Středověké teplé období v Německu je důkazem, že za oteplováním není vliv člověka

Poměrně detailní výzkum středověkých teplot v jižním regionu Německa potvrzuje, že rozhodně nežijeme v nejteplejším období, jak se nám snaží namluvit klimatičtí propagandisté.

Aby se podpořily klimatické lži, tak veškeré mapy zpravidla začínají kolem malé doby ledové, která začala právě po konci onoho středověkého výrazného oteplení a končila kolem roku 1885, odkdy také neustále teplota roste.

Zveřejnění pravdivých údajů dál do minulosti by totiž celou klimatickou propagandu rozbilo jako domeček z karet. Pro nás je to o to zajímavější, že se jedná o naši geografickou oblast, která podle zveřejněných důkazů již zaznamenala mnohem teplejší období, než je to, které zažíváme v současné době.

A co je podle mne nejdůležitější: opět se zde potvrzuje, že oteplení vytváří období prosperity, zatímco ochlazení je obdobím strádání. Ve skutečnosti by se tedy mělo lidstvo radovat z toho, že směřuje do teplejšího období – a nemělo by vymýšlet, jak klima ochladit…

Hans-Joachim Dammschneider napsal knihu o historii klimatu v regionu jižního Harzu. V historických údajích o počasí objevil klimatické výkyvy, které by podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) neměly existovat.

Dlouho předtím, než se průmyslový CO2 nahromadil v atmosféře, se již střídala teplá a studená fáze.

A o čem kniha pojednává?

Takzvaná Středověká teplá perioda (MWP) je předmětem vědeckých debat již léta. Nejde ani tak o to, zda toto teplé období v Evropě skutečně proběhlo, ale spíše o to, jak probíhalo.

Jednalo se o lokální jev, který byl časově omezený a převážně omezený na Evropu nebo šlo o období intenzivní klimatické změny, která měla i globální dopad?

Jedna věc je jistá: přibližně od roku 950 n. l. došlo v Německu ke zvýšení teploty trvajícímu nejméně 300 let, což mělo za následek výrazně teplou fázi příznivou pro zemědělství a život.

Nejpozději od počátku 14. století však bylo toto období vystřídáno poměrně rychlým poklesem teplotních a klimatických turbulencí směrem k tzv. malé době ledové.

V prvních zprávách IPCC (1990, AR1) středověkému období stále věnoval poměrně velkou pozornost. V průběhu let se však toto zaměření zmenšilo a v nejnovějším hodnocení (2021, AR6) bylo středověkému teplému období věnováno jen málo prostoru.

Studie se dokonce často ptají, zda se jednalo o globální jev. Mapování dostupných vědeckých publikací (k roku 2022) iniciovaných S. Lüningem však ukazuje, že teplé období jistě zanechalo důkazy napříč kontinenty.

Z hlediska přírodních a kulturních dějin mnoho zpráv ukazuje, že Německo bylo ve fázi intenzivního kulturního a ekonomického růstu přibližně od roku 1000 našeho letopočtu.

Toto období je charakterizováno zakládáním mnoha měst, rozšiřováním zemědělské půdy a silným růstem populace. Byly vykáceny lesy, ovlivněny stavební metody a k prosperitě přispěly rostoucí teploty a z toho vyplývající pozitivní zemědělské hospodářství.

Samozřejmě, že neexistovaly žádné vědecké metody pro zaznamenávání počasí, ale moderní výzkum klimatu používá k odvození klimatických parametrů té doby takzvané „proxy.“

Například pěstování fíků severně od Kolína nad Rýnem, úspěšná výroba vína až do Šlesvicka-Holštýnska a (celkově) index PFISTER, který je výsledkem četných vlastností, naznačují delší fázi mírných teplot a příznivých klimatických podmínek.

Klimaticko-numerické zpětné simulace v podstatě potvrzují toto „teplé období“.

Historicky byla taková období často obdobími, v nichž život vzkvétal, což je představa, která hraje v debatě o klimatu pro 21. století poněkud ambivalentní roli.

Příklad kláštera Walkenried a krajiny kláštera v jižním Harzu ukazuje solidní důsledky středověkého teplého období: rekultivace bažinatých oblastí, rozvoj vodohospodářského systému Horního Harzu, podpora těžby a intenzivní využívání dřeva pro stavební a energetické účely jsou jen některé příklady.

Tato fáze klášterní prosperity mezi lety 1130 a 1300 n. l. však byla zřejmě ukončena rychlým poklesem teploty. Nástup „malé doby ledové“ přinesl velmi nepříjemné povětrnostní podmínky, které trvaly až do konce 18. století.

Již na počátku 14. století byla země zasažena ničivými dešti a povodněmi („Schluchtenreisen“/Magdalenenflut), po intenzivním suchu následovala neúroda (Dantova anomálie) a došlo k ničivým morovým ranám s miliony úmrtími při epidemiích, které částečně zničily sociální struktury.

Tyto nestability a těžkosti, které byly v neposlední řadě určovány/vyvolávány podnebím, měly jistě zničující účinky na živobytí klášterů v jižní oblasti Harzu.

To vedlo ke značným vnitřním krizím (včetně ztráty konvertitů a laických bratří) a nakonec ke konci klášterní „skupiny“ Walkenried (s opuštěním rozsáhlých oblastí těžby rudy v Harzu) v 15. století.

Pokud tomu tak bylo, jaké zastřešující klimatické procesy k tomu přispěly? Lze předpokládat, že kromě teplot hrály v životních podmínkách důležitou roli i další faktory, jako je doba slunečního svitu:

Zdá se, že slunce bylo skutečně „faktorem“ té doby, zatímco CO2 je faktorem moderní doby… .

Nedávné analýzy a index AMO (Atlantic Multidecadal Oscillation), který lze vysledovat až do roku 900 našeho letopočtu, naznačují, že cyklické energetické vlivy SST (teplota povrchu moře) z Atlantiku mohly významně ovlivnit oblačnost a tím i délku slunečního svitu a teploty v Evropě.

Tyto interakce byly důležité i pro jižní Harz a Walkenried. Může hodnocení současných klimatických procesů nepřímo umožnit vyvození závěrů o minulých fyzických a sociálních změnách s přidruženými fázemi vzestupu a sestupu mezi lety 1000 a 1400 našeho letopočtu?

Tato studie zkoumá tyto otázky a pokouší se vyvodit závěry pro interakce středověkého klimatu z rozsáhlých procesů potenciálních „telekonekcí“ a oceánských cyklů.

Kniha je mimo jiné zamýšlena jako sled kroků, který pomáhají lépe porozumět složitým vzájemným vztahům středověké změny klimatu. Ukazuje, jaké ‚přírodní‘ parametry mohly přispět k vzestupu a pádu kláštera Walkenried.“