EU chce ještě více zúžit povolené spektrum názorů

Vždy, když totalitáři z EU hovoří svým orwellovským jazykem o demokracii a boji proti dezinformacím, zpravidla nijak přesně nespecifikují, co to vlastně ty dezinformace jsou.

Nicméně mnozí z nás to pochopili na základě toho, co vše podléhá cenzuře podle notiček Bruselu. To, že se nyní cenzurní témata díky americkému vyšetřování již konkrétně specifikovala, jen potvrzuje diktátorské praktiky EU.

Ukazuje se, že EU skutečně netoleruje poměrně široké spektrum názorů. Jedná se samozřejmě o ty, které nejsou v souladu s progresivistickou politikou Bruselu a většiny evropských vlád.

Zpráva Sněmovny reprezentantů USA naznačuje, že Evropská komise mohla do obsahu sociálních sítí zasahovat po mnoho let nejen regulujícím, ale i aktivním kontrolním způsobem. Necenzuruje nelegální obsah. Vesměs jde o politické názory.

Bizarní ukázkou manipulace jsou pak různá hodnocení tzv. „Reportérů bez hranic,“ kteří cenzurující evropské vlády i EU považují za výspy demokracie.

Vždyť i Fialova totalitní vláda, která nechala vypnout více než 20 webů, byla poměrně vysoko na žebříčku „svobody.“

Podstatné je to, co odhalilo vyšetřování a co i většina z nás dávno věděla: cenzura má za cíl eliminovat nepohodlné názory a ne dezinformace, jak tvrdí.

Zákon o digitálních službách EU oficiálně bojuje proti dezinformacím, nenávistným projevům a nelegálnímu obsahu. Ale kdo určuje, co je považováno za dezinformaci, nenávistné projevy nebo nelegální obsah?

Klíčové slovo: Bruselské „ministerstvo pravdy à la Orwell.“ Evropská komise vyvíjí pokyny, které určují, jaký obsah by měl být v budoucnu cenzurován.

Konkrétně se jedná o následující témata:

• jakýkoli obsah proti EU
• propaganda proti migrantům
• obsah proti LGBTQ
• popírání klimatické politiky
• populistická rétorika

Když se pojmy jako „populistický“, „kritický vůči EU“ nebo „společensky kontroverzní“ náhle objeví ve stejných kategoriích jako skutečné porušení zákona, regulace se rychle mění v politickou kontrolu. Pak už nejde o vymáhání pravidel, ale o formování debat.

Demokracie žije z rozporů, z kontroverzních postojů a z názorů, které mohou někoho i urážet. Kdokoli tyto názory a kritiku začne systematicky vytlačovat z digitálního prostoru, zasahuje hlouběji než jakákoli klasická mediální regulace.

Pokud byly skutečně odstraněny desetitisíce politického obsahu, například v souvislosti s eurovolbami, pak to není technická poznámka.

Pak vyvstává zásadní otázka: Kdo rozhoduje o tom, co lze říci? Nejsou to soudy. Nejsou to volené parlamenty. Rozhodují o tom za zavřenými dveřmi nevolení byrokraté v EU.

Role Evropského parlamentu je v tomto směru zcela opomíjena. Skutečnost, že návrhy na debaty a slyšení jsou blokovány, nevrhá dobré světlo na instituci, která se zavázala k transparentnosti a demokratické kontrole.

Belgický europoslanec Tom Vandendriessche v této souvislosti pokládá otázku: Proč se tato debata nevede otevřeně? Ti, kdo nemají co skrývat, by měli mít zájem o vysvětlení.

Když i zkušení politici EU jako Charles Michel varují před překračováním pravomocí EU, mělo by se to brát vážně. Takové hlasy nejsou okrajovým jevem, ale vyjádřením hlubšího problému: rostoucího nároku evropských institucí na moc.

Mezitím se v mnoha evropských zemích objevuje jasný trend: voliči se stále více obracejí ke stranám, které zastupují právě ty postoje, jež měly být údajně vytlačeny z digitálních diskurzů.

EU se jednoduše snaží cenzurou politicky „napravit“ společenský vývoj směrem, který nastolila, místo toho, aby svým oponentům čelila argumenty. EU se ohání demokracií, zatímco prosazuje totalitu.

Demokracie je však především o názorové pluralitě. Názory se necenzurují, ale pokud se nám nelíbí, lze jim čelit argumenty. Ovšem EU již zřejmě na obhajobu své politiky žádné pádné argumenty nemá.

Lidé stále častěji vnímají, že se debaty zužují, a zároveň si všímají, že koridor, co lze říci, se stále zužuje. A to se neděje náhodou, celé je to řízený proces.

Právě proto je potřeba otevřená debata a politická odpovědnost, protože jedno je jasné: hranice mezi legitimní ochranou a kontrolou je tenká a v posledních letech byla tiše posunuta.