Vyprovokováno: Dlouhý sled událostí, který vyvrcholil válkou na Ukrajině

V USA nyní vyšla kniha, která by možná u nás ani nemohla bez pořádného humbuku vyjít. Autor v ní velmi detailně popisuje situaci, která vyvrcholila současnou válkou na Ukrajině. Kořeny problému nachází už v samém počátku 90. let s tím, že každá další americká administrativa přilila další olej do ohně.

Scott Horton je zahraničněpolitický analytik a představitel hnutí za svobodu, který se snaží přesvědčit americkou veřejnost o jedné základní pravdě: pošetilosti války.

Ale v této sféře je Horton liškou, spřádající encyklopedické znalosti různých konfliktů do propracované a přesvědčivé tapisérie, která obviňuje elity, intelektuály, vojensko-průmyslový komplex a – s charakteristickou jedovatostí – neokonzervativce z tlačení USA do zbytečných válek.

Nová kniha Vyprovokováno: Jak Washington začal novou studenou válku s Ruskem a katastrofu na Ukrajině, zapadá do této formy – ne proto, že by Horton překrucoval fakta do předem vytvořeného příběhu.

Spíše proto, že jsou to často ti samí lidé, kteří tlačí konflikt za konfliktem a kteří, nepřekvapivě, se uchylují ke stejnému, otřepanému scénáři. Hortonova kniha je strhující, od začátku do konce.

Zde se zaměřím na raná léta po studené válce, protože tato část příběhu je v současných debatách o původu války na Ukrajině často opomíjena.

S koncem studené války a rozpadem SSSR čelily USA krizi úspěchu: k čemu je vojenská aliance NATO bez sovětského nepřítele, proti kterému by se mohla spojit? Obecněji řečeno, jakou velkou strategii by měly USA přijmout teď, když je zadržování komunismu zastaralé?

Pro neokonzervativce, jejichž odpovědí po studené válce byla benevolentní globální hegemonie, bylo řešením přizpůsobení NATO. NATO musí postupně absorbovat více evropských národů, zatímco Rusko nechá na holičkách – zadržené a obklíčené, v ještě horší pozici než během studené války.

Od George H.W. Bushe až po dnešek záznamy pečlivě sestavené Hortonem ukazují, že američtí a další západní vůdci komunikovali ruským vůdcům a představitelům, že NATO se nebude rozšiřovat na východ – a dokonce by mohlo umožnit ruské členství v NATO. 

Různé snahy jako Partnerství pro mír a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě byly podporovány, aby se posílil dojem, že Rusko bude zahrnuto do evropských záležitostí, aliancí a institucí, spíše než aby se tyto struktury spojily proti nim.

Po celou tu dobu titíž američtí a západní vůdci zaujímali vnitřně prakticky opačné pozice, což mělo za následek, že USA záměrně uvedly Rusy v omyl. Přesné vnitřní a vnější pozice se v průběhu let zvětšovaly a zmenšovaly, ale tento konečný vzorec zůstal pevný.

A to i přesto, že ruští představitelé po celou dobu varovali před tím, jak oni a ruský lid zareagují na postup NATO na východ. To, co vidíme, je, v termínech, které Američané dobře znají, „dlouhý sled zneužívání a uzurpace, sledující vždy stejný cíl.“

Začalo to Georgem H. W. Bushem, který po pádu Berlínské zdi, když se Sovětský svaz řítil ke kolapsu, slíbil Michailu Gorbačovovi, že USA této situace nevyužijí. To se také odrazilo v rezoluci NATO ze 7. června 1991.

Bush a jeho poradci slíbili, že NATO se nebude rozšiřovat, pokud Sovětský svaz odstoupí a umožní sjednocení Německa. Dohoda z roku 1990 by pouze specifikovala, že USA nepošlou jednotky do východního Německa, což je nuance, kterou ruští jestřábi využili k tvrzení, že neexistoval žádný slib nerozšířit NATO.

