V Belgii zakázali tradiční průvod na Mikuláše, protože vadí muslimům

Západní země neustále ustupují dobyvatelům, což se projevuje nejen podřizováním se jejich způsobu života, tedy povolením výstavby mešit, umožněním veřejných pouličních modliteb, veřejnými oslavami ramadánu  či mírnými tresty, ale i ustupováním od vlastních zvyků a tradic, které muslimům vadí.

U nás není příliš známo, že v zemích Beneluxu je Mikuláš velkým svátkem, srovnatelným s Vánocemi. Mikuláš se slaví průvody v ulicích belgických a holandských měst, což je tradice, která je už roky napadána.

Zprvu šlo především o problém „černého Petra,“ který má mimo jiné Mikuláše doprovázet (toho mají namísto našeho čerta), což ovšem vadilo woke šílencům z důvodu, že to prý uráží černochy.

Černého Petra totiž většinou představuje běloch se začerněnou tváří, jak je ostatně v těchto zemích zvykem. Mnohde tak z průvodu tuto pro progresivisty nepřijatelnou postavu vyloučili, ale přesto vadí i samotný Mikuláš.

Ten je pro změnu trnem v patě muslimům, kteří již dané země považují za své území, kde mohou být veřejně propagovány jen atributy islámu, vše ostatní je uráží.

V Belgii ještě donedávna přinášela radost dětem do ulic a škol oblíbená tradice: každoroční návštěva svatého Mikuláše, který procházel čtvrtěmi měst a házel z kočáru sladkosti jásajícím dětem.

Pro mnohé to byl drahocenný rituál prosycený vzpomínkami, vřelostí a kontinuitou kultury. Jednoho dne se však sladkosti setkaly s kameny.

Podle Maaroufi Fadily, spoluzakladatelky Evropské observatoře fundamentalismu a Secular Café v Bruselu a Paříži, nebyl tento posun jen náhodný.

Jak vypráví, v jednom roce se symbolická postava svatého Mikuláše nesetkala s vděčností, ale s nepřátelstvím. Házely se kameny místo toho, aby se vrátila radost.

Výsledek? Město zrušilo svatomikulášské slavnosti. Proč? Aby nedošlo k urážce muslimů.

Nejedná se o ojedinělou záležitost. Po celé Evropě vidíme určitý vzorec: dlouholeté tradice jsou rušeny nebo radikálně pozměněny v reakci na násilné nebo rozvratné akce malých segmentů přistěhovaleckých komunit.

Místo toho, aby se úřady zaměřily na pachatele těchto činů, důsledně se zaměřují na samotné kulturní události, aby je eliminovaly.

Ať už se jedná o vánoční trhy, betlémy nebo dokonce národní vzpomínkové dny, vzorec je jasný: když jsou tyto kulturní projevy napadeny muslimy, tak nejsou bráněny – jsou demontovány.

Proč je to tak, že když mohamedáni naruší nějaké evropské oslavy, je to tradice, která je zkoumána, nikoli ideologie nebo jednotlivci zodpovědní za útok?

Proč musí symboly národní identity ustupovat pokaždé, když nějaká skupina zjistí urážku, místo toho, aby stát pevně hájil právní stát a kulturní integritu?

To, co činí zrušení Mikuláše obzvláště tragickým, je osobní rozměr. Fadila hovoří o radosti, kterou tato tradice přinášela dětem.

Dárky a sladkosti nebyly jen pamlsky; byly to symboly míru a radosti. Vzít to znamená potrestat právě ty lidi, kteří si toho cenili nejvíce.

Je stále obtížnější popřít širší ideologickou agendu, která je ve hře. Už jen mluvit o „islamizaci“ v Evropě je označováno za islamofobní, navzdory důkazům přibývajícím na náměstích a ve školské politice.

Cenzura, strach, vynucené mlčení – to vše funguje jako součást širšího společensko-politického projektu.

Ti, kdo vznesou námitky, jsou kritizováni, pokutováni nebo dokonce kriminalizováni podle kodexů projevu, které jsou údajně navrženy tak, aby udržovaly harmonii, ale častěji slouží k potlačování disentu.

Nelze ignorovat zdání strategické kulturní eroze. Vyvolává to těžké otázky. Přivážejí si tito migranti jen své zvyky?

Nebo jsou někteří z nich používáni, ať už dobrovolně nebo ne, jako agenti dekonstrukce k vymazání národních identit a přebudování homogenizované společnosti pod praporem rovnosti a sociální spravedlnosti?

Tento vzorec sedí příliš přesně na to, aby byl náhodný.

Budoucnost Evropy závisí na síle její kulturní páteře. Tradice jako Mikuláš by měly být hrdě zachovány, ne tiše pohřbeny. Není to jen o bonbónech a kamenech. Je o tom, kým smíme být a kdo rozhoduje.