Německá ministryně přiznala, že přechod na obnovitelné zdroje zničil zemi

Zatímco u nás vláda v předklonem před Bruselem a větrnou lobby pokračuje ve Fialově destrukci a schvaluje tzv. akcelerační zóny na mnoha místech po celé zemi (vyjma Prahy a jejího okolí), v Německu si již začínají kvůli této politice sypat popel na hlavu a přiznávají, že překotné zavádění tzv. „obnovitelných zdrojů“ vede k ekonomické destrukci země.

Obnovitelné zdroje neumí přežít bez dotací a nejsou schopny zajistit dostatek energie pro domácnosti i průmysl, nemluvě o nutnosti zajistit energii pro plánovaná datová centra, kdy pouhé jedno spotřebuje víc energie než běžné velkoměsto.

A zatímco u nás vláda, která se prezentovala jako „bojovník proti Green Dealu,“ náhle přesně tuto politiku prosazuje, v Německu se ministryně hospodářství a energetiky Katherina Reiche přiznala k tomu, že jejich vlastní politika prosazování obnovitelných zdrojů přispěla k úpadku ekonomiky.

V hostujícím sloupku pro Frankfurter Allgemeine Zeitung Reiche vynesla verdikt, který by ještě před rokem znamenal konec kariéry:

„Jedna skutečnost byla příliš dlouho skryta: energetická transformace, která ignoruje systémové náklady, zničí zemi, kterou tvrdí, že zachraňuje.“

Německý Energiewende — šílený experiment s dekarbonizačním dekretem — postupně ničí především tamní průmysl, ale má negativní dopad i na celkové ceny energií.

Německá vláda neustále tuto politiku hájí a dosud si za ní plně stála, i když se občas vyskytly povzdechy nad nenávratně zničenými jadernými elektrárnami.

A náhle ministryně CDU ve vládě kancléře Friedricha Merze otevřeně přiznává, že dvě desetiletí zelených fantazií zatížily průmyslovou velmoc kontinentu skrytými náklady, které nyní podle odhadů, které uvádí, činí 36 miliard eur ročně a stoupají k 90 miliardám eur.

Rozšiřování sítě, záložní energie pro přerušovaný vítr a slunce a naprostá neefektivita snahy řídit moderní ekonomiku na základě počasí: to všechno, říká, musí skončit. Sebeklam, varuje, je u konce.

Nejde o pouhé technokratické úpravy. Je to první velká veřejná trhlina v ideologické struktuře, která dominovala německé — a tím pádem i evropské — energetické politice od doby, kdy protijaderná, beatnická generace získala kulturní převahu.

Rupert Darwall tento fenomén s velkou přesností zachytil v knize Zelená tyranie: jak hrstka německých Zelených, zosobněná Joschkou Fischerem v teniskách, který v roce 1985 složil přísahu jako ministr životního prostředí Hesenska, exportovala svou zvláštní směs červeno-zelené politiky a romantického environmentalismu po celém kontinentu i mimo něj.

Toto evangelium našlo připravené publikum v anglosféře. V létě 1988 přednesl vědec NASA James Hansen své nyní nechvalně známé svědectví americkému Kongresu, v němž prohlásil, že „skleníkový efekt byl detekován a nyní mění naše klima.“

Okamžik byl divadelní, věda nejistá, ale politický efekt elektrizující. Spojil se s nejasnými myšlenkami, které již kolovaly mezi západními intelektuály.

Tato evropská ideologická kletba environmentální misantropie se rozšířila mezi mladou městskou inteligenci všech zemí prostřednictvím vzdělávacích osnov a masmédií a obrovského počtu studentů studujících na progresivních univerzitách Západu, od Kanady po Austrálii; od Irska po Itálii a od New Yorku po Kalifornii a Floridu.

Šíření evropského zeleného evangelia bylo nadšeně podporováno progresivními miliardářskými nadacemi, které založily tisíce „neziskových organizací zdola“ v Asii, Africe a Latinské Americe.

Tyto takzvané neziskové organizace zdola byly užitečné jako morální krytí pro podvodné lobby obnovitelné energie, které požadovaly nájmy z veřejných prostředků.

