Proti vůli parlamentu a lidu: Francouzská Ústavní rada rozhodla, že do vybraných oblastí nesmí vjíždět auta se spalovacím motorem

Takzvané „nízkoemisní zóny“ jsou zaváděny po celém západním světě. Jde o oblasti, kam nesmí vjíždět benzínová či naftová auta, často jde o centra velkých měst či městské čtvrti.

Nízkoemisní zóny jsou také základem 15minutových měst. Tyto zóny v podstatě diskriminují zejména ty řidiče, kteří nemají na to, aby si koupili drahé elektromobily.

Pokud tedy obyvatelé těchto zón vlastní auto se spalovacím motorem, jsou nuceni parkovat někde na periferii a zbytek cesty absolvovat  veřejnou dopravou, na kole nebo pěšky.

Ve Francii postupně vznikla řada takových zón, včetně Paříže. Jenže později se zjistilo, že v daných zónách žije spíše méně movité obyvatelstvo, které si nemůže elektromobil dovolit,

Po mnoha stížnostech občanů nakonec došlo k hlasování v parlamentu, který ve svém hlasování zóny zrušil. Dalo by se očekávat, že rozhodnutí volených politiků bude závazné.

Jenže Ústavní rada, u které bylo rozhodnutí napadeno, rozhodla, že nízkoemisní zóny musí být i nadále zachovány. Zvrátila tak vůli parlamentu a francouzského lidu.

Tato kauza je více než ukázkou justiční zvůle příkladem toho, jak lze ve Francii, druhé největší zemi EU, zcela nedemokraticky zvrátit jakékoli rozhodnutí většiny.

Toto rozhodnutí, vydané 21. května 2026, zakázalo klíčové části zákona, který měl zjednodušit ekonomický život a umožnit francouzským řidičům vjíždět i tam, kam to dosud nebylo možné.

Soudci tak rozhodli, že hlasování parlamentu musí být zrušeno, protože nezapadá do jejich zelené agendy.

Francouzští řidiči – již tak zničení extrémně vysokými daněmi z pohonných hmot, inflací a nekonečnými regulacemi – měli důvod jásat, když parlament letos hlasoval pro zrušení těchto zón.

Průzkumy ukázaly masivní veřejnou podporu pro zrušení omezení, která běžná auta považují za environmentální zločin. Ale globalistická elita, stejná skupina, která prosazuje politiku nulových emisí po celé Evropě, to nehodlala dopustit.

Jde vesměs o soudce spřízněné s Macronem a jím jmenované, kteří se v minulosti spíše než právem zabývali politikou.

Současný předseda Ústavní rady  Richard Ferrand – dlouholetý spojenec Macrona a bývalý předseda shromáždění – je čistě politický zástupce, ne nějaký ústavní odborník.

Richard Ferrand nemá univerzitní titul. Na pařížské Descartesově univerzitě studoval práva pouze dva roky, ale nikdy nezískal bakalářský ani magisterský diplom.

Bývalý novinář a pojišťovací manažer, který se stal kariérním politikem, nemá žádné formální právní vzdělání, přesto nyní zasedá jako předseda nejvyššího ústavního soudu Francie. Jeho jmenování bylo kontroverzní dokonce i ve Francii.

Soudci Ústavní rady jsou bývalí politici, bývalí ministři nebo straničtí úředníci odměňovaní za svou podřízenost.

Skládají přísahu nestrannosti, ale jejich dosavadní výsledky ukazují něco jiného: chrání elitní zelenou politiku, blokují jakékoli reformy a působí jako superzákonodárný sbor, když to establishmentu vyhovuje.

Tohle není slepá spravedlnost. Je to politické divadlo oblečené do rouch. Kritici z pravice jej oprávněně označují za nástroj k potlačení vůle lidu, když se odváží postavit otevřeným hranicím, výměně obyvatel nebo radikálním klimatickým opatřením, která ničí obyčejné lidi.

Mnoho Francouzů očekává, že po volbách v roce 2027 se politická krajina v jejich zemi výrazně změní. Pokud však existuje nástroj, který může jakékoli „nepohodlné“ rozhodnutí zvrátit, pak se naskýtají otázky:

K čemu jsou volení politici v zemi, kde může být jakékoli jejich rozhodnutí zvráceno nevoleným laickým soudem?

Lze takovou zemi nazývat demokracií?

Nakonec je to však jen o tom, jak funguje celá EU. Pokud parlament jakéhokoli národního státu schválí něco, co se nelíbí Bruselu, musí se takové rozhodnutí také anulovat.

Takže Francie je jen předobrazem toho, jak funguje EU. A jak bude fungovat, až se i poslední zbytky suverenity převedou pod kuratelu Bruselu.

Pak už budou zbyteční nejen sami zákonodárci, ale i volby…