Německo: Otec dívky, kterou spolu s jejím přítelem ubodal Palestinec, dochází k děsivému zjištění: nejde o ojedinělý případ

Mnohokrát zde upozorňuji na to, že masakry – jako například pařížské útoky z roku 2015 –  při kterých přišly o život desítky až stovky lidí, již sice v západní Evropě v posledních letech nebývají až tak obvyklé, ale na druhou stranu přibývají útoky takzvaných „osamělých vlků.“

Ojedinělé útoky, při nichž jsou zabity 1 – 3 oběti, jsou již na každodenním pořádku. Vlastně už o nich ani nemá cenu psát, protože výčet podobných útoků, při nichž zemře jen málo obětí, by vydal denně někdy i na několik článků.

Vždy se v nějaké obohacované zemi nějaký ten útok „osamělého vlka“ najde, navíc se o takových případech v zemích, kde jich je už přespříliš, moc nepíše. Staly se jednoduše normou, kterou, většina společnosti akceptovala.

Jenže pokud tyto oběti sečtete, tak vám vyjde číslo, které by předčilo i takový útok v pařížském Bataclanu. Na to přišel i otec dívky, která byla spolu se svým přítelem vloni ubodána Palestincem, když cestovali vlakem (více o případu jste si tehdy mohli přečíst zde).

Otec dívky se chtěl spojit s dalšími německými rodiči, kteří stejným způsobem přišli o dítě. Šokovalo ho, že se mu ozvalo asi 300 rodičovských párů. To je 300 zabitých dětí, které byly zabity „obohacovači“ od roku 2017, což je nejzazší rok uvedený rodiči, kteří se přihlásili.

Otec ubodané dívky navíc počítá s tím, že mnoho jiných rodičů se mu neozvalo, protože o jeho výzvě buď nevěděli nebo už se prostě nechtějí ke smrti svého dítěte vracet.

Děsivé je, že ze slov otce i přes snahu upozornit na problém doslova čiší politická korektnost. Jenže přesně ta je důvodem situace, která se již právě v Německu vymyká zpod kontroly…

Tato středa začala jako každý jiný školní den. Kolem 5:45 ráno Michael Kyrath a jeho dcera Ann-Marie společně odjeli do zubní laboratoře otce, která se nachází nedaleko vlakového nádraží v Elmshornu (Šlesvicko-Holštýnsko). Strávili spolu dobrou půlhodinu, než Ann-Marie odešla na nádraží a nastoupila na vlak do Neumünsteru, kde navštěvovala maturitní ročník tamní střední školy.

Ann-Marie byla zábavná, otevřená, vždy přátelská mladá žena, která překypovala radostí ze života. Měla velké plány a chtěla studovat automobilový design. Měla slabost pro módu, jejím velkým vzorem byla Grace Kelly.

Týden před svou smrtí oslavila 17. narozeniny a o dva dny později se dala dohromady s Dannym – prvním přítelem, první velkou láskou v tomto stále mladém životě.

Devatenáctiletý Danny byl druhou obětí. Onoho dne, 25. ledna 2023, 33letý Palestinec bez státní příslušnosti Ibrahim A. bez varování bodl mladý pár nožem celkem 38krát.

Další čtyři cestující byli při útoku vážně zraněni.

Od července 2023 se proto Ibrahim A. musí zodpovídat u krajského soudu v Itzehoe za dva případy vraždy a čtyři případy pokusu o vraždu. Verdikt se očekává v dubnu, ale zatím se vše hraje na psychickou nemoc.

Ibrahim A. přišel do Německa v roce 2014 a požádal zde o azyl. Zpočátku žil v Severním Porýní-Vestfálsku a rychle se tam rozkoukal. V následujících dvou letech bylo zahájeno více než 20 vyšetřování proti „hledači ochrany,“ z nichž tři skončila odsouzením – jedna krádež, jeden drogový delikt a jedno nebezpečné ublížení na zdraví.

Za to byl odsouzen k jednomu roku podmíněného trestu odnětí svobody. Pokud by byl tento rozsudek oznámen Spolkovému úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF), pravděpodobně by již v roce 2016 nepřiznal Ibrahimovi A. doplňkovou ochranu.

V roce 2022 byl Ibrahim A. znovu odsouzen. Mezitím v Hamburku smrtelně zranil nožem bezdomovce. Jeho tehdejší obhájce se odvolal. Kvůli nedostatku personálu se odvolací jednání protáhlo tak dlouho, že byl A. 19. ledna 2023 propuštěn z vazby ve věznici Billwerder, protože si již odpykal očekávaný trest odnětí svobody.

O šest dní později byli Ann-Marie a Danny mrtví!

Po řádění v Brokstedtu se vše odehrávalo podle stejného vzorce. U pachatele odborníci potvrdili, že trpí duševní poruchou a oběti si za svoji smrt mohly samy. Uvědomte si, že Ibrahim A. byl čerstvě propuštěn z vazby.

Co se během jeho pobytu ve věznici Billwerder dělalo nebo nedělalo? Proč v té době nikdo nemohl nebo nechtěl diagnostikovat tuto „duševní poruchu,“ která je nyní diagnostikována retrospektivně?

Nemohla být Ibrahimovi A. poskytnuta odborná pomoc mnohem dříve? Otázky za otázkami, které si klade mnoho lidí v této zemi a na které pravděpodobně nikdy nebude uspokojivá odpověď.

