Evropský soudní dvůr postupně rozšiřuje práva EU v neprospěch členských zemí

Je poměrně málo známý fakt, že velká evropská superříše s jednou centrální vládou v Bruselu se připravuje již dlouhá desetiletí, v podstatě od doby EHS, což bylo uskupení, které mnozí považovali za poměrně volné.

Ve skutečnosti se však již tehdy ukrajovala suverenita jednotlivých zemí, což pokračuje dodnes. Za tímto předáváním moci  Bruselu však nestojí pouze smlouvy EU, ale také Evropský soudní dvůr (ESD), který – až na malé výjimky – soudí vždy ve prospěch Bruselu.

Rozsudek v kauze Pfizergate, který zrovna nejde na ruku EK, je spíše výjimkou. A i zde je stále možnost, že se zkorumpovaná šéfka EU ze všeho dostane.

Pokud se však podíváte na jakékoli rozsudky například v otázce migrace, jde ESD vždy „na ruku“ EU a v podstatě pouze v pozadí vytváří pravidla, která jsou poté vymáhána.

Příkladem je verdikt z tohoto týdne, který se vztahuje k Itálii, podle něhož nelze nikoho deportovat do země, kde nejsou rovná práva všech, včetně LGBTQ. Tento rozsudek způsobí, že bude od nynějška velmi problematické deportovat kohokoli zpět do muslimské země, ne-li přímo nemožné.

Příklady toho, jak ESD vytvářel pravidla, kterými se musí jednotlivé státy řídit, však najdeme i hluboko v minulosti, tedy ještě v době, kdy byla součástí společenství, ze kterého postupně vznikla EU, jen relativně malá skupina západoevropských zemí.

Evropský soudní dvůr byl od samého počátku aktivistickým. I když byl původně zřízený jako nestranný arbitr pro rozhodování kompetenčních sporů mezi EU a jejími členskými státy, vykazuje zřetelnou probruselskou zaujatost téměř ve všech svých rozhodnutích.

Počátky soudního aktivismu ESD sahají daleko do minulosti: do raných let Evropského hospodářského společenství.

V loňském roce oslavily orgány EU 60. výročí rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Costa vs. ENEL.

V tomto raném přelomovém případu ESD vyhlásil doktrínu přednosti (běžně označované také jako „nadřazenost“) práva Společenství před vnitrostátním právem, přičemž vycházel z doktrín přímého účinku a závaznosti judikatury ESD, kterou formuloval pouze o rok dříve v případu van Gend en Loos.

Letos si připomínáme 55. výročí rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-11/70 Internationale Handelsgesellschaft mbH, která je posledním z „velké trojky“ raných transformativních případů právního řádu EU.

V tomto případě ESD rozhodl, že doktrína přednosti práva EU před právem národním se uplatňuje bez výhrad a potvrdil, že pro zajištění jednotného uplatňování práva EU má právo EU přednost dokonce  i před vnitrostátním ústavním právem.

Ve všech těchto případech byly ESD předloženy otázky, na které Smlouvy EU neposkytovaly žádnou výslovnou nebo jasnou odpověď.

Ve všech třech případech však dospěl ESD k jasnému výsledku, který posílil a rozšířil působnost unijního práva na úkor vnitrostátního práva do té míry, do jaké to není zřejmé ani ze znění Smluv.

ESD tak učinil v rozporu se zavedenými zásadami mezinárodního práva veřejného, podle něhož EU není superstátem, jehož zákony mají přednost před vnitrostátním právem, ale pouze mezinárodní smluvní organizací, která upravuje pouze právní vztahy mezi státy a nikoli mezi mezinárodními organizacemi a fyzickými osobami.

Totéž platí pro rozhodnutí ESD ve věci van Gend, totiž že původní Smlouvy Evropského společenství založily „nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch státy omezily svá suverénní práva.“

Smlouvy Společenství to neříkají a ani mezinárodní právo nestanoví ani neopravňuje k vyhlášení takové nové kategorie mezinárodní smlouvy nejvyšším soudem mezinárodní organizace, jako je EU, která je sama o sobě výtvorem smlouvy mezi svrchovanými státy.

První rozhodnutí ESD ve věcech Van Gend, Costa a Internationale Handelsgesellschaft žijí dál a formují jeho dosavadní probruselské rozhodování. Aktivismus soudu je zakořeněn v jeho osobitém ultraflexibilním přístupu k výkladu smluv a právních předpisů.

