Dramatické zvětšování ledovců je detektorem hlouposti klimatických šílenců

Dramatické zvětšování ledovců je detektorem hlouposti klimatických šílenců

Dnes jsem se dočetla, že již i v Praze zasáhla klimatická sekta s poměrně značnou razancí. A zdá se, že tato sekta si nakonec sama podrazila nohy.

Na Letné se totiž staví obří klimatické hodiny, které – i přes zcela opačné tvrzení většiny skutečných odborníků – ukazují, že za 7 let údajně dojde k apokalypse.

Jsem velmi ráda, že zelená klimatická sekta tentokrát nečeká dlouhých 20, 30 nebo dokonce 40 let, jak předpovídali jejich souputníci v minulosti. Takto máme ještě i my starší docela šanci se dožít toho, až uplyne 7 let …. a ono se vlastně vůbec nic nestane.

Jako mnohokrát předtím, když někdo ze sekty klimatických šílenců přišel s apokalyptickou vizí, která se záhy nesplnila. Podle klimatických alarmistů by dnes již neměly existovat žádné lesy (ty zatím likvidují zejména zastánci neekologických větrníků), na pólech měly zmizet ledovce a přímořské oblasti či mnohé ostrovy již měly být dávno zality mořem.

Jak je tedy možné, že jsou lidé tak velmi lehce manipulovatelní a na tyto apokalyptické vize naletí? Jednoduše většina lidí má selektivní paměť a druhým zásadním problémem je, že pojímají jen to, co jim do hlav naleje mainstream. Nikdo z těchto klimatických idiotů (nezlobte se na mne, ale lidi, kteří si neumí nic ověřit v praxi a jen přebírají propagandu jednoduše za idioty považuji) se neptá například na to, proč kolem otázky klimatu neexistuje žádná veřejná diskuze.

Ta totiž neexistuje kolem ničeho, kde potřebuje oficiální propaganda protlačit svoji jedinou pravdu. Je to stejné jako u covidismu – ani tam nebyla povolena žádná odborná diskuze. Hlasy oponentů byly umlčovány a stejné je to i ohledně klimatu.

I proto je dobré upozorňovat i na to, co se mainstreamu v jeho propagandě nehodí do krámu. Ať už jde o teplotní rekordy v Antarktidě (samozřejmě minusové), nedávnou nezvyklou zimu na jižní polokouli, zotavování a další rozrůstání Velkého bariérového útesu, který již podle klimaalarmistů neměl letos vůbec existovat či například o nárůstu ledovců, které podle mnoha předpovědí neměly přežít rok 2000 (posléze 2010 atd…).

Proč se ledová pokrývka arktického moře v posledních několika letech tak rychle vrátila? Nikdo neví – ani jeden vědec na planetě vám to nemůže říct, píše Willis Eschenbach v krátké eseji na klimatické stránce Watts Up With That? Lze samozřejmě poznamenat, že při cyklickém poklesu nebyla nouze o vysvětlení, většinou s tím, že s tím mají něco společného lidé. Tání ledu na pólech je stále jednou z klíčových opor celé politické klimatické agendy.

Pokud budou i nadále ledovce narůstat, jako je tomu v posledních letech, klimatičtí dezinformátoři, kteří tak neskutečně v duchu „Gretenismu“ zblbli mládež, budou mít smůlu. Zřejmě i proto přešli od výrazu „globální oteplování“ k pojmu „klimatická změna.“ Všimli jste si toho?

Výše uvedený graf ukazuje změny v arktické mořské ledové pokrývce během satelitní éry. Hodnoty, na nichž byla založena klimatická propaganda,  jsou anomálie z průměru let 1991–2020.

Eschenbach poznamenává, že zhruba od roku 1990 lidé mluví o tom, jak člověkem emitovaný oxid uhličitý snižuje množství arktického mořského ledu. Když se začalo tání ledovců zrychlovat, začalo se mluvit o tom, že jsme překročili „bod zvratu“, ze kterého se led už nikdy nevzpamatuje.

Zvyk je železná košile. Navzdory působivému nedávnému zotavení z ledu jsou řeči o těchto bodech zvratu – většinou po vynálezu takzvaných „atribučních“ počítačových modelů – všudypřítomné. David Attenborough ve své nedávné agitační sérii  Frozen Planet II pro BBC uvedl řadu modelem vytvořených odkazů na to, že Arktida bude do roku 2035 bez letního mořského ledu. Nyní je již celkem jasné, že jen šířil nesmysly – či spíše propagandu.

