvergenční kritéria měla chránit stabilitu měny.

Maastrichtská smlouva z roku 1992 to proto stanovila takto:

• roční nový veřejný dluh nesmí přesáhnout 3 % hrubého domácího produktu (HDP);
• celkový veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP;
• dlouhodobé úrokové sazby nesmí překročit průměr úrokových sazeb tří nejstabilnějších zemí eurozóny o více než 2 %.

Theo Waigel, CSU, tehdejší německý ministr financí, prý měl významný vliv na definici těchto kritérií a poté důrazně prohlásil k německému publiku (projev ke Dni podnikatelů v Bonnu v roce 1995):

 Měnová unie však bude pro Evropu přínosem pouze tehdy, pokud začne jako společenství stability a zůstane společenstvím stability. Nová měna musí být stejně tvrdá jako německá marka.

Maastrichtská smlouva pro to učinila všechna nezbytná ustanovení. Nejdůležitější zárukou stability je statut budoucí Evropské centrální banky. Je vytvořena podle vzoru Deutsche Bundesbank a má jasný mandát: Zajištění cenové stability.

Při plnění těchto úkolů je nezávislý na pokynech politických orgánů. Kromě toho se do měnové unie budou moci zapojit pouze ty země, které dříve přesvědčivě prokázaly svou schopnost provádět zdravou politiku stability splněním maastrichtských kritérií.

Neexistuje žádná automatická účast. Neuvolní se ani kritéria stability, jejich plnění má vždy přednost před termíny.

Euro bylo zavedeno až 1. ledna 2002 a občanům byla poskytnuta hotovost v eurech a zůstatky na bankovních účtech se převedly na eura.

To však byla pouze závěrečná fáze zavedení eura; euro se jako zúčtovací jednotka v mezinárodních platbách používalo již od ledna 1999, a tak – ač dosud prakticky neviditelné – mělo již významný dopad na hodnotu finančních aktiv a vývoj inflace v eurozóně.

Abych to řekl zcela jasně:

Maastrichtské dohody byly dohodou unie, o které jsou tyto články. Souhlas občanů s eurem byl získán pouze v Irsku, Dánsku a Francii.

V Německu a dalších zemích, které jako první přijaly euro, se považovalo za dostatečné, aby mu příslušné vládní většiny v parlamentu řekly ano.

Maastrichtská smlouva je nicméně dohodou, kterou lze – s ohledem na osoby, jejichž souhlas nebyl požadován – označit za smlouvu na úkor třetích stran.

Zejména německé obyvatelstvo, které mělo nejsilnější měnu v Evropě a bylo právem hrdé na stabilitu marky, tak získalo právo alespoň zajistit dodržování dohodnutých kritérií stability, jak slíbil Theo Waigel.

Ve skutečnosti se věci vyvinuly úplně jinak. Při oficiálním zahájení měnové unie dokázalo všechna konvergenční kritéria splnit pouze Lucembursko.

Společnost pro správu aktiv „Flossbach von Storch“ se sídlem v Kolíně nad Rýnem popisuje následný vývoj v příspěvku na LinkedIn takto:

 Země eurozóny opakovaně porušují pravidla.

Francouzský rozpočtový deficit zůstal pod tříprocentní hranicí pouze sedm let mezi lety 1995 a 2023. V roce 2007 portugalské vlády zakončily fiskální rok s deficitem, který poprvé zůstal (těsně) pod hranicí tří procent.

Navíc šest členských států EU – Belgie, Francie, Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko – které dohromady představují více než 40 procent hospodářského výkonu EU, má nyní poměr vládního dluhu dokonce přesahující 100 procent HDP.

Fiskální disciplína mnoha členských zemí EU byla proto v minulosti extrémně laxní. Během koronavirové krize byla pravidla dokonce pozastavena až do konce roku 2023 a vedla se vášnivá debata o užitečnosti pravidel.

 

To ukazuje, že unie se nikdy vážně nepokusila zavázat státy eurozóny ke splnění konvergenčních kritérií, a že od počátku muselo být známo, že euro přežije pouze tehdy, pokud ekonomicky slabším zemím nebude odepřen přístup k dluhu, který je tam považován za nezbytný.

