EU využívá armádu neziskovek, aby zajistila, že se uživatelé internetu neodchylují od jejího schváleného narativu

Málokdo si zřejmě uvědomuje, že od dob, co začala na postu nejvyšší cenzorky EU „řádit“ Jourová, se začaly ve velkém využívat podvratné neziskovky, jejichž jediným úkolem je cenzura internetu.

Jejich počet se postupně zvyšoval, neboť přísun peněz pro jejich fungování nepřicházel pouze z EU (tedy z vašich daní), ale také z USAID, OSF či ze státních rozpočtů.

Některé zdroje – zejména USAID – mezitím vyschly, o to víc nyní na tyto účely přispívá bruselská hydra. Tedy pro neziskovky, jejichž úkolem je vás cenzurovat, jde více peněz i z vašich daní (z EU i státního rozpočtu).

Právě různé cenzorské neziskovky musí být mezi prvními, kdo bude mít zaříznut přívod peněz se státního cecíku. Doufejme, že pod vlivem dvou menších koaličních partnerů s tím bude souhlasit také ANO, které v minulosti cenzuru spíše podporovalo.

Ale nyní zpět do EU, potažmo Německa, kde je jakási cenzurní centrála pro celou EU.

Cenzura EU není abstraktní byrokratický artefakt, ale živá síť stovek – ne-li tisíců – aktérů, kteří denně zasahují do toku otevřené komunikace. Zahrnuje státem financované neziskovky, které „ověřují fakta,“ zda online příspěvky a komentáře odpovídají bruselskému narativu.

Německo, které je v centru tohoto cenzurního režimu, přiděluje téměř 1,5 miliardy eur ročně svému cenzurnímu komplexu v podobě neziskovek a jeho vliv je mezinárodní. Tedy německé neziskovky do jisté míry řídí své „pobočky“ po celé EU.

Internet se stal hlavním bojištěm proti svobodě projevu. S neustále se rozšiřujícími finančními toky buduje německá vláda cenzurní aparát řízený neziskovkami, který nenápadně vstřikuje jed totalitního impulsu do veřejného diskurzu.

Nyní se skupině s názvem „Liber-Net“ podařilo tuto rozlehlou represivní síť odhalit.

Pokud se aktivně účastníte online debat – zejména pokud občas vyjadřujete kritické názory na vládu či na politiku EU – pravděpodobně jste se již setkali s jedním z nesčetných „ověřovatelů faktů.“

Poukážete na nezávislý výzkum dopadu CO2 na globální klima, který podkopává bruselský narativ – a náhle se zvýší pravděpodobnost, že na vás státem a EU financovaná neziskovka pošle jednoho z těchto „ověřovatelů faktů,“ nahlásí váš obsah, obviní vás z nenávistných projevů a spustí kaskádu obtěžování řízenou boty, jejímž cílem je dehumanizovat a trivializovat vaše odpovědi.

Pokud se vám to stalo – gratuluji. Nyní jste součástí odporu proti rozšiřující se cenzurní hydře státu a EU.

Jak hluboko sahá skrytý cenzurní aparát, je již dlouho těžké odhadnout. Cenzoři milují tmu, skryté kanály a neprůhledné financování. Ale velkolepé vyšetřování organizace „Liber-Net“ – skupiny hájící digitální práva – poprvé do této temnoty vneslo jasné světlo.

V rozhovoru pro  Berliner Zeitung ředitel Liber-Net Andrew Lowenthal podrobně popisuje, jak tento mnohovrstevnatý ekosystém neziskovek funguje a do jaké míry je propojen se státními orgány.

Liber-Net identifikoval více než 330 aktérů – přímo či nepřímo financovaných z peněz daňových poplatníků – kteří se podílejí na moderování online obsahu. Jejich úkolem je označovat politicky nevhodné příspěvky, označovat je jako „škodlivé“ nebo je zcela potlačovat.

Poskytují operační základ, který dává život zákonu o digitálních službách (DSA), největšímu regulačnímu cenzurnímu projektu Evropské unie, zaměřenému na kontrolu digitální veřejné sféry.

Lowenthal popisuje systém, v němž vládní agentury, kvaziveřejné instituce a ideologicky orientované neziskovky koordinují svou činnost v souladu.

Je to síť, která nefunguje otevřeně, není demokraticky legitimní a rozhodně není transparentní, přesto spustila zastrašovací stroj, který naráží na odpor jen hrstky amerických platforem, zejména pak X Elona Muska.

Toto je nová strojovna evropské informační kontroly: decentralizovaná, specializovaná, štědře financovaná – a pro průměrného občana až doposud neviditelná.