Ovšem klimatické lži jsou nejvíc patrné na situaci v Antarktidě. Pokud by totiž byla pravda, že je planeta údajnou obětí globálního oteplování, projevilo by se to i na jižním pólu. Ale ono tomu tak není, naopak. Nové milénium přineslo razantní nárůst antarktického ledu, jak můžete vidět i na grafu níže:

Proč se antarktická ledová pokrývka, na rozdíl od arktické, začala kolem roku 2008 poměrně rychle zvětšovat? Nikdo neví. Proč se liší od Arktidy tím, že se v letech 2010 až 2015 led ustálil, ale pak následoval Arktidu rychlým poklesem a pak se vše otočilo a led se začal se znovu rozrůstat? Na to nikdo odpovědět neumí. Ani ti, kdo vedou onu apokalyptickou propagandu.

A nakonec zde máme globální situaci:

Proč se globální mořský led řídil tímto vzorem, zatímco CO 2 v atmosféře stále stoupá? Politicky motivovaní alarmisté nám neustále říkají, že led brzy zmizí. Podle Eschenbacha tyto velké změny v mořském ledu nepředpověděl ani jeden klimatolog na planetě.

Navzdory selhání mnoha předpovědí o „Arktidě bez ledu“, navzdory zfalšovaným tvrzením, že jsme překročili „bod zvratu“, navzdory skutečnosti, že důvody kuriózních a nečekaných změn v polárním mořském ledu dosud nikdo nevysvětlil a změny nikdo nepředpověděl, vědci zabývající se klimatickými změnami stále trvají na tom, že nám mohou říct, jaká bude globální teplota v roce 2100.

Samozřejmě existuje mnoho skeptických vědců, kteří hledají odpovědi na cyklickou povahu globálního ledu mimo omezující hranice „usazené“ klimatické vědy. Krátkodobé pohyby ledu jsou ovlivněny často nevyčíslitelnými výměnami tepla v atmosféře, mořskými proudy a mnoha dalšími přírodními klimatickými jevy.

Geolog profesor Ian Plimer nedávno v eseji publikované Quadrantem poznamenal , že existovalo šest velkých dob ledových a každá začala, když bylo v atmosféře mnohem více CO2 než nyní. Při delším pohledu Plimer řekl, že se v současnosti nacházíme v době ledové zahájené před 34 miliony let, současný interglaciál začal před 14 400 lety na severní polokouli a na vrcholu tohoto meziledového období jsme byli před 4 000 až 7 000 lety v holocénu.

Dva američtí geologové nedávno zjistili, že více než polovina arktických ledovců, které dnes existují, vůbec neexistovala nebo byla menší před 3 400 až 10 000 lety. V té době se atmosférický CO 2 pohyboval mezi 260 až 270 ppm, ve srovnání se současnými 410 ppm. Na vrcholu tohoto meziledového arktického oteplování byly teploty o několik stupňů vyšší než dnes. Geologové naznačují, že změna velikosti ledovců a ledové pokrývky za posledních několik století je pouze částečným návratem k dřívějšímu období mnohem většího tepla.

Politická taktika navržená tak, aby vyděsila celou populaci, aby ta byla ochotna se podřídit diktatuře ve jménu nulového uhlíku, nevěnuje takovým trendům žádnou pozornost. Globálnímu oteplování došel dech před několika desetiletími, přesto je klimatická propaganda stále vlezlejší a úpornější.

Navzdory zdrcujícím důkazům z minulosti, že globální teploty mohou rychle stoupat a klesat, vznikl celý klimatický průmysl, podporovaný téměř neomezenými přesuny bohatství od často chudých k bohatým lidem, předpovídající Armageddon, pokud dojde k vzestupu globální teploty o nějaký ten stupeň Celsia.

Klimatické hodiny na pražské Letné se tedy rozhodně nestanou ukazatelem přicházející klimatické apokalypsy, jak tvrdí jejich autoři. Ve skutečnosti budou ukázkou toho, jak lehce jsou manipulovatelné celé masy, které již zcela ztratily schopnost se učit a zjišťovat si fakta.