Bylo jasné, že pokud by Itálie, Francie nebo dokonce Portugalsko odešly, euro se rozpadne.

Navzdory zcela nepřijatelným dluhovým orgiím zůstala (průměrná) inflace v eurozóně až do roku 2020 spíše nízká. Německo k tomu významně přispělo svou vlastní dluhovou disciplínou a mzdovou politikou, která nejen prospívala exportu, ale také udržovala nízkou nabídku peněz na německém domácím trhu reálné ekonomiky.

Německým přístupem bylo nechat starou infrastrukturu (silnice, mosty, železnice atd.) chátrat, spíše než dát chybějící peníze na trh, od střech škol až po pohotovosti, a tak dávat příkazy domácí ekonomice.

Byla to hloupost, nebo to byl plán?

Starší lidé si budou pamatovat, že politici, kteří do 90. let zastávali odpovědné funkce, měli zpravidla dokončené vzdělání a dostatek životních zkušeností, aby věděli, co dělají.

Ponechme konvergenční kritéria stranou a proberme jinou formu dluhu, kterou umožňuje pouze ECB, tzv. zůstatky cíle 2.

Princip je strašně jednoduchý, ale tak těžko představitelný, že se ani profesoři makroekonomie neshodnou na jednotném pohledu.

V Eurosystému má každý stát svou vlastní centrální banku. Abychom princip názorně ilustrovali, převod peněz Italem z jeho účtu, který je například veden u UniCredit SpA v Miláně a má být připsán na účet dodavatele u Deutsche Bank ve Frankfurtu, nejenže snižuje aktiva Itala, ale také znamená, že UniCredit ztratí vklad svého zákazníka, který místo toho skončí u Deutsche Bank.

Za tímto účelem banky vedou účty centrálních bank a regionální centrální banky zase účty u ECB, na kterých se tyto pohyby peněz odrážejí souběžně s pohyby peněz na účtech zákazníků.

Nyní se může stát (nechci to zde rozebírat do detailů, ale je to zvláštní a pochybné), že účet centrální banky vedený italskou centrální bankou u ECB je „prázdný“.

Stává se také, že tento účet je zcela v mínusu, ale ECB přesto provede převod zákazníka, připíše peníze Bundesbank a ta je následně připíše Deutsche Bank, kde se objeví na účtu dodavatele.

Účinek od prosince 2024: Německo obdrželo od ECB dobrý 1 bilion, na který stále přibývají platby do Itálie, Španělska, Řecka, Francie, Rakouska a Portugalska.

Nejde však o momentální pozorování, jde o velmi zakořeněnou záležitost, ve které ECB nakonec poskytuje peníze dlužným státům na zaplacení jejich nákupů v rámci Společenství, aniž by se kdy očekávalo nějaké skutečné splacení.

ECB proto poskytuje půjčky především Španělsku, Itálii a Řecku, aby mohly financovat svůj dovoz – ale také proto, aby silné ekonomiky, zejména Německo, mohly pokračovat ve vývozu, a to na úvěr navěky…

Druhá strana mince je ještě šílenější. Bilion, který nelze kompenzovat, fakticky zmizel.

Není to však jen kvůli nevyrovnané obchodní bilanci. Mohlo to být způsobeno například i tím, že bohatí Italové, možná i mafie, převedli nahromaděný majetek do zahraničí, možná do Švýcarska, možná do USA, možná na Bahamy, a vyprázdnili tak účet ECB Banca d’Italia.

Na tento přístup lze nahlížet s přívětivým okem a říci, že ECB v podstatě pouze nahradila likviditu, která odtekla a už ji nikdo nespatřil.

Problém lze ale spatřovat i v tom, že ekonomika zjevně není schopna splácet své dluhy, a proto jí chybějící miliardy jednoduše dává ECB.

Podle stanov ECB je vše naprosto legální.

