Evropský soudní dvůr rozhodl proti vojákovi v případu povinného očkování proti COVID-19

Vojáci patřili k hlavním testovacím skupinám při podávání experimentálních genových injekcí. Téměř všechny armády totiž nařídily tyto injekce jako povinné. Vojáci, kteří je odmítli, byli z armády propuštěni a v Německu dokonce několik z nich skončilo před soudem.

Kauza italského vojáka ukazuje, že nikdy nešlo o zdraví, neboť v jeho případě soudy neakceptovaly žádné jeho logické argumenty, včetně toho, že injekce nikdy nezajišťovaly bezinfekčnost.

Případ lze považovat za precedens, který naznačuje, jak by dopadl jakýkoli jiný evropský voják, který by se u ESD domáhal spravedlnosti…

Vojenský důstojník nedokázal přesvědčit nejvyšší evropský soud, že v Itálii nařízené povinné očkování proti COVID-19 pro vojáky diskriminuje příslušníky armády, protože se nevztahovalo i na civilní zaměstnance.

Důstojník, identifikovaný iniciálami BG, sloužil v italském armádním ženijním sboru. V lednu 2022 byl suspendován bez nároku na plat za to, že povinné očkování odmítl.

Začátkem tohoto měsíce Evropský soudní dvůr rozhodl, že jeho odpor k povinnému očkování byl založený na politickém nesouhlasu, nikoli na upřímném přesvědčení, proto není chráněn antidiskriminačním právem Evropské unie.

BG napadl své pozastavení výkonu funkce s argumentem, že pravidelné testy na COVID-19 jsou přijatelnou alternativou k povinnému očkování, a že pracovníci v jiných odvětvích měli tuto možnost.

Italský Ústavní soud rozhodl proti němu a shledal, že povinné očkování armády bylo pro vojenský personál vhodným opatřením.

Italská Státní rada, nejvyšší správní odvolací soud v zemi, požádala v odvolání Evropský soudní dvůr o objasnění několika právních otázek.

Evropský soudní dvůr shledal, že BG neprokázal upřímné náboženské, duchovní nebo filozofické přesvědčení chráněné právem EU.

„Soudci shledali, že BG nevyjadřoval chráněné náboženské, filozofické ani duchovní přesvědčení, ale zpochybňoval italskou politiku veřejného zdraví,“ uvedl Courthouse News.

„Jeho námitky se zaměřily na účinnost vakcíny, možné vedlejší účinky, testování jako alternativu a způsob, jakým byl tento příkaz implementován.“

Ve svém rozhodnutí Evropský soudní dvůr napsal, že BG „se nesnaží na základě vlastního přesvědčení vystupovat proti povinnému očkování, o kterém se jedná v původním řízení, ale zpochybňoval i rozhodnutí italských orgánů v oblasti veřejného zdraví.“

Tyto námitky představují názory na veřejné zdraví, které jako takové nejsou chráněny. Kromě upřímně zastávaných přesvědčení právo EU chrání také před diskriminací na základě věku, zdravotního postižení nebo sexuální orientace.

Nizozemská právnička Meike Terhorst označila rozhodnutí za „nešťastné a zklamání,“ jelikož právní ochrana osobního přesvědčení v EU „se jeví jako prázdná schránka.“

Právní experti se neshodují v názoru na možné důsledky rozhodnutí Evropského soudního dvora.

Podle Defence Matters případ sice vznikl v souvislosti s legislativou z doby COVID-19, ale jeho relevance sahá i za hranice pandemie a týká se „širší otázky, do jaké míry mohou ozbrojené síly ukládat personálu povinnosti týkající se zdraví a pohotovosti a jak právo EU rozlišuje vojenské zaměstnání od civilní práce.

V širším smyslu však rozhodnutí nedosahuje obecného schválení povinného očkování, jelikož Evropský soudní dvůr „nerozhodl o tom, zda všechna pravidla povinného očkování platí v každém prostředí,“ uvedl Defence Matters.

