V novém rozhovoru bývalý inspektor OSN a vojenský expert Scott Ritter analyzuje rozhodnutí USA vyslat Marine Expeditionary Unit (MEU) o síle asi 2 500 mariňáků na Blízký východ. Ritter naléhavě varuje, že tento krok by mohl vést do katastrofální pasti.
Nachází historické paralely a realisticky hodnotí vojenskou situaci: USA a jejich spojenci jsou uvězněni v prohrané válce proti Íránu, který má iniciativu a diktuje eskalaci.
Podle zpráv Wall Street Journal bude MEU na palubě USS Tripoli, která je dislokována v Japonsku, převelena na Blízký východ, pravděpodobně s mariňáky z Okinawy.
Tato jednotka čítá přibližně 2 500 vojáků, včetně posíleného praporu s dalšími jednotkami pro průzkum, logistiku, vrtulníky, letadla s pevnými křídly a dělostřelectvo (bez tanků).
Ritter vysvětluje, že MEU jsou navrženy pro rychlé, expediční operace. Tyto jednotky často operují z obojživelných lodí, přistávají na vyloďovacích člunech nebo z vrtulníku a jsou soběstačné po omezenou dobu.
Jednotka však může být použita jen krátce a má omezenou bojovou sílu. Ritter se ptá, která MEU bude nasazena, zda je již v provozu nebo pochází ze základen jako Okinawa či Austrálie.
Přemístění přichází dva týdny po začátku konfliktu, při kterém USA a Izrael utrpěly obrovské ztráty jako agresoři, upozorňuje Ritter. Tato eskalace je zoufalou reakcí na íránskou iniciativu, nikoli skutečnou strategií.
Ritter odkazuje na bývalého velitele námořní pěchoty, generála Davida Bergera, který přezkoumal strategie národní bezpečnosti.
Poznamenal, že tradiční koncepty obojživelných útoků z druhé světové války (např. Iwo Jima, Tarawa) se staly zastaralými kvůli moderním zbraním A2/AD (Anti-Access/Area Denial), jako jsou rakety a drony.
Zásah by obojživelnou loď mohl stát až 900 mariňáků, což by znamenalo konec operace.
Berger se snažil zavést nové struktury v Pacifiku: menší lodě s až 75 mariňáky, rozptýlené síly a zbraně dlouhého doletu proti Číně. Tento koncept však byl později označen za neúspěšný. Ritter popisuje celý koncept jako „fantazii a vzdušné zámky.“
MEU – pouze o síle praporu – nemohla držet strategické cíle, jako je ostrov Qeshm (často foneticky reprodukovaný jako „Car Island“ v přepisu). Prapor je příliš slabý na trvalé obsazení. Posily by vyžadovaly brigádu, což by operaci výrazně eskalovalo.
Íránské síly na těchto ostrovech jsou chráněny bunkrem, s připravenými palebnými pozicemi, drony a omezenou americkou protivzdušnou obranou (hlavně přenosnými MANPADS s omezenou municí). Vlny dronů by mohly přemoci námořní pěchotu.
Plný útok je nemožný, ale nájezd – rychlý postup následovaný ústupem – by mohl být proveditelný.
Mariňáci jsou považováni za mistry těchto operací: překvapení, extrémní násilí, ničení cílů, zajetí a následný plánovaný ústup.
Z bezpečných základen, jako jsou Spojené arabské emiráty, by mohly být malé čluny a vrtulníky použity, aniž by se velké lodě, jako USS Tripoli, dostávaly do dosahu íránských raket.
Ale i nájezd nese obrovská rizika. Ritter vzpomíná na incident Mayaguez z roku 1975 na ostrově Koh Tang: vrtulníky byly sestřeleny, síly rozděleny a téměř přemoženy, tři mariňáci zůstali pozadu, byli zajati a později popraveni.
Podle Rittera by se Qeshm mohl stát „dalším Koh Tangem,“ íránské ozbrojené síly jsou na případný útok připraveny.
Z vlastní zkušenosti Ritter podává zprávy o plánech během války v Zálivu pod velením generála Ala Graye na nálet na irácké logistické cíle. To bylo odmítnuto, protože by to bylo propagandistické a zbytečně by ohrozilo rotu námořní pěchoty.
Doufá, že dnešní námořní vedení se raději také rozhodne chránit životy místo politické show. Írán má iniciativu a určuje tempo eskalace.
Ritter vysvětluje OODA cyklus Johna Boyda (Pozoruj, Orientuj, Rozhodni, Jednej): Írán sleduje americké akce, rychleji se orientuje, rozhoduje a jedná, proto je vždy o krok napřed.