Pokud však hlouběji prozkoumáme, kdo vlastně tyto stanovy vytvořil a zda byl výsledek zamýšlený, což lze potvrdit jednoduše proto, že proti nim nebylo podniknuto žádné opatření, najdeme další důkazy pro podezření, že v orgánech EU mohla zakořenit zločinecká organizace.

Pokud by existovala povinnost vyrovnat zůstatky alespoň jednou měsíčně, toto podezření by nevzniklo.

Místo toho by bylo potřeba, aby Itálie, Řecko atd. kontrolovaly své přeshraniční platby, možná dokonce s nutností zabránit úniku kapitálu prostřednictvím daňových opatření. Ale to se neděje. Je to záměrné.

Efekt konvergenčních kritérií je vidět mimo jiné na ceně litru festivalového piva na Oktoberfestu v Mnichově.

V roce 2002, prvním roce eurohotovosti, stál litr piva mezi 6,30 a 6,80 eur, v roce 2024 se cena piva pohybovala mezi 13,60 a 15,30 eury. Až 125,0 procent za 22 let.

Tomu odpovídá roční míra inflace 4 procenta, což znamená znehodnocení majetku o více než polovinu!

Proč si konkrétně vybírám pivo na Oktoberfestu? Protože za posledních 25 let se nic nezměnilo na způsobu vaření piva, protože se nic nezměnilo v pivních stanech, a protože číšnicím se stále říká Zensi.

Sotva má jakýkoli jiný produkt méně vlivů na změnu nákladů, takže změnu ceny lze s čistým svědomím plně připsat inflaci.

(Poznámka: Předpokládám, že autor zapomněl vzít na vědomí, že i cena piva se mění případným zdražením vstupních produktů: slad, chmel, voda a další, včetně výrobních nákladů, dopravy apod. Závěry tak lze akceptovat, pokud došel ke zjištění, že vstupní produkty a náklady na výrobu zůstaly v podstatě neměnné).

Pokračuje klauzulí o no-bail-out.

Smlouvou nám bylo slíbeno, že žádná země eurozóny nikdy nebude muset platit za dluhy jiné země eurozóny. Nikdo nebude zachráněn z dluhové pasti jen proto, že má jako měnu euro.

Ve znění Maastrichtské smlouvy z roku 1992 tato klauzule zní takto:

(1) Společenství neodpovídá ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních, místních nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků členských států.

Tím nejsou dotčeny vzájemné finanční záruky za společnou realizaci konkrétního projektu.

Členský stát nenese odpovědnost ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních, místních nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků jiného členského státu.

Tím nejsou dotčeny vzájemné finanční záruky za společnou realizaci konkrétního projektu.

Tato smluvní klauzule nepochybně nejen, ale především uklidnila Němce, kteří od počátku tušili, že se stanou plátci EU.

Zatímco pro Německo bylo stále přijatelné, aby bylo největším čistým přispěvatelem do EU, což bylo založeno na ekonomické síle, zdálo se nerozumné platit více než příspěvky, když ostatní členské státy již nebyly schopny splácet své dluhy, které by jim podle konvergenčních kritérií v první řadě neměly být dovoleny.

Bylo snadné vidět, že to byly prázdné sliby. Smlouvy nakonec obsahovaly i „doložku o výjimce“ pro případ živelních pohrom a jiných problémů – a samozřejmě se muselo počítat s prohnaností zúčastněných, kteří měli vždy blíž ke kabátu než ke košili.

Nedostatek vymahatelnosti

Riziko, že klauzule o no-bailout nebude dostatečně respektována z důvodu nadměrného prostoru pro výklad, je odůvodněno mimo jiné poměrně širokým zněním zásady solidarity ve SFEU.

Například podle článku 122 může členský stát na základě rozhodnutí Rady EU obdržet finanční pomoc z rozpočtu EU v případě přírodních katastrof a jiných „mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit“, což by mohlo být interpretováno jako ochrana před riziky před národním bankrotem.

Toto nedostatečné přijetí vytváří riziko morálního hazardu. Některé státy EMU jsou předlužené, protože si uvědomují, že ostatní členské státy by jim v případě problémů vyšly vstříc.

