Obrázek, který působivě vyvrací podvod s CO2

Není dne, aby se neobjevil další vědecký důkaz celého klimatického podvodu. Důsledky této politiky jsou dalekosáhlé, proto je nezbytné na tato fakta nadále poukazovat.

Politika EU jde totiž přesně takovým směrem, aby na základě zcela vylhaných propagandistických hesel dostala většinu Evropanů do situace, kdy nebudou nic vlastnit a globalisté budou šťastní.

Klimatičtí fanatici už léta tvrdí, že existuje korelace mezi hladinou CO2 v atmosféře a globálními teplotami. Data za poslední stovky milionů let však dokazují, že to prostě není pravda. Graf k vysvětlení dokonale postačí.

Jak všichni víme, globální klima se mění od nepaměti. Někdy pomaleji, někdy rychleji, ale v každém případě zcela bez lidského zásahu. A to zdaleka není vše.

Pokud vezmete v úvahu všechna dostupná data, můžete navzdory všem výkyvům pozorovat stálý pokles obsahu CO2 v zemské atmosféře. Věděli jste, že před 440 až 570 miliony let byl obsah oxidu uhličitého většinou nad 2000 ppm (částí na milion, neboli více než 2 procenta)?

Asi před 360 miliony let, na konci devonu a začátku karbonu, došlo k jednomu z největších masových vymírání v historii Země – právě když se první čtyřnozí obratlovci (obojživelníci) odebrali na souš.

Klimaticky došlo k výraznému ochlazení (zalednění Gondwany) a rozšíření suchozemských rostlin. Ty odstraňovaly oxid uhličitý z atmosféry fotosyntézou.

Zatímco obsah CO2 se na některých místech snížil na více než polovinu (pod 1000 ppm), obsah kyslíku ve vzduchu vzrostl na přibližně 15 až 18 procent.

S přechodem do permu (v té době byly podle vědců téměř všechny pevniny sjednoceny v superkontinentu Pangea) se teploty opět výrazně zvýšily, zatímco hladiny CO2 se dlouho znovu nezvýšily.

Jedním z důvodů byla rozsáhlá kontinentální dezertifikace (většinu pevniny pokrývaly pouště). Stejně jako dnes byly i tehdy oblasti daleko od oceánů sušší než pobřežní oblasti.

Teprve v pozdním permu vedly masivní sopečné erupce, zejména na území dnešní Sibiře, k prudkému nárůstu CO2 a metanu ve vzduchu.

Další změny nastaly s masovým vymíráním v období permu a triasu asi před 252 miliony let (v té době vyhynulo více než 90 procent mořských druhů a asi 70 procent suchozemských obratlovců) a přechodem do triasu.

Vědci se domnívají, že to bylo způsobeno především enormní sopečnou činností, výsledným okyselováním oceánů a úbytkem kyslíku v oceánech. Od té doby až do jury se hladina oxidu uhličitého opět zvýšila až na 1000 ppm.

Od té doby však (viz obrázek, modrá čára) hladina CO2 neustále klesá. Teprve v moderní době se situace začala opět mírně zlepšovat.

Přestože se v atmosféře od konce jury, tedy zhruba před 150 miliony lety, do doby před asi 50 miliony lety snížila hladina CO2 z přibližně 1 000 ppm na přibližně 500 ppm, teploty stoupaly.

Od té doby se situace zhoršovala až do konce třetihor, zhruba před 640 000 lety. V té době došlo k erupci Yellowstonského supervulkánu, která měla globální klimatické dopady.

Přibližně od této doby pozorujeme neustálé oscilace teplot kolem nové rovnováhy s typickými cykly doby ledové a meziledové. K tomu dochází bez větších výkyvů v hladinách CO2 v atmosféře.

Tento graf dále ilustruje, že nedávný nárůst oxidu uhličitého, ačkoli je znatelný, není z geologického hlediska v žádném případě ojedinělý, zejména s ohledem na četné teplotní výkyvy za posledních několik set tisíc let.

Ještě na jednu věc bychom neměli zapomínat: V závislosti na druhu potřebují naše suchozemské rostliny pro fotosyntézu nejméně 130 až 150 ppm CO2. Během posledních dob ledových jsme se nebezpečně blížili této hranici, kolem 180 ppm.

I hodnoty pod 200 ppm představují pro většinu rostlin téměř hladovění. Zároveň mnoho rostlin ve sklenících těží z hladin CO2 kolem 600 až 1000 ppm. V tomto ohledu bychom se měli vlastně těšit z industrializace a uvolňování dalšího oxidu uhličitého do atmosféry.

Protože je naše planeta zelenější, globální biomasa roste – a jak vidíme z historie Země, v teplotách a klimatu hraje roli tolik faktorů, že CO2 by pravděpodobně měl být tou nejmenší starostí…