Klimatický podvod je základem pro zavádění ničivé politiky zeleného údělu. Tato politika je založena na lživém tvrzení o údajném oteplování způsobeném nadměrnou produkcí CO2 v důsledku lidské činnosti.
Přesně tato již mnohokrát vyvrácená lež je ovšem nyní prezentována jako nezpochybnitelná pravda. Většina lidí pak na tyto lži – podobně jako na ty covidové- naletí a ochotně akceptuje všechny prosazované nesmysly.
A pokud se už s důkazy přijde, pak jsou jen účelově zmanipulovány, jak bylo již mnohokrát potvrzeno.
Je známo, že všechna tvrzení o údajně člověkem způsobené změně klimatu jsou založena na modelových výpočtech, které pocházejí od lidí, kteří chtějí tento příběh posunout dál.
Expert na programování, který se klimatem intenzivně zabývá deset let, analyzoval klimatický model od NASA – GISS Model E – a objevil závažné chyby. Takovým programem chtějí ospravedlnit ekodiktaturu?
Občané by měli přijmout masivní omezení a razantně zvýšené náklady, aby politici mohli – údajně – šetřit klima.
Celé vyprávění o klimatické nouzi je založeno na modelech a simulacích. Je jich poměrně dost – a na takových simulacích pracuje i NASA. Příkladem je GISS GCM ModelE .
Willis Eschenbach, který se ohlíží za mnoha desetiletími zkušeností s programováním a dlouho se zabývá klimatem, se na tento model (stav z roku 2022) pro Net Zero Watch podrobně podíval a analyzoval kód (napsaný ve Fortran 90 ).
Při tom zjistil, že model, který je prý založen na fyzikálních principech, má značné problémy při zobrazování reality, což vede ke kuriózním nápravným opatřením v kódu.
Eschenbach nejprve zdůrazňuje problém tzv. iteračních modelů: Výstup výpočtového kroku se stává vstupem pro další výpočtový krok, což znamená, že nesprávný výstup rychle zničí všechny výpočty modelu v dlouhodobém horizontu.
Pokud se model v jednom bodě odchýlí ze správné cesty, museli by programátoři ve skutečnosti zkontrolovat, kde je chyba, a opravit ji. Ale: To se zjevně neděje s klimatickou simulací.
Eschenbach používá jako příklad takzvané polyny – tůně s tající vodou, které leží na polárních ledovcích. Ty jsou významným faktorem při výpočtu toho, kolik tepla ze slunce se odráží přímo zpět do vesmíru.
Jelikož se jedná o vodu, musí přirozeně zmrznout při teplotách pod 0 stupňů. V modelu to ale evidentně nemají uvedeno.
Konkrétně byl vložen korekční kód, který promění všechny ty polyny, které v simulaci z jakéhokoli důvodu nezmrznou při teplotě nižší než -10 stupňů Celsia, na led.
Proč se v tomto údajně fyzikálním modelu může stát, že voda zůstane kapalná při -10, -20, -30 stupních, takže jsou nutné takové korekce, zůstává nejasné.
Podobné úryvky kódu určené k nápravě chyb v modelu lze nalézt i jinde. Podle kódu se může stát, že vypočtená teplota uletí do iracionálních oblastí.
Toto je opraveno jednoduchým nahrazením odlehlé hodnoty teplotou posledního časového kroku. Nesnaží se přijít na to, proč se model driftuje, nezpochybňují, zda má ten poslední údaj o teplotě smysl, prostě ho vloží a jedou dál.
Stejný problém je s rychlostí větru. Eschenbach poznamenává:
„Takže klimatický model je opět mimo: vítr fouká rychlostí pět set mil za hodinu. Ale nehledejte důvod; prostě jedou dál a pokračují…“
Na jiném místě Eschenbach hovoří o tom, že podle implementovaných korekčních kódů se samozřejmě může stát, že oblačnost nebo hloubka sněhu v simulaci klesnou do záporných hodnot. Nejsou prostě žádné mraky nebo sníh, oblačnost a hloubka sněhu jsou negativní.
Na jakých fyzikálních principech je takový model založen? Měla by být na základě takových pochybných programů zavedena drastická opatření, která ničí ekonomiku? Proč část populace považuje tyto modely za důvěryhodné?
Nakonec Eschenbach formuluje obsáhlý závěr na téma klimatických modelů.
„Shrnuto a podtrženo, po půlstoletí programování a desetiletích studia klimatu jsem se naučil pár věcí:
- Počítačový model může pouze vizualizovat a oslavovat porozumění a, což je důležitější, nepochopení programátorů. Pokud napíšete model za předpokladu, že CO2 řídí teplotu… hádejte, co dostanete?
- Jak řekl slavný sémantický badatel Alfred Korzybski: „Mapa není území.“ Tímto vtipem poeticky vyjádřil myšlenku, že lidé si často pletou modely reality s realitou samotnou. Klimatičtí modeláři mají tento problém hodně velký, až příliš často diskutují o svých výsledcích, jako by to byla skutečná fakta.
- Klima je zdaleka nejsložitější systém, jaký jsme se kdy pokusili modelovat. Obsahuje minimálně šest subsystémů – atmosféru, biosféru, hydrosféru, litosféru, kryosféru a elektrosféru. Všechny tyto mají vnitřní reakce, síly, rezonance a cykly a všechny interagují se všemi ostatními. Systém je vystaven měnícím se silám zevnitř i zvenku. Moje první pravidlo klimatu je: „Všechno v klimatu je spojeno se vším ostatním, což zase souvisí se vším ostatním…kromě případů, kdy tomu tak není.“
- Právě jsme začali modelovat klima.
- Iterativním modelům nelze věřit. Nikdy. Ano, moderní letadla jsou navrhována pomocí iterativních modelů, ale konstruktéři stále používají aerodynamické tunely k testování výsledků. Bohužel nemáme nic, co by odpovídalo „větrnému tunelu“ pro klima.
- První pravidlo zabugovaného počítačového kódu je, že pokud opravíte jednu chybu, pravděpodobně vytvoříte dvě další.
- Složitost se nerovná spolehlivosti. Jednoduchý model často poskytuje lepší odpovědi než složitý model.
A závěr?
Současné počítačové modely klimatu (které by se skutečně měly nazývat „klimatickým nepořádkem,“ zdaleka nestačí pro rozhodování o veřejné politice.
Abyste si to mohli ověřit, stačí se podívat na nekonečnou řadu špatných, neúspěšných, zhroucených a zničených předpovědí, které se již objevily.
Nevěnujte jim pozornost.
Jejich hlavním účelem je poskytnout falešnou legitimitu nerealistickým obavám programátorů.“
