Budanov zničil fantazii ukrajinských nacionalistů o etnicky čistém státě

Jistě jste již zaznamenali, že razantní úbytek populace – a zejména mladých mužů – z Ukrajiny je nyní nahrazován populací neevropskou, zejména z Indie, Pákistánu či afrických zemí.

V následujícím článku se americký geopolitický analytik Andrew Korybko zamýšlí nad tím, že válka zemi rozhodně nepřinesla kýženou etnickou „očistu,“ po které část Ukrajinců po majdanském puči volala.

Naopak, spíš se nyní zdá, že  se Ukrajina stane nejvíce multikulturní zemí v Evropě…

„Organizace ukrajinských nacionalistů“ (OUN) a jejich militantní křídlo „Ukrajinská povstalecká armáda“ (UPA), které se snažilo o genocidu Poláků a dalších ve snaze o etnicky čistý stát, jsou zakladateli poválečné Ukrajiny po „Majdanu.“

Ukrajinští nacionalisté proto předpokládali, že jejich boj proti Rusku od roku 2014, a zejména po zahájení speciální operace v roce 2022, tento cíl posune dál. Kyjevský zákaz ruského jazyka, prvků ruské kultury a Ukrajinské pravoslavné církve jim dal naději.

Tuto fantazii právě rozbil Kirill Budanov, který koncem června potvrdil to, co na jaře řekl o potřebě země přilákat více migrantů, protože „nás je nyní výrazně méně. Nechci nikoho vyděsit, ale výrazně méně.“

Přibližně šest týdnů předtím, začátkem května, ministr sociální politiky Denis Uliutin oznámil, že na Ukrajině nyní žije pouze 22–25 milionů lidí. Podle odhadu Ukrajinského penzijního fondu z počátku dubna je nejméně 10 milionů z nich v důchodu.

Aby toho nebylo málo, UNICEF loni odhadl, že v zemi žije 6,6 milionu dětí mladších 18 let, takže dohromady zůstává v zemi jen 6–9 milionů dospělých v produktivním věku.

Nejnovější údaje Světové banky z roku 2024 odhadují, že muži tvoří 46 % populace, což by přibližně znamenalo, že Ukrajina má pouze 2,76–4,14 milionu mužů v produktivním věku, z čehož nemalé – ale nejasné – procento bylo buď zabito nebo trvale zdravotně postiženo probíhajícím konfliktem.

Pokud přijmeme (pravděpodobně nízké) číslo Centra pro strategická a mezinárodní studia z počátku roku 2026, které tehdy uvádělo 500 000–600 000 ukrajinských obětí, znamená to, že Ukrajina má maximálně něco málo přes 2 miliony až 3,5 milionu mužů v produktivním věku.

Budanov proto nepřeháněl, když řekl, že „Nás je teď výrazně méně.“ Z 4,3 milionu Ukrajinců v EU je pouze 26 % dospělých mužů, tedy něco málo přes 1 milion, přičemž ne všichni se vrátí po skončení konfliktu.

Ukrajina bude muset odpovídajícím způsobem podporovat masovou migraci cizinců z nekompatibilních kultur – ať už z ekonomických nebo populačních důvodů – a podle západoevropského precedentu se od nich neočekává, že se asimilují.

Navíc Ukrajina nemůže realisticky zakázat jejich jazyky, protože nemluví ukrajinsky a nemusí ani umět plynule anglicky, což zákon z roku 2024  mimochodem nařizuje napříč státní byrokracií, což muselo nacionalisty znepokojit.

Na rozdíl od toho, aby se Ukrajina stala etnicky čistým státem, jaký si představovali po skončení konfliktu, je na cestě stát se tak multikulturní jako nejextrémnější případy v západní Evropě, přičemž angličtina pravděpodobně nahradí ukrajinštinu v každodenním životě jako lingua franca mezi různorodou populací.

Stejně špatné z pohledu nacionalistů bylo, když Zelenskij na Světovém ekonomickém fóru v květnu 2022 nabídl svým západním partnerům „patronát nad určitým regionem Ukrajiny, městem, komunitou nebo průmyslem.“

Konečným výsledkem je tedy to, že Ukrajina během konfliktu ztratila jak svou identitu, tak suverenitu, na rozdíl od toho, co nacionalisté očekávali: že si obojí zachová prostřednictvím svých „obětí.“

Rozkol mezi nimi a státem je tedy pravděpodobný, i když lze předpokládat, že je SBU zřejmě již sleduje, aby preventivně zabránila jakýmkoli projevům nesouhlasu, zejména těm, které by mohly mít násilné podoby.

Ironií je, že ukrajinští nacionalisté nakonec vybudovali liberální dystopii místo „fašistické utopie.“