Podle organizace Defence Matters rozhodnutí stále omezuje použití přesvědčení jako právního základu pro zpochybnění pravidel očkování na pracovišti. To může omezit prostor pro budoucí antidiskriminační nároky založené na osobním odporu k očkování.

„Toto rozlišení může mít vliv v budoucích sporech, kdy se zaměstnanci budou snažit formulovat námitky proti pravidlům bezpečnosti a ochrany zdraví,“ uvedl Defence Matters.

Organizace Defence Matters uvedla, že rozhodnutí Evropského soudního dvora nedává členským státům EU neomezenou pravomoc. Vojenský personál může i nadále napadnout národní mandáty na základě vnitrostátního ústavního práva, práva v oblasti lidských práv, správního práva nebo jiných oblastí práva EU, kde je to relevantní.

Podle organizace Defence Matters se toto rozhodnutí pravděpodobně nejvíce dotkne příslušníků vojenské služby v celé EU, protože „potvrzuje, že vojenský status může odůvodňovat odlišné pracovní povinnosti.“

„Ozbrojené síly pravidelně uplatňují pravidla týkající se lékařské péče, zdravotní způsobilosti, očkování a nasazení, která jsou přísnější než pravidla pro civilní personál. Tato pravidla mohou ovlivnit schopnost personálu sloužit, být nasazen nebo setrvat v konkrétních rolích,“ uvedl server Defence Matters.

Paolo Vargiu, Ph.D., docent práva na britské Univerzitě v Leicesteru, řekl Courthouse News, že rozhodnutí nedává vládám „prázdný šek na uvalení lékařských požadavků a neomezuje chráněné přesvědčení pouze na náboženství, ale ponechává otevřenou hranici mezi chráněnými přesvědčeními a výzvami k politice.“

Vargiu uvedl, že to znamená, že v budoucnu se mohou objevit právní výzvy v oblastech od lékařské autonomie až po klimatické závazky a další požadavky na pracovišti.

Terhorstová však uvedla, že rozhodnutí Evropského soudního dvora „podkopává jakékoli osvobození od povinného očkování založené na přesvědčení, a že ignoruje článek 3 Listiny základních práv Evropské unie, který stanoví, že jakýkoli lékařský zákrok musí být založen na informovaném souhlasu.“

„Říct ne lékařskému zákroku je nejzákladnější lidské právo; právo rozhodovat o svém vlastním těle,“ řekla Terhorstová.

Terhorstová předpověděla, že „právní diskuse o povinném očkování v EU bude pokračovat, jelikož Evropský soudní dvůr dosud nepřezkoumal námitku proti takovým mandátům ve vztahu k evropskému právu v oblasti lidských práv.“

Italský právník Alessandro Fusillo řekl serveru The Defender, že další případ projednávaný u Evropského soudního dvora by mohl poskytnout odpovědi na některé z nevyřešených právních otázek.

Věc C-386/25 se rovněž zaměřuje na údajnou diskriminaci příslušníků vojenské služby, kteří podléhali italskému povinnému očkování proti COVID-19. Věc však toto povinné očkování částečně zpochybňuje tvrzením, že příslušníkům ozbrojených sil byl odepřen informovaný souhlas.

Evropský soudní dvůr byl požádán, aby určil, zda je italský očkovací mandát „neinformovaný z důvodu nedostatku indikací nebo informací nezbytných k zajištění informovanosti občanů.“

Tato absence informovaného souhlasu by mohla být v rozporu s několika články Listiny základních práv Evropské unie – včetně článku 3 – a s několika dalšími zákony a rezolucemi EU a Rady Evropy.

„Tato žádost je mnohem rozsáhlejší a může Soud donutit k tomu, aby opustil omezené posuzování náboženských a filozofických otázek, jelikož je striktně spojena s právem na informovaný souhlas,“ uvedl Fusillo.