USA pouze reagovaly: systémy THAAD a Patriot byly staženy z Jižní Koreje a pacifického regionu, zvažovaly se pozemní jednotky. Všechno to byly reakce na íránské úspěchy.
Írán také kontroluje Hormuzský průliv. Navzdory americkým tvrzením, že íránské námořnictvo bylo potopeno, jsou velké válečné lodě pro tento úkol irelevantní.
Brigáda IRGC-Arif se čtyřmi prapory pobřežních raket mohla zablokovat průchod. Írán tak má příležitost kdykoli uzavřít cestu a masivně zasáhnout globální ekonomiku.
Ritter označuje komentáře amerického ministra obrany Petea Hegsetha („Cesta je otevřená, dokud Írán nestřílí“) a Donalda Trumpa („Lodě musí být statečné“) za směšné. Hegseth je podle Rittera obchodník, který prodává nesmysly, ne skutečný vůdce.
Podle Rittera válka ukazuje neúspěchy USA: žádná změna režimu, íránské rakety nelze zastavit a útoky často zasahují pouze prázdné budovy nebo civilní cíle, například dívčí školu.
Ritter také kritizuje centrální velení USA (CENTCOM).
Požáry na USS Ford, íránských lodích poblíž USS Lincoln a srážka dvou tankerů KC-135 nad Irákem se šesti mrtvými byly prezentovány jako „nehody“ nebo „chyby.“ Ritter to vnímá jako vzorec popírání.
Srážky tankerů jsou často způsobeny přeplněným vzdušným prostorem s vysokou mírou nasazení, nouzovými situacemi a integrací izraelských leteckých operací.
Mrtví nejsou vinni. Podle Rittera je odpovědnost na politických a vojenských vůdcích, jako jsou Trump, Hegseth, Rubio a generálové.
Na druhé straně chválí Tulsi Gabbardovou, která varovala před válkou: žádné vítězství, žádná změna režimu. Tato její varování byla ignorována.
Ritter dokonce vyzývá k trestnímu vyšetřování Hegsetha kvůli možným válečným zločinům podle zákona o válečných zločinech z roku 1996, například v souvislosti s bombardováním dívčí školy.
Podle Rittera je přesun MEU především ukázkou síly a propagandou, avšak bez skutečného vojenského přínosu. Zároveň však riskuje vysoké ztráty bez strategického zisku.
S Íránem v iniciativě a USA v defenzivě je válka prakticky prohraná.
Ritter vyzývá lidi, aby se učili z historie, aby se vyhnuli chybám. Námořní vedení musí chránit životy, místo aby sloužilo politickému symbolismu.
Trump zoufale hledá cestu ven, ale stále zveřejňuje slogany jako „Mír skrze sílu.“ Mariňáci by mohli přijít pozdě nebo se přímo dostat do pasti.

Ano, mariňáci jsou do mlýnku na maso. Rusko dodalo megadodávku zbraní za 900 milionů dolarů. V kuloárech sami Američané říkají, že nejsou schopni se tomu ubránit. Čína podporuje také vojensky. Rusko a Čína poskytují logistickou podporu a fronta spojenců Íránu je široká. Reuters potvrzuje, že státy Perského zálivu „v současnosti přehodnocují svou bezpečnostní závislost na Washingtonu“ a aktivně zvažují nová regionální bezpečnostní uspořádání — včetně společného přechodu na stranu Číny a Ruska. To by ovšem znamenalo pád USA, dolarovou krizi, občanskou válku, přeformátování USA na národní stát, tak, jako to chce globální prediktor. Caligula Trump asi po prohraných primárkách podstoupí impeachment jako řemen.
Cinani podporuji hlavne zpravodajsky. Ruske satelity maji plno prace na Ukrajine, ale Cinske satelity a jejich system zberu a analyzy dat byl nevyuzity.
Take muzeme predpokladat ze cinani dodali nejaka dronova hejna. Je to nova technologie ktera je zatim k videni jen na cinskych slavnostech, kdy napr. 10 000 dronu provadi synchronizovanou leteckou show. Okamzik kdy 2 500 marinaku v gumovych clunech potka takovy mensi 3000 roj bude jiste poucne. Jen doufejme ze nektere z techto dronu ponesou kamery, abychom tu show take videli.
dobry gój mrtvy gój
Zeru všechno co pišes hlavne to co řikaji američane .Jo buliku jedeeš!!!)))