Před časem jste si zde mohli přečíst o kampani, která v USA požaduje přehodnocení toho, kdo může být prohlášen za mrtvého. Kampaň za změnu byla iniciována poté, co byly málem odebrány orgány chlapci, o němž byl však jeho otec přesvědčen, že stále není mrtvý.
Nakonec se otci podařilo odebrání orgánů jeho syna zabránit a chlapec přežil a uzdravil se. Poté se v zemi strhla debata, která se nedávno přenesla i do Evropy. V rámci EU jsou pravidla velmi odlišná.
Někde jsou mnohem přísnější než v USA, takže nemůže jen tak dojít k tomu, že by byly odebrány orgány někomu, kdo ještě může žít. V jiných zemích – často právě v těch, kde jsou velmi liberální zákony pro eutanazii – jsou pravidla podobná jako v USA.
A někde jsou dokonce ještě volnější, jako například v Nizozemsku, kde již vznikla i organizace, jejímž cílem je zabránit tomu, co není nic jiného než kšeftování s orgány u lidí, kteří by ještě možná mohli žít.
Situace je natolik závažná, že se již dostala i na plénum europarlamentu.
Europoslankyně Christine Anderson z AfD na konci dubna ostře vystoupila v Evropském parlamentu, kde vypovídala o hrůzném zneužívání kolem darování orgánů.
Německá europoslankyně uvedla, že dárci orgánů nejsou při odebrání orgánů mrtví a považuje postupy týkající se darování orgánů za porušení fyzické integrity.
Její příběh odpovídá tomu, co nizozemský výbor pro varování před darováním orgánů říká už léta. Výbor vyzval Ministerstvo zdravotnictví, sociální péče a sportu, aby do 30. června pozastavilo stávající protokoly o darování orgánů.
Podle Andersonové stojí za transplantacemi orgánů průmysl v hodnotě miliard dolarů. Vystoupila na konferenci o transplantační etice o úplném podkopávání lidské tělesné autonomie.
„Pamatujete si, že tu bylo něco jako ‚moje tělo, moje volba‘? Zřejmě to platí jen při zabíjení nenarozených dětí,“ prohlásila Andersonová. „Když se zamyslíme nad takzvanou pandemií koronaviru, ‚moje tělo, moje volba‘ při injekci neplatilo.“
Také upozornila, že pacienti, kteří mají nárok na darovaný orgán kvůli svému zdravotnímu stavu, byli ze seznamu odstraněni, pokud nedostali injekci mRNA.
Andersonová kritizovala koncept mozkové smrti, který považuje za pouhou prázdnou právní definici. Podle europoslankyně člověk, kterému byla diagnostikována mozková smrt, ještě není skutečně mrtvý.
Orgány nelze z mrtvého člověka odebrat, protože by se staly nepoužitelnými kvůli nedostatku kyslíku. Navíc testy určené k určení mozkové smrti nejsou podle Andersonové vždy prováděny podle standardů.
„Protože orgány jsou komodita, mají spoustu triků, jak zajistit, že jste prohlášeni za mozkově mrtvého, aby vám mohli odebrat orgány.“
Svým argumentem podpořila to, co Nizozemský výbor pro varování před darováním orgánů říká již dlouho.
„Existují dva postupy, při kterých lze darování orgánů provést,“ vysvětluje Annet Wood z Výboru pro varování před darováním orgánů. Zákon předpokládá, že pokud je někdo buď mozkově mrtvý (darování po mozkové smrti), nebo má zástavu krevního oběhu (darování po oběhové smrti), je tato osoba zemřelá a tedy potenciální dárce orgánů.
Wood však uvádí, že pokud je někdo prohlášen za mrtvého kvůli zástavě srdce nebo nevratnému vážnému poškození mozku, neznamená to, že je skutečně mrtvý.
Poukazuje na mnoho svědectví dárců, kteří se probudili těsně před vyjmutím svých orgánů. Tito přeživší později uvedli, že slyšeli vše, co se kolem nich říkalo, ale nebyli schopni na to zareagovat.
Takovým příkladem je třeba 38letá Danella Gallegos, která již byla na operačním stole, aby darovala své orgány, ale začala mrkat očima. Koordinátor dárcovské organizace požadoval, aby tým pokračoval v postupu. Lékaři však odmítli a zachránili jí život.
V Evropě není nijak jednotná politika v tom, kdy má být člověk prohlášen za mrtvého.
V Nizozemsku, pokud srdce přestane fungovat kvůli ukončení lékařské péče – obvykle zastavením ventilátoru – je dárce prohlášen za mrtvého po pěti minutách, zatímco například v Itálii je to dvacet minut.
V Německu je tato metoda darování orgánů zakázána. Tam jsou vhodní pouze dárci s nevratným vážným poškozením mozku.
Podle Woodové jsou čekací doby v těchto takzvaných kritériích DCD (darování po oběhové smrti) příliš krátké. Tvrdí, že žádný člověk není skutečně mrtvý, pokud byl prohlášen za mrtvého a pět minut nebyl pozorován žádný krevní oběh.
Dokonce i někdo, kdo byl prohlášen za mozkově mrtvého, není biologicky mrtvý. Prohlášení o úmrtí je nutné z právního důvodu.
„Nikdy nebylo prokázáno, že v nepřítomnosti mozkové aktivity nebo krevního oběhu chybí i vědomí,“ říká Woodová, která hovoří o historické chybě.
„Je hezké, když můžete lidem pomoci darováním orgánů, ale dárce by neměl být obětí.“
Orgány sa môžu odoberať len zo živých ľudí. Mŕtvola má mŕtve orgány a tie v príjemcovi neožijú.