Pokud věřitelé sdílejí tento názor, jsou i oni nakloněni pokračovat ve financování zemí, které jsou již vysoce zadlužené, protože riziko nesplácení pokrývají ostatní členské státy a samotná EU.

Klauzule o no-bailout proto není dostatečně věrohodná, aby potrestala státy s vysokými dluhy na evropských finančních trzích, které obchodují s eurem.

Chybí funkčnost

Skutečnost, že se dokonce předpokládá, že by členské státy mohly být v krizové situaci připraveny převzít odpovědnost za dluhy jiných států, spatřujeme v problému Too Big to Fail:

Protože důsledky státního bankrotu v EMU by byly zničující i pro všechny ostatní členské státy, musely by v případě potřeby zakročit ze svého vlastního zájmu.

Sdružení opět nastavilo kurz toho, co mělo přijít.

A přišlo to.

Na rozdíl od běžného narativu, že nejprve došlo k hypoteční krizi v USA a později bankovní a eurové krizi v EU, rád mluvím o desetileté finanční válce, která byla spuštěna po letech zbrojení záměrně vydanými, nedobytnými půjčkami na nemovitosti Američanů a následné sekuritizaci těchto z velké části bezcenných dluhů prodejem těchto podřadných dluhopisů po celém světě.

Aby bylo jasno:

Americké banky vyplatily americkým občanům miliardy dolarů, jejichž splácení se dalo očekávat pouze ve zlomcích. Jednotlivé směnky občanů USA byly smíchány dohromady a obchodovány v anonymně obchodovatelných nominálních hodnotách jako „cenné papíry.“

Kdo chtěl, mohl si koupit dluhy Američanů v naději, že se mu vrátí výnosy z úroků a v případě potřeby i kapitálové zisky. Efekt: Oživení amerického domácího trhu bylo úspěšné, půjčky byly z velké části promrhány na spotřebu – a americké banky měly své peníze zpět.

Nikdo, kdo má alespoň napůl jasnou mysl, by si tyto papíry nikdy neměl koupit. Ale v Evropě do toho lidé šli. Dá se s jistotou říci, že vznikl humbuk, a lze předpokládat, že všichni, kdo si dělali zásoby, ať už vědomě nebo ne, sledovali plán, který se vyvinul ve skutečné orgie bezduchého tištění peněz, jak brilantně shrnul Mario Draghi, tehdejší šéf ECB, vzorcem: „Ať to stojí cokoliv!“

První záchranný balíček, který byl v EU sestaven, se jmenoval EFSF. Nikoho nepřekvapilo, že nejde o organizaci EU, ale o akciovou společnost podle lucemburského práva. Akcionáři byly státy eurozóny, které následně poskytly i základní kapitál.

Účel: Poskytování nouzových úvěrů zemím eurozóny, aby jejich problémy (problémy jejich bank) neohrozily celou měnovou unii. EFSF měl krátké období aktivního poskytování úvěrů, než byl nahrazen ESM. Půjčky v celkové výši 174,6 miliardy eur byly poskytnuty Irsku, Řecku a Portugalsku.

Jednalo se o první porušení příslibu no-bailout. Následovaly další, rozsáhlejší.

Florian Stumfall napsal o ESM, nástupnické organizaci ESF, ve své knize „EU Dictate“:

Zkušenost však ukazuje, že kdo chce rovnost, prosadí ji i proti vůli postižených. EU již v této oblasti dosáhla velkého pokroku. Takzvaná harmonizace a sladění, známé v temných časech jako „gleichschaltung“, určují velkou část činnosti v tisících bruselských kanceláří.

A velikost aparátu i politický konstrukt znamená, že toho všeho nelze dosáhnout demokratickými prostředky. Brusel vládne podle zásady velení a poslušnosti. To, čemu se říká „pokyny“, jsou pokyny, proti nimž není právní postih.

Tímto vzorem se řídí 80 procent legislativy v Evropě. EU je autoritářský stát. Jednou z charakteristik autoritářských států je nerespektování zákona ze strany těch, kteří jsou u moci.

