Křížové výpravy v islamizovaných evropských zemích opět v centru debat: Jak to bylo doopravdy? 1. část

V souvislosti s tím, co se dnes děje v západní Evropě, se opět dostává do popředí debata o křížových výpravách. Jde o častý symbol pro ty, kteří volají po deportacích muslimů a jakési novodobé reconquistě.

Pokud například sledujete aktuální debaty Britů na sociálních sítích, velmi často tam vidíte obrázky křižáků coby symbolu boje proti islamizaci Evropy.

Křížové výpravy vrcholného středověku jsou na druhou stranu muslimy, progresivisty a woke mainstreamem vykreslovány jako odporná koloniální agrese páchaná zlými Evropany. Směsí historické ignorance a politické agendy se však realita staví na hlavu.

Křížové výpravy byly zcela oprávněné, ale příliš nekonzistentní. Ve třídílném seriálu se o nich dozvíte víc. První část se zabývá výchozí situací a důvody těchto zkreslených představ.

Mezi lety 1096 a 1291 proběhlo celkem sedm křížových výprav vedených západoevropskými katolickými křesťany na Blízký východ. Byly uvedeny tři důvody:

a) obrana před arabsko-islámskou hrozbou

b) obrana křesťanů na východě 

c) obrana svatých míst v Jeruzalémě

Všechny tři byly oprávněné.

„Křižák“ zůstává bojovým pokřikem džihádistů proti Západu. Jejich zobrazení křížových výprav jako brutální a bezduché křesťanské agrese proti mírumilovným a vzdělaným muslimům dominuje postkoloniálnímu mainstreamu na univerzitách, ve filmovém průmyslu a ve školních učebnicích v západní Evropě a Severní Americe.

Tento obraz je neudržitelný ve srovnání s historickými fakty  a je možný pouze systematickým ignorováním historického kontextu.

Počáteční situace

V raném středověku bylo celé území bývalé Římské říše z velké části křesťanské. To platilo i pro země severní Afriky a Blízkého východu, a to zejména pro ně. Egypt a Malá Asie (dnešní Turecko) byly v té době dokonce nejdůležitějšími centry křesťanství.

V severní Africe žili významní teologové a církevní vůdci a většina koncilů se konala v řecky mluvících městech Malé Asie. Kolem roku 600 převažovali křesťané i v Mezopotámii (dnešní Irák).

Severní a východní Evropa byly naproti tomu tehdy stále oblastmi křesťanské expanze, přičemž christianizace někdy probíhala násilně (například Karlem Velikým, dnes patronem EU, proti pohanským Sasům).

Situace se změnila s nástupem islámu na Arabském poloostrově a jeho následnou expanzí. Vůdce karavany Mohamed zažíval během meditace vize, které jsou považovány za božská zjevení, a tyto vize byly později sestaveny do 114 súr Koránu.

Tyto súry obsahují radikální monoteismus, nespočet přísných pravidel pro soukromý život a politiku, bezpodmínečnou podřízenost Alláhovi a požadavek šířit toto nové, jediné pravé náboženství po celém světě.

Tato islámská ideologie nadvlády se kombinovala s tradičním kořistnickým hospodářstvím arabských kmenů, které – stejně jako jiné národy z aridních oblastí (jako například Mongolové nebo Vikingové) – silně spoléhaly na nájezdy na sousední, bohatší území.

Toto drancování, včetně drancování lidí a otroctví, bylo kodifikováno skrze učení a příklad Mohameda. On sám nebyl jen zakladatelem náboženství, ale také (na rozdíl od Ježíše, který vnímal své království jako „ne na tomto světě“) státníkem a vojenským velitelem.

Počínaje Medínou dobyl nakonec celý Arabský poloostrov. „Prorok“ zemřel v roce 632.

400 let islámské expanze

Jeho nástupci, kteří se brzy rozdělili na sunnity a šíity, rozšířili arabsko-islámskou sféru vlivu – na sever, na východ a na západ. Útoky na Byzantskou (Východořímskou) říši mezi lety 636 a 698 vedly k dobytí Palestiny, Sýrie, Egypta a severní Afriky.

V roce 651 byla dobyta Novoperská říše, která zahrnovala dnešní Irák, Írán a Pákistán. 