Horton pokládá řečnickou otázku: jaký smysl by mělo pro Sovětský svaz, kdyby ze Spojených států vymámil slib, že nepošlou vojska do východního Německa, kdyby USA měly volnou ruku k tomu, aby přivedly zbytek východní Evropy do vojenské aliance? Tato dohoda dává smysl pouze na pozadí souhlasu s nerozšiřováním NATO.

Hříchů Clintonových let bylo nespočet. Na počátku 90. let vyslaly USA ekonomy z Harvardského institutu mezinárodního rozvoje do Ruska, aby tam uzákonili to, čemu se začalo říkat „šoková terapie“ hospodářské politiky.

Bylo to tak špatně navržené a mělo to tak špatné výsledky, že si mnoho Rusů myslelo, že to musí být záměrné. Není překvapením, že to obyčejné Rusy nepřimělo k tomu, aby na Západ pohlíželi příznivě.

Během tohoto desetiletí Clinton a jeho poradci pokrytecky nabízeli Rusku sliby, že se bude usilovat o proces „Partnerství pro mír“, spíše než o rozšiřování NATO – a že NATO ztratí svůj vojenský charakter – a přitom plánovali rozšíření NATO.

Clintonova administrativa byla silně zapojena do balkánských válek v Bosně a Kosovu, které představují silné argumenty proti „humanitární“ intervenci. Výsledkem Bosny bylo, že NATO prokázalo, že je schopno splnit nové poslání, zatímco USA se upevnily v čele evropských záležitostí, z nichž každá byla nezbytná pro následné rozšíření NATO.

Kosovo dále upevnilo novou roli NATO na kontinentu – dokonce zasahovalo do občanských válek – zatímco bombardovací kampaň proti Srbsku přesvědčila Rusy, že USA jsou agresivní, nemilosrdnou velmocí, která porušuje mezinárodní pravidla, když se jim to hodí. 

USA se zapojily do této agresivní války, v rozporu s Chartou OSN, bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN (ve které zasedalo Rusko). Tolik o liberálním mezinárodním řádu založeném na pravidlech. Na časté přetváření pravidel ze strany USA si často stěžovalo Rusko, a to i během války v Iráku.

Navíc, když Rusko vstoupilo do války s odtrženým Čečenskem, Clintonova CIA a američtí spojenci podporovali čečenské rebely a separatistické mudžahedínské bojovníky bojující na straně Čečenska proti Rusům, s cílem narušit existující ruský ropovod vedoucí přes Čečensko. 

To také Putin citoval při invazi na Ukrajinu. Jako by to všechno nestačilo, Horton ukazuje, jak Clintonova administrativa podporovala bin Ládinovy teroristy ve válkách na Balkáně a v Čečensku. Skutečně, více než polovina únosců z 11. září byla zapojena do těchto válek na Balkáně a v Čečensku – často do obou.

Putinův vzestup byl sám o sobě důsledkem Clintonových intervencí v 90. letech: od hospodářské politiky „šokové terapie“ přes pomoc Jelcinovi ke znovuzvolení v roce 1996 až po Kosovo a Čečensko.

Jak Horton poukazuje, ironicky se Putin odvolal na kosovský precedens intervence do občanské války za účelem „ochrany“ etnické menšiny, aby ospravedlnil invazi na Ukrajinu.

V jednom ohromujícím příkladu z války v Kosovu Horton líčil, jak Clintonova administrativa nařídila bombardování srbské televizní stanice. Tyto akce dodnes ovlivňují Putinovy myšlenky o Západu. Putinův úder na televizní věž v Kyjevě v únoru 2022 pravděpodobně připomněl tento konflikt.

Zakládající akt NATO-Rusko z května 1997 byl dalším milníkem v americké dvojakosti vůči Rusku. Ujistil, že NATO nenasadí jaderné zbraně ani „podstatné“ jednotky na území nových zemí NATO.

Důležité je, že Clintonova administrativa uvedla Rusko v omyl, aby si myslelo, že Zakládající akt poskytne Rusku skutečnou roli v jednáních NATO – i když by nemělo slovo v samotné alianci NATO – když, slovy Clintonova poradce Strobe Talbotta, byl názor USA takový, že „vše, co jim ve skutečnosti slibujeme, jsou měsíční setkání.“

Po celou dobu Clintonova funkčního období Clintonova administrativa krmila Rusko lží, která tvrdila, že mise NATO se stává politickou, spíše než vojenskou, takže souhlas s nerozšiřováním NATO by znamenal přiznání, že posláním NATO je zadržovat Rusko.