Místní koalice „pašeráků a baptistů“ vznikly napříč rozvojovými zeměmi, které měly vzájemný prospěch z evropského uhlíkového kolonialismu.

Aby se kruh uzavřel, zaujaté agentury jako Světová banka, Asijská rozvojová banka a MMF zavedly omezení proti fosilním palivům jako podmínku pro pomoc a veřejné financování chudším africkým a asijským vládám.

To, co začalo jako německé domácí pózování, se proměnilo v celoevropské dogma s osudovým rozhodnutím Angely Merkelové v roce 2011 uzavřít jaderné elektrárny po incidentu ve Fukušimě v Japonsku.

Výsledky byly stejně předvídatelné jako katastrofální. Německo, kdysi průmyslová světová velmoc, nyní dováží elektřinu, když nefouká vítr a nesvítí slunce. Zničila svůj jaderný průmysl — 20 gigawattů spolehlivého, nízkouhlíkového základního zatížení — jen aby sledovala, jak uhelné elektrárny, včetně špinavé lignitové varianty, znovu ožívají.

Fritz Vahrenholt, jeden z mála kvalifikovaných německých hlasů, kteří důsledně odmítají tuto šílenou politiku, minulý týden v rozhovoru uvedl, že země má dostatek domácích zásob plynu na 25 let.

Přesto je odmítá využít, ochromená tím, co nazývá „německou nemocí“ uctívání přírody.

Uzavření Hormuzského průlivu íránskou IRGC v březnu 2026 bylo pouze posledním smrtelným úderem. Katarské „vyšší moci“ u zásilek LNG přes noc odstranily téměř 20 % světových zásob.

Evropské ceny plynu prudce vzrostly a ceny elektřiny následovaly, protože německé zásoby prudce klesly.

Najednou ta samá politická elita, která roky přednášela voličům o morálním imperativu čisté uhlíkové nuly, tiše oprášila umírající uhelné elektrárny, které byly dříve určeny k uzavření.

Analytici tuto podívanou popisují jako „renesanci uhlí“ Slavnostní slib předchozí vlády postupně vyřadit uhlí do roku 2030 nyní působí jako špatný vtip vyprávěný na úkor německých domácností a výrobců.

Ve facebookovém příspěvku TechTimes uvedl:

V kroku, který zdůrazňuje vážné ekonomické napětí konfliktu na Blízkém východě, německá vláda údajně zvažuje „renesanci uhlí,“ aby zabránila úplnému energetickému kolapsu.…

Zatímco Německo roky tlačilo na ukončení výroby uhlí do roku 2030, současná energetická krize donutila posunout se k energetické bezpečnosti místo klimatických cílů.

Zprávy naznačují, že několik jednotek lignitu, které byly dříve uloženy v bezpečnostní rezervě, může být vráceno do plného provozu na trhu.

Lídryně AfD Alice Weidelová, jejíž strana se v posledním průzkumu dostala s odstupem 4% od CDU na první místo, otevřeně prohlásila, že pod vládou vedenou AfD by bylo hnutí za nulové emise odmítnuto:

Musíme také prohlásit klimatickou krizi za ukončenou. Celá věc je, jak to americký prezident tak hezky vystihuje, podvod. Je to totální podvod.…

Musíme okamžitě ukončit neúspěšnou Energiewende. Musíme také okamžitě omezit a odstranit plýtvání zdroji a dotace na takzvané obnovitelné zdroje energie.

Německá ministryně energetiky Reiche není sama ve své zdánlivé konverzi. Kancléř Merz opakovaně označil uzavření jaderných elektráren v roce 2023 za vážnou strategickou chybu, která nechala Německo zranitelné vůči dovozním šokům a deindustrializaci.

Dokonce i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, ta vysoká kněžka Zelené dohody, stála 10. března na jaderném summitu v Paříži a přiznala, že „snížení evropského jaderného sektoru byla strategická chyba.“

Spolehlivá, cenově dostupná a nízkoemisní energie byla obětována na oltáři ideologie, jak sama přiznala, což bylo příliš pozdě pro německé energetické společnosti, které už byly nuceny k insolvenci nebo zahraničnímu vlastnictví.