Děje se tak otevřeně nejpozději od opatření na záchranu eura a nyní se to stalo normou. Rozsáhlé porušování maastrichtských kritérií bylo počátkem a porušení klauzule o no-bail-out nebylo v žádném případě koncem.

Konečný limit byl překročen smlouvou o ESM. Její členové požívají neomezenou imunitu a jsou vyňati z trestního a občanského práva. ESM je mimo jakoukoli kontrolu, včetně právní a soudní kontroly.

Její místnosti a archivy jsou posvátné. 

Je k zamyšlení, že ani ostatní velké partnerské země, ani samotná EU nemají instituci jako německý Spolkový ústavní soud. Ale i to je již dávno podkopáno.

Nejnovějším příkladem je žaloba proti Fiskálnímu paktu a ESM v Karlsruhe. Situace je groteskní: osm soudců bylo povoláno, aby se v případě potřeby postavili proti organizované politické moci celého kontinentu.

Toto dilema s sebou nese psychický a materiální tlak, který je neslučitelný se zaručenou soudní svobodou. Nyní je to tak, že již nelze soudcům vyčítat, pokud vydávají politicky příznivá rozhodnutí.

Německé spolkové ministerstvo financí o ESM píše :

Jak funguje ESM?

EFSF byl nahrazen ESM. Ustanovení čl. 136 odst. 3 SFEU stanoví podmínky použitelné na mechanismus stability. ESM má k dispozici různé nástroje.

ESM může:

1. poskytovat půjčky svým členům,
2. poskytnout jim preventivní úvěrové linky,
3. nakupovat dluhopisy v emisi (tzv. nákupy na primárním trhu) 
4. získat dluhopisy, které jsou již v oběhu na finančních trzích (tzv. sekundární intervence),
5. dávat úvěry členským státům, postačují k rekapitalizaci finančních institucí („nepřímá rekapitalizace bank“)
6. na žádost členského státu ESM rekapitalizovat finanční instituce („přímá rekapitalizace bank“). ¹

Úvěrový nástroj byl použit v programech ESM pro Řecko a Kypr. „Nepřímá rekapitalizace bank“ byla použita ve španělském programu ESM. Ostatní zařízení dosud nebyla využita. Pomoc ESM může být poskytnuta pouze jeho členským státům.

Členskými státy je všech 20 zemí měnové unie euro. ESM může poskytnout finanční pomoc v maximální výši přibližně 500 miliard EUR.

K financování svých nástrojů si ESM sám získává prostředky vydáváním dluhopisů na kapitálových trzích v nezbytném rozsahu. Úrokové náklady vzniklé ESM za tímto účelem musí plně nést programové země.

ESM řídí Rada guvernérů složená z národních ministrů financí členských států a Správní rada, kterou obvykle tvoří státní tajemníci financí. Německý zástupce nesmí hlasovat o žádných důležitých otázkách bez účasti německého Bundestagu.

ESM – spolu s EFSF – vyplatil v období 2012/18 členským státům eurozóny Španělsku, Kypru a Řecku podporu stability v celkové výši 109,5 miliardy EUR.

„Velké řešení“ tedy zůstalo objemově menší než předchozí malé řešení ESFS, ale již „zmobilizovalo“ celkem asi 280 miliard eur, aby prolomilo zákaz ručení států eurozóny za dluhy členských států.

ESM mimochodem nadále existuje a může se teoreticky i prakticky kdykoliv znovu aktivovat ESM obsahuje i zakládající kapitál členských států, který je zatím splacen jen částečně.

Dodatečné požadavky na počáteční kapitál a dodatečné povinnosti vkladu v případě nezbytných navýšení kapitálu jsou smluvně stanoveny.

Povzbuzen dvěma úspěšnými porušeními smlouvy pak Mario Draghi zasadil skutečně zásadní ránu.

Sama ECB se ujala úkolu poskytnout zemím eurozóny a jejich bankám, které již tak byly těžce zasaženy pokusem o záchranu vlastních bank, skutečnou záplavu peněz.