A budou i dalším potvrzením toho, že propaganda vítězí v momentě, kdy je zcela zapovězena jakákoli otevřená odborná diskuze,…

 

Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 32 Průměrně: 4.9]

6 thoughts on “Dramatické zvětšování ledovců je detektorem hlouposti klimatických šílenců

  1. Však to za 6 let, kdy se pořád nic dít nebude, ti experti zase přeřídí o pár let, aby náhodou nedošlo k tomu, že to doběhne a oni nebudou mít pravdu. A nebo se natolik změní politická a společenská situace, že bláboly klimamagorů budou zajímat už jen potkany běhající kolem mříží cel. Kéž by.

  2. klimatické hodiny, takový blábol pár bláznů papouškujících agendu údajného oteplování i když na pólech rostou ledovce jako houby po dešti. Vypadá to spíš na instalaci “ zmrzlíkových hodin” kdy většina ustrašených amatérských klimatologů zmrznou.

  3. To sa predsa deje ako reakcia prírody na múdre zákroky ľudstva – katalyzátory, znižovanie emisií, kolobežky a bicykle…
    Myslím, že takto by to vysvetlili klimafanatici…

  4. Hmotnostní bilance ledovce

    Mapa hmotnostních bilancí horských ledovců od roku 1970; žlutá a červená barva ukazuje ústup a modrá barva nárůst

    Globální hmotnostní bilance ledovců za posledních padesát let, dle hlášení WGMS a NSIDC. Rostoucí sestupný trend na konci 80. let je příznačný pro zvýšenou rychlost a počet ustupujících ledovců
    Hmotnostní bilance neboli rozdíl mezi akumulací a ablací (tání a sublimace) ledovce je zásadní pro jeho přežití.[1] Globální oteplování může způsobit kolísání teploty i sněžení, což má za následek změny v hmotnostní bilanci. Ledovec s trvale negativní bilancí ztrácí rovnovážný stav hmotnostní bilance a ustupuje. Setrvalá kladná bilance je také mimo rovnováhu a bude pokračovat k obnovení rovnováhy. V současné době mají téměř všechny ledovce negativní hmotnostní bilanci a ustupují.[2]

    Ústup ledovce vede ke ztrátě nízko položené části ledovce. Jelikož ve vyšších nadmořských výškách je chladněji, roztání nejnižší části snižuje celkovou ablaci, čímž zvyšuje hmotnostní bilanci a potenciálně obnovuje rovnováhu. Je-li hmotnostní bilance významné části akumulační zóny ledovce záporná, je v nerovnováze s podnebím a rozplyne se bez chladnějšího podnebí a / nebo nárůstu zmrzlých srážek.[3][4]

    Metody pro měření ústupu zahrnují vytyčování čela ledovce, mapování pomocí globálního družicového polohového systému (satelitní mapování), letecké mapování a laserové výškoměry.[3][5] Klíčovým příznakem nerovnováhy je ztenčení ledu po celé délce ledovce. To naznačuje zmenšení akumulační zóny. Výsledkem je okrajová recese okraje akumulační zóny, nejen jejího čela. Ve skutečnosti ledovec již nemá pevnou akumulační zónu a bez akumulační zóny nemůže přežít.[4][6]

    Například Eastonův ledovec ve státě Washington ve Spojených státech amerických se pravděpodobně během několika desetiletí zmenší na polovinu své velikosti, ale s pomalým tempem redukce se stabilizuje na této velikosti, navzdory vyšší teplotě. Naopak Grinnellův ledovec v Montaně v USA se bude s rostoucím tempem zmenšovat dokud nezmizí. Rozdíl je v tom, že horní část Eastonova ledovce zůstává zdravá a zasněžená, zatímco dokonce i horní část Grinnellova ledovce je holá, taje a ztenčuje se. Malé ledovce s minimálním rozdílem nadmořské výšky s největší pravděpodobností přejdou do nerovnováhy následkem současné klimatické změny.[4]