Dokonce řekl, že by nechal otevřenou možnost vstupu Ruska do NATO. Ale Horton ukazuje, že nic z toho neměli v úmyslu.

Aby toho nebylo málo, v červenci 1997 NATO a Ukrajina podepsaly dohodu, která měla zajistit výcvik ukrajinské armády a zlepšit jejich interoperabilitu s NATO, a v srpnu 1997 naplánovaly vojenské cvičení zahrnující několik bývalých států Varšavské smlouvy a sovětské republiky, aby simulovaly americkou vojenskou intervenci v etnickém konfliktu na Krymu.

Ne, to nebylo všechno. USA se pokusily odříznout Rusko od ropy v Kaspické pánvi tím, že odmítly vést ropovod z Ázerbájdžánu přes Rusko, a místo toho ho tlačily na západní trasu přes Turecko.

USA také podporovaly uskupení GUAM (Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán a Moldavsko), aby „urychlily evropskou integraci a vyloučily ruský vliv z jižního Kavkazu“, proti kterému se Rusko silně postavilo a v r. 2005 ho nazvalo „osou zla.“

Clintonova administrativa také v r. 1999 porušila Bushovu a Gorbačovovu Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, když nedůvěřivě tvrdila, že „stálé americké vojenské základny v Bulharsku a Rumunsku“ jsou ve skutečnosti jen dočasné.

Konec Clintonových let začal vlnu „barevných revolucí“ na ruském dvorku. Klíčovou věcí na těchto „revolucích“ je, že jsou silně financovány a podporovány zahraničními vládami nebo neziskovkami, jako jsou skupiny George Sorose.

Spíše než přímo nebo skrytě svrhnout existující režim, tyto organizace fungují „nadstandardně“, což znamená, že se vyhýbají konkrétní podpoře kandidátů – protože by to bylo nezákonné – a místo toho financují a pomáhají skupinám, které prosazují obecnější, nestranné snahy, jako je „demokracie.“

V kontextu jsou samozřejmě jejich aktivity zaměřeny na „prospěch favorizovaného kandidáta nebo strany.“ Oblíbenou taktikou je používání „paralelního sčítání hlasů“ nebo průzkumů u východů, které se používají ke zpochybnění oficiálních výsledků voleb.

Spor se obvykle přelévá do pouličních demonstrací s cílem sesadit vítěze.

„Revoluce“ začaly v Srbsku v roce 2000 svržením Clintonova bête noire Slobodana Miloševiće. Jak Horton sardonicky poznamenává, vyvrcholilo to „vypleněním a vypálením budovy srbského parlamentu, což by mohlo být jistě nazváno násilným povstáním amerických demokratů.“

Mnoho dalších států se pak v příštích desetiletích stalo terčem barevných revolucí USA a jejich Sorosem podporovaných spojenců z neziskovek.

Je neuvěřitelné, že to je jen počátek těchto raných provokací vůči Rusku po studené válce, které Horton dokumentuje, nemluvě o pošetilostech a zločinech, které se odehrály během prezidentství George W. Bushe a po něm.

Horton přesvědčivě argumentoval, že USA provokovaly Rusko v průběhu tří desetiletí, protože věděly, že Rusko bude na rozšiřování NATO reagovat nepřátelsky.

Přesto američtí vůdci a představitelé s bezohlednou bezstarostností pokračovali dál, dosáhli svých nejdivočejších snů o rozšíření NATO a zaměřili se na to, co bylo vždy jejich korunním klenotem – na Ukrajinu.

Nemuselo by to tak být a stále tomu tak není. Ale čas běží. Prezidentu Bidenovi, který vzdoruje očekáváním, se daří dosahovat nových výšin absurdity ve své eskalační politice vůči Rusku, když si odškrtává políčko u Zelenského smrtícího pětibodového „mírového“ plánu.

Válka nemůže skončit dost brzy.