Dobytí Sýrie, Persie a dalších území bylo někdy doprovázeno těmi nejbrutálnějšími zvěrstvy. Podle Mohamedova příkladu platila základní zásada: ve městě, které se vzdalo bez boje, bylo obyvatelstvo nemilosrdně utlačováno, ponižováno a oloupeno. Ale ve městě, které se bránilo, byli muži vražděni a ženy a děti zotročovány.

Arabské vojenské úspěchy byly možné také proto, že se Byzantinci a Peršané navzájem oslabovali dlouhými obdobími válek. Byzantinci navíc po 400 let nedostali žádnou pomoc od evropských katolických křesťanů, papež a katoličtí vládci totiž považovali pravoslavné východní křesťany za odpadlické konkurenty.

V roce 711 dosáhli muslimové vítězství nad Vizigóty ve Španělsku a dobyli Pyrenejský poloostrov. Další islámskou expanzi definitivně zastavila v roce 732 koalice Franků, Langobardů, Sasů a Frísů pod velením Karla Martela v bitvě u Tours a Poitiers v jihozápadní Francii.

Byzantinci však i nadále čelili neustálým útokům džihádistů.

Později se muslimům podařilo dobýt také Střední Asii, západní Indii, východní Afriku, západní Afriku, Anatolii, Balkán, Malajsii a Indonésii. Tímto způsobem provedli mandát daný v Koránu k celosvětovému šíření islámu.

Tento džihád vedl ke smrti odhadem 50–60 milionů křesťanů (především na Blízkém východě, v Malé Asii a severní Africe), k vyhlazení poloviny hinduistické civilizace (v té době to bylo 70–80 milionů hinduistů), ke zničení buddhismu podél Hedvábné stezky a smrti přibližně 10 milionů buddhistů a k zániku 80–90 milionů stoupenců tradičních afrických náboženství.

Všude, kde se muslimové zmocnili moci, prováděli demonstrační činy proti jiným náboženstvím. V Jeruzalémě postavili svou mešitu na místě, kde stál židovský chrám. V indické Ajódhji zničili důležitý hinduistický chrám a na jeho místě postavili mešitu.

A po dobytí Konstantinopole přeměnili Hagii Sofii, nejdůležitější chrám pravoslavných křesťanů, na mešitu.

Před křížovými výpravami byli křesťané vystaveni islámským útokům přibližně 400 let.

Do 11. století se podle odhadů středověkého historika Thomase Maddena zhruba dvě třetiny křesťanských území dostaly pod nadvládu muslimů. Islamizace těchto oblastí byl staletí trvající proces, který začal s nástupem muslimských vládců k moci.

Na základě politické a vojenské moci byla stále více vnucována arabština a ideologie islámu. Kvůli efektivitě byly široce přijímány zažité byzantské a perské správní systémy. Většina učenců v arabském světě, které postkoloniální mainstream vykresloval jako muslimy, byli původně byzantští křesťané.

Byli to oni, kdo uchovával starověké řecké znalosti, které se v Evropě během středověku částečně ztratily.

Křesťané zůstávali po dlouhou dobu většinou na územích dobytých stoupenci islámu. Zatímco islám předepisuje zabíjení polyteistů a ateistů, stoupenci „náboženství knihy“ (tj. Židé a křesťané, kteří také zakládají svou víru na Starém zákoně) mohli nadále žít, ale jen za předpokladu, že se pokorně podřídili islámské vládě.

Dhimmituda a islamizace

Tehdy byli nemuslimové nazýváni dhimmí, občané druhé kategorie, kteří byli různými způsoby diskriminováni a obtěžováni. Bylo jim zakázáno nosit zbraně a nikdy se nemohli bránit častým útokům muslimů (odpor se trestal smrtí). Museli platit dodatečné daně a během tohoto procesu byli rituálně biti.

Neustálé ponižování a ekonomický tlak ze strany zvláštních daní mnohé z nich motivovaly ke konverzi k islámu a byly klíčovými důvody pro postupnou islamizaci křesťanských území.

To bylo umocněno usazováním Arabů jako vládnoucí třídy a systematickými únosy „nevěřících“ žen jako druhých a třetích manželek muslimských mužů. Jejich děti pak byly vždy muslimské (naopak muslimské ženy se dodnes nesmí vdávat za „nevěřící“ muže).