Obecná pravidla výkladu smluv jsou stanovena v čl. 31 odst. 1 a čl. 32 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (VÚSP), jejichž cílem je omezit soudcovskou diskreci a zabránit aktivismu.

I když VÚSP není prosta nejistoty, článek 31 VÚSP zdůrazňuje zásadní význam běžného významu textu smlouvy a to, že slova tohoto textu musí být vykládána v dobré víře.

Pokud to vůbec něco znamená, musí to znamenat, že účel nelze jednoduše vyčíst z textu a že text sám je primárním vodítkem k významu a účelu. Pouze v případě skutečné nejistoty nebo nejednoznačnosti by měla být použita jiná interpretační kritéria.

Ačkoli EU není signatářem VÚSP, její členské státy úmluvu podepsaly. Nepřímo jsou proto EU a také Evropský soudní dvůr povinny řídit se jeho ustanoveními. ESD tyto skutečnosti nikdy nezpochybnil, přesto se jimi neřídí.

Pokud by se ESD považoval za vázaného VÚSP, nerozhodoval by tak, jak rozhoduje. Proč?

Zaprvé, ačkoli ESD často odkazuje na slova použitá v právním nástroji, který vykládá, samo o sobě to mnoho nestanoví. ESD často cituje text bez řádné textové analýzy.

Zásadní je, že ve srovnání s většinou, možná všemi ostatními vyššími mezinárodními a vnitrostátními soudy, ESD s větší pravděpodobností upřednostňuje účelová kritéria před kritérii jazykovými.

Tyto účely, na které ESD odkazuje, nemusí být ve Smlouvách výslovně uvedeny: lze je odvodit.

Za druhé, ESD velmi zřídka používá historické argumenty, které vykládají ustanovení smluv ve světle historických dokumentů, přípravných prací a toho, jak byly chápány v době jejich podpisu. ESD místo toho přizpůsobuje svůj výklad dobovému kontextu.

Za třetí, mezi účely, o které se ESD opírá, patří obecné „zastřešující účely“, které ani nemusí být do Smlouvy zapsány. ESD například v desítkách případů odkazoval na „ducha smluv.“ Duch má své místo v Hegelově filosofii, ale ne v právu.

Za čtvrté, jakékoli prohlášení ESD k zákonu se může účinně stát precedentem. Důležitost de facto precedentů v argumentaci ESD ilustruje skutečnost, že v současné době neexistuje téměř žádný případ, kdy by ESD neodkazoval alespoň na jedno nebo dvě ze svých předchozích rozhodnutí.

Odvolávání se na precedens propůjčuje pozdějším rozhodnutím auru právní objektivity, jednoduše proto, že při analýze případu není každý relevantní předchozí případ vykopán a podroben právní analýze.

Zapáté, ESD neuplatňuje jasnou hierarchii výkladových kritérií. Namísto toho –  na rozdíl od VÚSP – zaujímá proměnlivý výkladový přístup, který mu umožňuje opírat se o teleologická nebo doslovná kritéria v závislosti na tom, který výsledek upřednostňuje.

Tento mimořádně flexibilní přístup dává jeho rozhodování výraznou prounijní tendenci: jinými slovy zpravidla řeší právní nejistotu ve prospěch další integrace a větší moci EU na úkor národní autonomie.

A konečně, ESD působí v mimořádně tolerantním politickém a soudním prostředí. Rozsudky ESD mohou být zrušeny pouze samotným ESD nebo jednomyslným dodatkem Smlouvy členskými státy.

Za těchto okolností všeobecné přijetí aktivistického a integračního přístupu ESD k výkladu smluv v celé EU znamená, že ESD získává de facto pravomoc měnit a rozšiřovat Smlouvy EU.

Mezi oblasti hmotného práva, kde se integracionismus Soudního dvora projevil nejzřetelněji, patří volný pohyb osob, azyl a migrace, základní práva a svobody a případy nesplnění povinnosti.

V těchto oblastech ESD postupně, ale vytrvale rozšiřoval oblast působnosti práva Unie na úkor vnitrostátního práva. Jinými slovy, ESD změnil Smlouvy EU, a to v mnoha případech k nepoznání.