Ať je to jak chce: spolková ministryně vnitra Nancy Faeserová (SPD) se nechala zinscenovat v médiích na pódiu v Brokstedtu a oznámila, že nejdůležitější nyní je, aby tento čin nebyl zneužit pravicovými extremisty – ani slovo o obětech, ani slovo pozůstalým!

Podle Michaela Kyratha se kancléř Olaf Scholz (SPD) objevil před kamerami jen několik minut po vzpomínkové bohoslužbě za oběti, při níž byla jejich jména – Ann-Marie a Danny – nesčetněkrát zmíněna, a řekl: „Je mi líto, že zemřeli lidé!“ Kancléřovy mezery v paměti se staly legendárními a i v tomto případě zřejmě znovu vyšly najevo.

Pro rodiče je taková neznalost politiků nesnesitelná. To je jeden z důvodů, proč se Michael Kyrath odvážil vystoupit na veřejnost. Chce ukázat, že oběťmi nebyli jen tak někdo, ale lidé z masa a kostí – v tomto případě jejich děti jménem Danny a Ann-Marie.

A chce dát jasně najevo, že poučení, které bychom si z tohoto činu měli vzít, by neměl být boj proti pravici, ale prevence, a že odpovídající poučení je třeba si vzít z nesčetných chyb ze strany úřadů!

V neposlední řadě právě díky této práci v oblasti vztahů s veřejností se mnoho lidí odvážilo k tomuto kroku a obrátilo se na rodinu Kyrathových. Zatím se přihlásilo téměř 300 rodičů. Všechny případy se vyskytly od roku 2017 a v očích politiků byly „politováníhodnými ojedinělými případy.“

To však není případ rodiny Kyrathových – a mnoha dalších přeživších rodičů: „Kontaktovalo nás ‚jen‘ asi 300 párů rodičů – nedokážu odhadnout, jak vysoký je počet těch, kteří tuto odvahu neměli,“ říká Michael Kyrath.

Otec Ann-Marie si je však velmi jistý jiným bodem: „Všechny činy mají čtyři klíčové body společné: Vždy je to stejný profil pachatele, vždy je to stejný nástroj zločinu, vždy existují stejné motivy zločinu a vždy je to téměř stejný průběh událostí.“

Kyrath varuje před ukvapenými závěry a zevšeobecňováním!

Zároveň však vyzývá k tomu, aby se tyto klíčové body řešily objektivně a aby se o faktech diskutovalo otevřeně a upřímně. Právě to druhé pozůstalým rodičům chybí. Většina těchto případů má zřejmě co nejrychleji zmizet v zapomnění a je lepší o nich už nemluvit! Jak už to tak bývá, tak problémy, o kterých nikdo nemluví, neexistují!

Přes všechnu kritiku má rodina Kyrathových také pozitivní zkušenosti, pokud se o nich dá v této souvislosti hovořit. Například se zemskou vládou ve Šlesvicku-Holštýnsku. Existuje nadstranický zájem na tom, aby se takové případy velmi intenzivně řešily a hledala řešení.

Michael Kyrath referuje o několika rozhovorech a setkáních s představiteli zemské vlády, především s premiérem Danielem Güntherem a ministryní vnitra Sabine Sütterlin-Waack (oba CDU), kteří mu potvrdili, že problémy byly rozpoznány, a že je vážně chtějí řešit. Kyrath to výslovně považuje za „pozitivní znamení pro pozůstalé.“

Otec zároveň lituje, že tato ochota není v Berlíně zřejmě patrná. Podle vlastního prohlášení Kyrath několikrát pozval spolkovou ministryni vnitra Nancy Faeserovou, aby si s ním – a možná i s dalšími pozůstalými – sedla ke stolu a diskutovala o tomto tématu.

Na rozdíl od Šlesvicka-Holštýnska však od berlínského ministerstva vnitra dosud nepřišla ani jedna odpověď! Kyrath dodnes marně čeká na nějakou reakci. Spolková ministryně vnitra neměla ani tolik slušnosti, aby rodině vyjádřila soustrast:

„Nechci tuto nevědomost odsuzovat,“ říká Kyrath, „ale chtěl bych, aby paní Faeserová byla trochu otevřenější. Nepřeji nikomu nic špatného, ale možná by si někteří politici v Berlíně měli představit, jaké to je, když vaše dítě leží před vámi v rakvi a vy ho naposledy v životě láskyplně pohladíte po ruce – a ta ruka je ledově studená!“

Kyrath stále cítí tento pocit chladu každý den a není jediný okamžik, kdy by se svou ženou nemuseli bojovat, aby mohli pokračovat: „Máme úžasný okruh přátel, kteří nás dodnes podporují ze všech sil, jinak bychom tu dnes neseděli!“ říká Kyrath.

„Vzdát se není možnost“ bylo životní motto Ann-Marie. Právě tuto větu si nyní rodina Kyrathových recituje každý den stokrát jako mantru. A je to také motivace pro Michaela Kyratha, aby pokračoval každý den.

S poslední výzvou se Kyrath znovu obrací na federální vládu:

„Už to nejsou politováníhodné izolované případy. Já – a všichni ostatní pozůstalí příbuzní – očekáváme, že politici v Berlíně se budou touto otázkou intenzivně, čestně a objektivně zabývat, aby ostatní rodiče byli takového osudu ušetřeni!“