Digitální euro je aktuálně v testovací fázi a během dvou let by mělo být plně využíváno. Je takřka jisté, že cílem je, aby časem plně nahradilo hotovost. Digitální euro má podobný systém jako jiné digitální měny (CBDC), takže by mělo být možné jej kdykoli patřičně upravit, včetně programovatelnosti.
ECB tvrdí, že digitální euro nebude programovatelné. Jenže třeba o Covid pasu Brusel tvrdil, že nebude nástrojem diskriminace a nebude ani povinný. Povinný sice nebyl, ale rozhodně byl nástrojem diskriminace.
Asi nikdo, kdo dlouhodobě sleduje bruselskou politiku, nepochybuje, že digitální euro bude zneužito úplně stejně jako jinde: k ovládání mas. A i stávající důkazy naznačují, že ona „neprogramovatelnost“ je jen trik jak zvýšit přijetí digitálního eura a jak lépe akceptovat fakt, že se dřív či později bude rušit hotovost.
Ona ostatně programovatelnost ani nedává příliš smysl, dokud existuje hotovost.
Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise ujišťují, že digitální euro bude „neprogramovatelné.“ Návrh nařízení pro digitální euro jasně říká, že jde jen o okrasu. Protože „programovatelné peníze“ jsou definovány velmi úzce.
Programovatelné platby jsou naopak výslovně podporovány. To otevírá vysoce problematické možnosti pro doladění finanční kontroly občanů.
Častou námitkou kritiků digitálního eura je možnost jeho využití k vytvoření nástrojů pro ovládání populace, například ve formě systému sociálního kreditu nebo systému pro přidělování práv na emise CO2 každému občanovi.
Ti, kdo jsou zodpovědní ve Frankfurtu a Bruselu, na to reagovali ujištěním, že digitální euro nebude programovatelné.
To je také velmi jasně uvedeno v odstavci 2 článku 24 návrhu nařízení o digitálním euru. Odráží současný stav jednání v Bruselu: „Digitální euro nebude programovatelné.“ Tečka.
Nicméně v odstavci 1, přímo nad ním, je něco o umožnění podmíněných plateb Evropskou centrální bankou (ECB). Odstavce nařízení vysvětlují, že se jedná o programovatelné platby, tedy platby, které jsou automaticky spuštěny softwarem, pokud jsou splněny předem dohodnuté podmínky.
To se zdá být rozporuplné: neprogramovatelné digitální euro, které by mělo být použito k provádění programovatelných platebních transakcí.
„Digitální euro je určeno k podpoře programování plateb v digitálních eurech poskytovateli platebních služeb,“ je výslovně uvedeno v 55. odstavci.
Programovatelné peníze, tedy to, co digitální euro nemá být, jsou definovány velmi úzce:
‚Programovatelné peníze jsou jednotky, které díky svým inherentním podmínkám mohou být použity pouze k nákupu určitého zboží a služeb nebo mají datum expirace, po kterém již nemohou být používány.
Transakce s podmíněnými platbami jsou platby, které jsou automaticky spuštěny softwarem, pokud jsou splněny dříve dohodnuté podmínky.
Rozdíl je v tom, že programování programovatelných peněz je nezávislé na vlastníkovi peněz. Ať už ho v daném okamžiku vlastní kdokoli, nemůže si za ně koupit alkohol, nebo ztrácí každý den půl tisíciny své hodnoty.
To je poněkud uklidňující vzhledem k obavě, která byla před několika lety poměrně silná: že ECB by mohla využít digitální euro k zavedení negativních úrokových sazeb prostřednictvím takzvaných zmenšovacích peněz.
Ale to je docela zbytečné. Dokud je hotovost a může se použít, nikdo nebude chtít „zmenšovací“ peníze. A pokud by byla hotovost úspěšně nahrazena, může ECB, pokud bude chtít, otevřeně zavést záporné úrokové sazby.
Další obavy spojené s programovatelností se netýkají programovatelných peněz, ale programovatelných plateb, tedy těch, které mají vztah k vlastníku peněz. Tyto obavy zahrnují například systém sociálního kreditu, ve kterém jste automaticky finančně odměňováni za žádoucí chování a trestáni za nežádoucí chování.
Nebo systém, v němž se CO2 stopa občana počítá z plateb a porovnává s přidělením práv na CO2. Pokud vyprodukuje příliš mnoho CO2, už si některé věci nemůže koupit nebo vše, co CO2 způsobuje, se pro něj stane dražším.
Nebo lidem s těžkou nadváhou už nebude dovoleno kupovat sladké nápoje a kalorické jídlo.
V Texasu byla tato metoda zavedena v tradiční administrativní variantě, zejména pro příjemce potravinových lístků. Norský statistický úřad chtěl sloučit data z platebních karet při nákupu potravin občanů se systémem POS, aby se dozvěděl více o stravovacích návycích občanů.
Úřad pro ochranu osobních údajů tomu zabránil. Jak vidíte, vlády všude mají zjevný zájem vědět vše o občanech a kontrolovat jejich chování.
Programovatelnost potřebná pro takové paternalistické-autoritářské programy je výslovně žádoucí pro ty, kdo jsou odpovědní za digitální euro, a má být podporována ECB.
Je to chytrý trik. Zvolí se bezmyšlenkovitě úzká definice „programovatelného“ a pak se explicitně vylučuje programovatelnost. Pokud pak lidé správně varují před programovatelným digitálním eurem, lze jim namítnout, že to výslovně není programovatelné.
Publikum, které nezná detaily, pak považuje ty, kteří před tím varují, za nevědomé konspirátory a už jim nenaslouchá. Řešením pro kritiky pravděpodobně nebude používat zkratku „programovatelné euro,“ ale varovat, že digitální euro umožňuje automaticky kontrolovat, za co utrácíme své peníze.
Koneckonců, proč byste měli stavět systém s programováním nezávislým na současném vlastníkovi peněžní jednotky, když přesně znáte vlastníka peněz a hodně o něm víte?
Nebezpečné tedy je, když se programování týká vlastníka peněz, nikoli samotných peněz.