Jaké byly příčiny velkého utrpení, které se Draghi snažil napravit?

Cituji zde úryvky z bomby „Záplava peněz bez následků? z roku 2012

Problém

Problémem eurozóny je, že jednotlivé země již nejsou schopny splácet své dluhy.

Tento problém vznikl tím, že věřitelé jako celek odmítli pokračovat ve financování státu podle předchozích pravidel.

Pravidla hry byla taková, že když dozrály staré státní dluhopisy, stát prostě vydal nové a splatil tak své staré dluhy včetně úroků novým dluhem, zatímco věřitelé se spokojili s tím, že jim tito dobří dlužníci poskytli bezpečné cenné papíry, které přinášely slušně vysoké úrokové výnosy i při nízkých úrokových sazbách.

Tato hra byla přerušena věřiteli. Chtějí pouze rozdávat peníze výměnou za přemrštěné rizikové prémie a přivedli tak některé země na pokraj insolvence.

Pokus o řešení

V podstatě celá „záchrana eura“ až do rozhodnutí Maria Draghiho nakoupit neomezené státní dluhopisy spočívala pouze v tom, že se celá eurozóna spojila a přímo zaplatila dluhy krizových států nebo za ně poskytla záruky.

To mělo  vést k odmítnutí požadavku na rizikové prémie a návratu k obvyklým pravidlům hry.

Věřitelé na tuto možnost nepřistoupili. Proto vznikla aliance mezi ESM a ECB, která nyní počítá s tím, že místo toho zaplaví trh čerstvými, fakticky nekrytými penězi.

To může být nutné znovu vysvětlit:

Státy se financují prostřednictvím dluhopisů, které nakupují především banky a pojišťovny. Tyto investice bank jsou v rozvaze kompenzovány prostředky, které bankám zpřístupnili jejich vkladatelé.

Pokud tržní úrokové sazby rostou, hodnota starých dluhopisů s nižším úrokem klesá. To může vést k tomu, že zůstatky vkladatelů již nebudou plně kryty aktivy banky. Banka pak zkrachuje.

Draghi nyní koupil podřadné dluhopisy z držby bank za ceny, které by jinak byly na trhu nedosažitelné.

Na jedné straně se tím vrátily bilance bank do souladu a na druhé straně mohly banky použít čerstvé peníze k nákupu nových státních dluhopisů, čímž přispěly ke stabilizaci cen a umožnily expanzi státního dluhu zemí eurozóny, která by jinak nebyla možná.

Probíhají dvě zásadní změny:

V budoucnu budou věřitelé stále méně „vnějšími“, ale stále více institucemi EU. Odpovědné již nejsou jednotlivé státy, ale celá eurozóna, i když do té doby nebyly emitovány žádné dluhopisy EU, tzv. eurobondy.

Když byly programy nákupu dluhopisů (dočasně) v březnu 2022 přerušeny, přidala ECB do své rozvahy státní dluhopisy ve výši 4,3 bilionu eur, čímž se stala věřitelem téměř třetiny vládního dluhu eurozóny.

Měna „euro“ ukázala, že nefungovala ani podle svých původních, přísně formulovaných pravidel, ale nefungovala ani poté, co byla tato pravidla postupně a zcela „bez alternativy“ demontována a porušena.

Pokud si člověk uvědomí, že značná část veškeré likvidity přivedené na trh proudí do investic prostřednictvím úroků a firemních zisků, kde se hromadí a nutí vznikat nové dluhy za účelem udržení obchodu v reálné ekonomice, můžeme s jistotou říci, že záchrana eura udělala některé z bohatých ještě bohatšími.

Jsou tedy někteří zaměstnanci EU součástí zločinecké organizace, jejímž hlavním cílem je přerozdělování zdola nahoru?

Třetí část této eseje bude následovat příští týden. Týká se to eurobondů, které se nyní staly skutečností, „soukromého“ očkovacího příkazu předsedkyně Komise a také plánované zbrojní iniciativy v hodnotě 0,8 bilionu eur, na kterou je třeba opět získat velké množství peněz.