EU dlouhodobě pracuje v zájmu různých korporací. Jejich lobbisté sídlí přímo v Bruselu a působí na Evropskou komisi i europoslance, kteří pak často nekonají v zájmu občanů, ale různých korporací či neziskovek.
Právě ty rozhodují o tom, co bude v Bruselu schváleno. A právě ty také podle všeho prosadily, že se budou data Evropanů sdílet.
Dlouho se tvrdilo, že Evropská unie chce omezit velké technologické firmy a chránit soukromí lidí. Nyní se vynořuje naprosto opačný obraz: Brusel pracuje na tom, aby Google donutil sdílet určitá vyhledávací data svých uživatelů třetím stranám.
Oficiálně se to děje ve jménu soutěže. Ve skutečnosti jde o nejcennější surovinu digitálního věku: naše data.
V rámci zákona o digitálních trzích (DMA) Evropská komise zkoumá opatření, která by mohla Google zavázat předávat vyhledávací dotazy, klikací chování, data o viditelnosti a umístění konkurentům prostřednictvím technických rozhraní.
To, co zní technokraticky, ve skutečnosti znamená, že informace, které miliony Evropanů denně generují při každém vyhledávání, budou v budoucnu systematicky otevírány.
Protože vyhledávací data jsou mnohem víc než jen neškodné sloupce čísel. Ukazují, co lidi zajímá, čeho se bojí, jaké nemoci zkoumají, jaké finanční starosti je trápí, jaké politické otázky je ovlivňují. Vyhledávače často znají intimní stránky života lépe než jakákoli sociální síť.
Brusel tuto iniciativu prezentuje jako boj proti monopolům. Měla být podporována konkurence, aby byly umožněny inovace.
Kritici však varují: I anonymizované datové sady lze často přiřadit jednotlivcům s dostatečným množstvím dalších informací. Zvláště v době umělé inteligence hodnota takových datových toků enormně roste.
Klíčovou otázkou tedy není, zda by měl být Google regulován. Otázkou je: Proč si Evropská komise myslí, že více sdílení dat automaticky znamená větší svobodu?
Zatímco občané musí dodržovat stále přísnější pravidla ochrany dat, najednou se zdá, že na státem žádoucí restrukturalizaci trhu platí jiný standard.
Když se citlivé informace z vyhledávání stanou spotřebním materiálem geopolitické průmyslové politiky, je nedůvěra více než pochopitelná.
Nakonec jen malá poznámka k možnému dalšímu zneužití těchto dat ze strany EU. Informace z vyhledávačů mohou být také využity v budoucích systémech sociálních kreditů.
Po propojení s digitální ID konkrétního „euroobčana“ mohou tato data v bezhotovostní společnosti sloužit k programování CBDC „na míru,“ tedy podle poslušnosti daného jedince…