Liber-Net potvrzuje to, co dlouho přetrvávalo jako pouhé podezření: cenzura EU není abstraktním byrokratickým artefaktem, ale živoucí sítí stovek – ne-li tisíců – aktérů, kteří denně zasahují do toku otevřené komunikace.

Metody moderní cenzury se od doby, kdy první vzpurný občan načmáral na starobylou zeď obscénnost, sotva změnily: ti, kdo zpochybňují vládnoucí narativ, nejsou vyvráceni argumenty, ale izolováni: sociálně, ekonomicky, morálně.

Analogový svět se stále spoléhá na osvědčené nástroje: veřejné zostuzení, profesionální odvety a spolehlivě mobilizovaný kádr kriminálníků z Antify a agentů nevládních organizací, jejichž obchodní model je postaven na performativním morálním pobouření a stabilním státním financování.

Každý protest, každý agresivní kousek – naposledy skandál, při němž došlo k útoku státem financované Antify v Halle na pořadatele knižního veletrhu alternativních médií – čerpá ze stejných ideologických rezervoárů, kanálů veřejného financování, nadnárodních „demokratických nadací“ a diskrétních finančních fondů spojených s dlouho známými aktéry, jako je Sorosova síť.

Online je systém rafinovanější, ale neméně efektivní. Díky zákonu o digitálních službách (DSA) Brusel vytvořil nástroj, který již nemusí oznamovat cenzuru, protože je automatizovaný prostřednictvím technicko-administrativních mechanismů.

„Důvěryhodní nahlašovatelé“ – zejména neziskovky a poloveřejné instituce – mají kvazi-státní pravomoc. Jejich hlášení spouštějí okamžité algoritmické snižování hodnocení, omezení viditelnosti nebo úplné zablokování příspěvků a účtů.

Hromadné nahlašovací kampaně, často posilované účty podobnými botům, generují rizikové signály, na které platformy, vyděšené miliardovými pokutami EU, okamžitě reagují.

Výsledkem je státem a EU řízené informační prostředí, kde politicky nepohodlné názory nejsou zakazovány, ale jsou jednoduše učiněny neviditelnými a mizí v cenzurní mlze, aniž by byly kdy formálně smazány. Vydavatel Markus Schall tyto taktiky popsal  do nejmenších detailů.

Vlády zemí EU – a Brusel, nejvyšší evropský cenzor – vynakládají ohromující částky na sledování a kontrolu veřejného mínění. Finanční architektura podporující tento systém v celé EU pravděpodobně dosahuje více než 17 miliard eur ročně.

Je příznačné, že Německo opět vyniká jako nejhorlivější cenzor, který ročně přiděluje téměř 1,5 miliardy eur svému neziskovému  cenzurnímu komplexu.

Lowenthal považuje Německo za ústřední bod pro vymáhání bruselského režimu digitální správy. Jeho vliv na infrastrukturu mezinárodních neziskovek (tedy i těch českých a slovenských) je obrovský – a velká část systému vzniká nebo padá díky penězům německých daňových poplatníků.

Německo poskytuje mnohem více zdrojů na kontrolu obsahu než kterákoli jiná země EU. A jak je vidět u skupin, jako je German Environmental  Aid nebo stále bizarnější organizace Fridays for Future – blokování dálnic nebo dokonce letišť – neziskovky v Německu jsou extrémně aktivní a štědře financované.

Německo je živnou půdou, hřištěm a útočištěm pro davy neziskovek, což umožňuje politicky konformní establishment.

Navzdory rostoucí veřejné kritice německá vláda pod vedením Friedricha Merze a sympatizanta Antify Larse Klingbeila vyčlenila další miliony: inflační tlak a rostoucí mzdové náklady však pociťují i ​​neziskovky.

Stále agresivnější postoj Antify a groteskní mediální reakce – jako například zpravodajství státních médií po atentátu na amerického aktivistu za svobodu projevu Charlieho Kirka – naznačují dva základní vývojové trendy.

Zaprvé, vzestup konzervativních sil v celé Evropě vyvíjí obrovský tlak na cenzurní komplex. Zadruhé, konečné rozpuštění USAID – finanční tepny stojící za nespočtem progresivistických médií a neziskovek – americkou vládou působí jako stimulant pro aktivistické sítě, které si náhle uvědomují, že jim dochází finanční kyslík.

Vědí, že dokud budou platformy jako X nabízet útočiště pro svobodu projevu, veřejná kontrola jejich aktivit se bude jen zesilovat a ochota občanů financovat tento systém bude i nadále klesat.

A cítí, že každé nové odhalení jejich autoritářských impulsů – stupňujících se s rostoucí agresí a netolerancí – proměňuje strach a nejistotu v občanský odpor…