Lži o elektromobilech a jejich ekologické „čistotě“

Elektromobily jsou prezentovány jako „udržitelný“ způsob dopravy, nicméně mnohé důkazy hovoří o opaku. V boji proti nepříteli, za který byl účelově zvolen CO2, je vyzdvihováno cokoli, co pro svůj provoz nepotřebuje fosilní paliva.

Celá konstrukce „nulových čistých emisí“ je postavena na tvrzení, že CO₂ je znečišťující látka, která způsobuje klimatickou krizi. To je největší podvod naší doby.

Přesto je na základě této lži ničeno zdraví lidí a ekosystémů v Indonésii a Číně, aby se uživil jeden z ústředních bodů „zelené“ agendy: průmysl elektromobilů.

Tichý, lesklý podvozek elektromobilu (EV) klouže nedotčeným lesem nebo  futuristickým městem. Poselství je jednoduché: Řidič zachraňuje planetu. Je to příběh postavený na pohodlném, promyšleném opomenutí.

Když poodhalíme dodavatelský řetězec elektromobilů – počínaje těžbou niklu v Indonésii a sahající až po zpracování vzácných zemin v Číně – odhalíme mnohem méně bezchybný obraz.

Nálepka „nulové emise z výfuku“ je mistrovským dílem zavádějícího přístupu, který odvádí pozornost od environmentálního pekla.

Na indonéském Sulawesi se dopravní pásy táhnou přes kdysi bujné pralesy a chrlí do vzduchu prach, zatímco komíny barví oblohu toxickým oparem. Hon za uspokojením apetitu Západu po elektromobilech spustil boom niklu, ale náklady doléhají přímo na obyvatele a ekosystémy Indonésie.

Proč tedy zmiňovat nikl? Dnešní baterie – srdce pohonu elektromobilů – jsou vyrobeny z niklu, jehož největším producentem je Indonésie. Bez indonéského niklu se dodavatelské řetězce pro „čistá“ vozidla zastaví.

A každé nové elektrické SUV dodané do showroomů těžce poškozuje životní prostředí v těchto komunitách. Co přesně se valí z indonéských komínů a prosakuje z továrenských výpustí do řek a půdy?

Částečný seznam zahrnuje oxid siřičitý, korozivní plyn; oxidy dusíku a mikroskopické částice, které jsou obě složkou smogu; chrom; amoniak; sirovodík; a těžké kovy, jako je olovo, arsen, kobalt a kadmium. Všechno jsou to znečišťující látky s potenciálními účinky na zdraví.

Rybáři ze Sulawesi a Severního Maluku naříkají nad mizejícími mělčinami a toxickým bahnem vylévajícím se do moře. Dokonce i vzduch prý chutná po kovu a popelu. To jsou životní zkušenosti tisíců Indonésanů, nikoli ojedinělé příhody.

Baterie je jen částí příběhu. Elektromotor elektromobilu, stejně jako strojní zařízení obřích větrných turbín, které by mohly baterii nabíjet, vyžaduje silné magnety vyrobené z minerálů vzácných zemin.

A více než 90 % světových dodávek těchto zpracovaných minerálů pochází z Číny.

Zpracování těchto nerostů po sobě zanechalo ekologickou katastrofu, která je v západních politických debatách přehlížena.

Města jako Baotou ve Vnitřním Mongolsku jsou nechvalně známá svými dystopickými toxickými jezery, což jsou umělé nádrže naplněné černým kalem kontaminovaným thoriem, uranem a nebezpečnými chemikáliemi.

Kyselé odpadní vody- vedlejší produkt těžby a zpracování nerostů – unikají do životního prostředí a otravují zemědělskou půdu a vodní toky.

Toxický odtok znečistil řeky v jihovýchodní Asii, jako jsou Malihka a N’Mai Hka, které vtékají do velkých řek Irrawaddy a Mekongu. Zásoby vody pro miliony lidí v Thajsku, Laosu, Kambodži a Vietnamu byly znečištěny.

„Zelení“ nadšenci bohužel nemají zájem o skutečné znečištění, ale spíše o démonizaci pro život rostlin nezbytného oxidu uhličitého (CO2). Alarmistické hnutí potřebuje neviditelného, ​​všudypřítomného strašáka, který lidi přiměje k panice, aby se vzdali svých peněz a suverenity.

Celá konstrukce „nulových čistých emisí“ je postavena na tvrzení, že CO₂ je znečišťující látka, která způsobuje klimatickou krizi. To je největší podvod naší doby.

Koneckonců, CO₂ je plyn života, který udržuje rostliny a všechna zvířata, která jsou na nich závislá. Každý z nás  denně  vydechne dva kilogramy CO2. 

Masová propagace elektromobilů a větrných turbín není ušlechtilým tažením za záchranu planety. Je to cynický trik, jak obohatit malou skupinu investorů do zelených technologií a posílit postavení globálních byrokratů.

Záměrem není zastavit používání niklu nebo vzácných zemin, které obojí slouží mnoha užitečným účelům. Jde o to, že „zelená“ agenda není zelená. Je to temná marketingová kampaň sobecké ideologie ochotné obětovat celé regiony svým toxickým vedlejším produktům.