Egypt slouží jako příklad. K muslimskému dobytí došlo mezi lety 639 a 642 n. l. Až do 9. století však křesťanští ortodoxní Koptové tvořili jasnou většinu. Arabové tvořili pouze vládnoucí vyšší třídu.

Islamizace nabrala na obrátkách v 10. století, kdy se za vlády Fátimovců Káhira rozvinula v novou islámskou metropoli. V době křížových výprav byl demografický vývoj Egypta na pokraji kolapsu.

V pozdním středověku (13. a 14. století), za vlády mameluků, se ekonomický tlak (prostřednictvím ještě vyšších daní pro nemuslimy) neustále zvyšoval. K tomu se přidalo rozsáhlé pronásledování. Tyto dva faktory vedly k tomu, že se původní koptské obyvatelstvo stalo menšinou ve vlastní zemi.

Dnes tvoří Koptové sotva 10 procent Egypťanů. Koptské dívky si dodnes nechávají na předloktí vytetovat kříž, který jim v případě únosu (což se stále děje) připomíná jejich křesťanské dědictví.

Důvody křížových výprav

Po 400 století katoličtí křesťané do značné míry nečinně přihlíželi, jak byli jejich pravoslavní bratři postupně vyhlazováni. Proč tedy byly křížové výpravy zahájeny „náhle“ v 11. století?

Druhotným důvodem byly mocenské boje v Evropě. Papež Urban II. se spoléhal především na Francii (a křesťanské části Španělska a části Itálie), zatímco protipapež Klement III. měl za sebou Německo, severní Itálii a Anglii.

V této situaci Urban usiloval o smíření s Byzancí  a výzvou ke křížové výpravě se etabloval jako vůdce křesťanstva.

Hlavním důvodem, proč křížové výpravy začaly právě v 11. století, však byla zesílená agrese muslimů proti křesťanstvu. Již v roce 1009 nařídil chalífa al-Hakím zničení chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, nejposvátnějšího místa křesťanů.

Také v 11. století Seldžukové, islamizované turkické kmeny ze Střední Asie, zpustošili křesťanskou Arménii.

V roce 1071 utrpěla Byzanc katastrofální porážku proti Seldžukům v bitvě u Manikertu. V důsledku toho Byzanc ztratila většinu Malé Asie. Seldžukové poté začali přepadat a zabíjet křesťanské poutníky (pravoslavné i katolické).

Do roku 1095 byla situace Byzance tak zoufalá, že císař Alexios I. požádal katolické křesťany o pomoc. Papež Urban II. reagoval ve Francii na synodu v Clermontu svou slavnou výzvou k zahájení křížových výprav.

Motivy křížových výprav

V Clermontu Urban pronesl ohnivý projev k velkému davu, včetně mnoha biskupů a rytířů. Dochovalo se několik verzí projevu. Podle těchto zpráv vyzýval k osvobození východních křesťanů, obnovení bezpečnosti poutníků a znovudobytí Jeruzaléma.

Na rozdíl od některých tvrzení projev neobsahoval výzvu ke konverzi muslimů.

Motivy pro účast byly rozmanité. Politický mainstream často hovoří o chamtivosti. To je jednostranný pohled. Druzí a třetí synové šlechticů, kteří neměli nárok na dědictví, měli jistě zájem o získání léna na Východě.

Na druhou stranu si šlechtici museli svou účast na křížové výpravě financovat sami a někdy kvůli ní museli prodat značnou část svého majetku. Pravděpodobně se tedy jednalo o směs vlastního zájmu a idealismu.

Je třeba vzít v úvahu, že středověká evropská společnost byla mnohem více nábožensky založená než ta dnešní. Náboženské motivy proto hrály podstatně větší roli. V této souvislosti Urban účastníkům také slíbil odpuštění hříchů (ačkoli se to netýkalo smrtelných hříchů).

A konečně, rolníkům bylo slíbeno, že na východě nebude žádné nevolnictví, a že se tam budou moci stát svobodnými zemědělci.

Druhá část této série představí kolísavý a rozporuplný průběh křížových výprav. Třetí část křížové výpravy shrne a zhodnotí.