    Ledovce střední zeměpisné šířky
    Ledovce střední zeměpisné šířky se nacházejí buď mezi obratníkem Raka a severním polárním kruhem, nebo mezi obratníkem Kozoroha a jižním polárním kruhem.[7] V obou oblastech jsou rozšířeny horské ledovce, údolní ledovce a ještě menší ledové čepice, které se obvykle nacházejí ve vysokých horách.[5] Všechny se nacházejí v pohořích, zejména v Himálaji, Alpách, Pyrenejích, Skalnatých horách, na Kavkaze, na pobřeží Tichého oceánu v Severní Americe, v patagonských Andách v Jižní Americe a v pohořích na Novém Zélandu.[8] Ledovce v těchto zeměpisných šířkách jsou rozšířenější a čím blíže jsou k polárním oblastem, tím je jejich hmotnost vyšší. Tyto ledovce jsou nejvíce studovanými ledovci za posledních 150 let. Stejně jako u příkladů v tropickém pásmu jsou prakticky všechny ledovce ve středních zeměpisných šířkách ve stavu záporné hmotnostní bilance a ustupují.[5]

    Severní polokoule – Eurasie

    Tato mapa z každoročních šetření Ledovcové komise v Itálii a ve Švýcarsku ukazuje procento postupujících ledovců v Alpách. V polovině 20. století došlo k výrazným ustupujícím trendům, ale ne tak extrémním jako v současnosti; současné ústupy představují další snížení již zmenšených ledovců
    Evropa
    Ve Francii je všech šest hlavních ledovců na ústupu. Na Mont Blancu, nejvyšší hoře Alp, ustoupil ledovec Argentière od roku 1870 o 1150 metrů.[9] Na ústupu jsou také další ledovce Mont Blancu včetně Mer de Glace, který je s 12 kilometry nejdelším ledovcem ve Francii a který mezi lety 1994 a 2008 ustoupil o 500 metrů.[10][11] Od konce Malé doby ledové tento ledovec ustoupil celkem o 2300 metrů. V roce 1900 vedl Bossonský ledovec z vrcholu Mont Blancu, z výšky 4808 metrů do nadmořské výšky 1050 metrů. Do roku 2008 ustoupil nejnižší bod tohoto ledovce do nadmořské výšky 1400 m.[12] Podle výzkumu publikovaném v roce 2019 Spolkovou vysokou technickou školou v Curychu jsou v důsledku klimatických změn 2/3 ledu v ledovcích Alp odsouzeny k roztání do konce 21. století.[13][14] V nejvíce pesimistickém scénáři budou Alpy do roku 2100 téměř úplně bez ledu, pouze v nejvyšších nadmořských výškách zůstanou izolovaná zaledněná místa.

    Všechny ledovce v Turecku jsou na ústupu a na jejich čelech vznikají proglaciální jezera, protože ledovce jsou tenké a tají.[15][16] Mezi 70. lety 20. století a rokem 2013 ztratily ledovce v Turecku polovinu své rozlohy, a to z 25 km2 v 70. letech 20. století na 10,85 m2 v roce 2013. Ze 14 studovaných ledovců pět úplně zmizelo.[17]

    Jiní vědci zjistili, že ledovce napříč Alpami zřejmě ustupují rychleji než před několika desítkami let. V příspěvku publikovaném v roce 2009 na Curyšské univerzitě našla Švýcarská ledovcová služba z 89 ledovců 76 ustupujících, 5 stacionárních a 8 přibývajících ve srovnání se stavem v roce 1973.[18] Ledovec Trift měl největší zaznamenaný ústup a ztratil 350 m jen mezi roky 2003 a 2005.[18] Aletschský ledovec je největší ledovec ve Švýcarsku a je studován od konce 19. století. Mezi lety 1880 a 2009 ustoupil o 2,8 km.[19] Míra ústupu se navíc zvýšila od roku 1980 o 30 %, tedy o 800 m z celkového ústupu, ke kterému došlo za posledních 20 % časového období.[19]

