Narativ o klimatu se již dávno stal ideologií – a není cesty zpět

Proč je v některých oblastech zcela zapovězena vědecká diskuze? Vždyť ta je základem každé vědy. Bez analýzy různých vědeckých postojů by nemohl v žádném oboru nastat pokrok.

To jsme viděli v případě zdravotnictví za Covidu, kde byly zapovězeny všechny vědecké informace, které by mohly připravit Big Pharmu a její loutky o velmi tučné zisky.

Těmto „obchodníkům se smrtí“ to s pomocí zkorumpovaných politiků, „odborníků“ a médií prošlo – a nyní to prochází i těm, kdo razí aktuální klimatickou agendu.

Ta je založena na již dávno vyvrácených lžích, ale kdo to vlastně tuší? Vždyť média nás doslova bombardují informacemi, které mají potvrdit roky ražený narativ, proti němuž není přípustná sebemenší námitka.

Tato „bezuhlíková“ politika je samozřejmě opět koncipována tak, aby prospěla těm, kdo z ní chtějí mít vlastní prospěch a zároveň realizovat již dlouho osnované plány…

Představte si, že by nyní oficiální věda konečně uznala, že světové teploty klesají, že CO2 není hlavním faktorem změny klimatu nebo že změna klimatu bude mít s větší pravděpodobností pozitivní dopad na výnosy plodin a prosperitu po celém světě.

Jinými slovy, klimatická panika by skončila z jednoho ze zmíněných důvodů. Skončila by celá politika zeleného údělu – od vyvlastňování, přes zřizování chytrých a 15minutových měst, měření uhlíkové stopy, výstavbu větrníků a solárů, opět by se mohla využívat fosilní paliva a nikdo by se vám nesnažil vnutit hmyz či umělé maso.

A uvedeným to samozřejmě nekončí. Politika Zeleného údělu je natolik rozsáhlá, že náhle by musela být v mnoha směrech přehodnocena, neboť jejím důsledkem bude ožebračení většiny lidí podle hesla „nebudete nic vlastnit a budete šťastni.“

To, co zní jako dobrá zpráva, by tedy mělo obrovský dopad na kurz, kterým jsme se už i díky EU vydali. Dohody mezi státy o snižování emisí by se staly zastaralými a předchozí restrukturalizace průmyslu a zásobování energií by na novém pozadí byla bezpředmětná. 

Kapitálové toky v bilionech by rázem byly zpochybněny. Programy některých stran by se musely přepsat, stejně jako celá politika EU.

V myšlenkovém experimentu nyní můžeme vyzkoušet, jak realistické je předpokládat, že by se tyto nové vědecké poznatky skutečně rozšířily. Byla by pravda silnější než všechny stranické, průmyslové a ideologické zájmy? 

Ne, samozřejmě že ne. 

Takový předpoklad by byl naivní. Nikdo u moci by jednoduše nepřijal měnící se klimatický příběh a neodložil by své vlastní zájmy. Na to je v sázce příliš mnoho.

Vždyť i politikům mnohdy zůstane za prosazování „zeleného údělu“ něco za nehty – třeba v podobě pašalíků od korporací, které se zabývají větrnou či solární energetikou.

Jsme tedy již v bodě, odkud není návratu? V podstatě máme tento „bod“ dávno za sebou. Tato agenda se plánuje již velmi dlouho a její realizace postupuje již několik desetiletí, aniž by přicházel masivnější odpor.

Který rok byl tedy bodem, odkud není návratu? Od kdy je klimatický kurz vytesán do kamene? Kurz byl stanoven nejpozději pařížskou dohodou o klimatu v roce 2015. 

V tomtéž roce byla schválena Agenda 2030, která je klimatickou agendou doslova prodchnuta. To jistě není náhoda.

K jejímu plnění se zavázala drtivá většina zemí, přičemž záhy byla implementována i do zákonů.

Ale je možné, že jsme byli v bodě, odkud není návratu, už se založením IPCC v roce 1988, jehož úkolem bylo jakkoli (třeba falešnými počítačovými modely)  dokázat klimatické změny způsobené člověkem.

Narativ o klimatu je nyní ideologií. Věda už nemá otevřený konec – vědecká diskuze je zcela nepřípustná, bez ohledu na to, kolik vědců narativ vyvrací.

Možná již od roku 1988 – nejpozději však od roku 2015 – jsme se dostali do bodu, odkud není návratu.

Tvrdé zacházení s kritiky, cenzura, kterou zažíváme, masivní propaganda v médiích podtrhují tento výsledek myšlenkového experimentu…