    Ledovce Morteratsch (vpravo) a Pers (vlevo) v roce 2005
    Ledovec Morteratsch ve Švýcarsku má za sebou jedno z nejdelších období vědeckého studia s každoročním měřením délky ledovce počínaje rokem 1878. Celkový ústup od roku 1878 do roku 1998 byl 2 km s průměrnou roční mírou ústupu přibližně 17 m za rok. Tento dlouhodobý průměr byl v posledních letech výrazně překonán, když ledovec ustupoval 30 m ročně v období mezi lety 1999 a 2005. Podobně v roce 1980 byla z ledovců v italských Alpách jen třetina na ústupu, zatímco v roce 1999 ustupovalo již 89 % těchto ledovců. V roce 2005 italská komise pro ledovce zjistila, že 123 ledovců v Lombardii ustupovalo.[20] Studie ledovce Sforzellina v italských Alpách ukázala, že míra ústupu v letech 2002 až 2006 byla mnohem vyšší než v předchozích 35 letech.[21] Pro studium ledovců nacházejících se v alpské oblasti Lombardie vědci porovnali sérii leteckých a pozemních snímků pořízených od 50. let do počátku 21. století a odvodili, že mezi lety 1954–2003 zde většinou menší ledovce ztratily více, než polovinu plochy.[22] Opakované fotografování ledovců v Alpách naznačuje, že od zahájení studií došlo k významnému ústupu.[23]

    Sledování ledovců v Rakousku ukázalo, že během sezóny 2019/2020 došlo k průměrnému ústupu ledovců o 15 m, rekordní ústup byl zaznamenán u ledovce Hornkees v Zillertalských Alpách, který ustoupil o více, než 100 m.[24]

    Ačkoli alpským ledovcům se dostalo větší pozornosti glaciologů než v jiných oblastech Evropy, výzkum ukazuje, že ledovce na severu Evropy ustupují také. Od konce druhé světové války probíhá na švédském ledovci Storglaciären nejdelší nepřetržité měření hmotnostní bilance na světě prováděné výzkumnou stanicí Tarfala. V oblasti Kebnekaise na severu Švédska studie 16 ledovců mezi lety 1990 a 2001 zjistila, že 14 ledovců ustupovalo, jeden rostl a jeden byl stabilní.[25] V Norsku se studují ledovce od počátku 19. století a systematické průzkumy se provádějí pravidelně od 90. let 20. století. Vnitrozemské ledovce měly obecně zápornou hmotnostní bilanci, přičemž v průběhu 90. let 20. století pobřežní ledovce vykazovaly pozitivní hmotnostní bilanci a narostly.[26] Nárůst pobřežních ledovců byl přičítán silnému sněžení v období 1989–1995.[26] Od té doby však snížené sněžení způsobilo, že většina norských ledovců výrazně ustoupila.[26] Průzkum 31 norských ledovců v roce 2010 naznačil, že 27 bylo na ústupu, jeden se nezměnil a tři narostly.[27] Podobně v roce 2013 z 33 zkoumaných norských ledovců ustupovalo 26, čtyři nevykazovali žádnou změnu a tři narostly.[27]

    Ledovec Engabreen v Norsku končil 110 m nad hladinou moře v roce 2020,[28] na nejnižší nadmořské výšce ze všech ledovců na evropské pevnině
    Ledovec Engabreen v Norsku, výtokový ledovec ledové čepice Svartisen, zaznamenal ve 20. století několik nárůstů, přestože ustoupil o 200 m v letech 1999 až 2014.[29] Ledovec Brenndalsbreen ustoupil o 56 m v letech 2000 až 2014, zatímco ledovec Rembesdalsskåka, který ustoupil o 2 km od konce malé doby ledové, ustoupil o 200 m mezi lety 1997 a 2007.[30] Ledovec Briksdalsbreen ustoupil 230 m mezi lety 1996–2004, z toho o 130 m za poslední rok této studie; o největší roční ústup zaznamenaný na tomto ledovci od doby, kdy tam začaly studie v roce 1900.[31] Toto číslo bylo překročeno v roce 2006, kdy pět ledovců ustoupilo přes 100 m od podzimu 2005 do podzimu 2006. Čtyři výtoky z ledové čepice Jostedalsbreen, největší ledovcové skupiny v kontinentální Evropě, Kjenndalsbreen, Brenndalsbreen, Briksdalsbreen a Bergsetbreen, měly čelní ústup přes 100 m.[32] Celkově od roku 1999 do roku 2005 Briksdalsbreen ustoupil o 336 m.[32] Gråfjellsbrea, výtokový ledovec ledové čepice Folgefonna, ustoupil o téměř 100 m.[32]

    https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astup_ledovc%C5%AF_od_roku_1850

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tyto stránky využívají soubory cookies, další informace naleznete zde.

View more
Přijmout
Odmítnout