Přesto tato „pokání“ na smrtelné posteli nemohou zakrýt hlubší pravdu: celý červenozelený projekt byl vždy triumfem zbožného přání nad realitou.

Západní represivní klimatická politika — spolu se sebevražednými energetickými sankcemi vůči Rusku — se s ohromnou přesností vymstila jako bumerang.

Celé sektory německého průmyslu se přesunuly do jurisdikcí nezatížených klimatickým průmyslovým komplexem. Energeticky náročný průmysl nyní odchází, zatímco domácnosti se dívají na ceny elektřiny, které zůstávají jedněmi z nejvyšších v rozvinutém světě.

Po nedávných volbách v Bádensku-Württembersku poznamenal rozčilený komentátor pod pseudonymem Eugyppius: „Hloupí lidé v Bádensku-Württembersku předávají masivní volební vítězství Zeleným, aby mohli dál obětovat svou pracovitost bohům počasí.“

Pro německé Zelené a jejich socialistické spojence jsou samozřejmě hloupí lidé většinou z dělnické a střední třídy, která patří k „popíračům klimatu.“

Neuvědomují si, že jsou to realisté, kteří si všimnou, když se jim ztrojnásobí účty za topení, když německý průmysl vyčerpává pracovní místa a když ti samí politici, kteří hlásali energetickou chudobu jako ctnost, teď spěchají nastartovat ty nejšpinavější uhelné elektrárny, aby zabránili výpadkům.

Průzkumy vyprávějí příběh s nemilosrdnou jasností. AfD nyní běžně dosahuje celostátních průzkumů 25–27 % (v tom posledním to bylo 27% před druhou CDU s 23%).

V západní části země, kde byla strana dlouhodobě v nemilosti, AfD zdvojnásobila svůj podíl hlasů v Bádensku-Württembersku a Porýní-Falcku.  Její platforma nemůže být jasnější: člověkem způsobená změna klimatu je podvod, čistá nula je nástrojem k potlačení průmyslu a suverenity.

Na scénu přichází „krajní pravice“

Právě k explicitnímu odmítnutí Energiewende se nyní sama Reiche přibližuje. Tento vzorec se opakuje po celé Evropě. Ve Francii vede Národní shromáždění Marine Le Penové prezidentské průzkumy, když označuje přechod Zelených za „ultraekologický fanatismus,“ který trestá farmáře a řidiče a zároveň obohacuje davoskou skupinu.

Britská Reform UK  zesměšňuje čistou nulu jako „čistou nulu stupidity“ a slibuje těžbu domácích zdrojů. Giorgia Meloni, ačkoliv je ve funkci opatrnější, nemá trpělivost s bruselskými ekologickými mandáty a tiše upřednostňuje energetickou bezpečnost před emisními cíli.

Dokonce i část britských konzervativců, kdysi pohlcených stejnými bludy, začala ustupovat.

To, co tato hnutí spojuje, není to, že jsou vedena „krajně pravicovými“ extremisty, jak hystericky tvrdí tradiční tisk, ale přímé uznání, že ideologie se střetla s fyzikou a ekonomikou.

Německé domácnosti — ty, které nejsou mezi mladými městskými Zelenými, kteří jsou zakořeněni v hlubokém ekologickém dogmatu — už toho mají dost.

Sledují, jak jejich vláda ničí svou jaderné elektrárny, dotuje přerušované obnovitelné zdroje v hodnotě stovek miliard eur a pak prosí Katar a Spojené státy o LNG, zatímco tiše znovu otevírá uhelné doly.

Stejné elity, které tyto náklady uvalily, nyní vyjadřují šok, že voliči se obracejí na strany slibující úlevu.

Šok z Hormuzu jen urychlil už dávno předem zakořeněné zúčtování. Irské nepokoje a protesty kvůli zvýšení životních nákladů nabízejí ponurou předzvěst toho, co se stane, když vlády odmítnou přiznat svou roli při vytváření krize.

Dublin tiše ustupuje, aniž by kdy přiznal chyby v politice, které učinily energetickou chudobu nevyhnutelnou. Berlín, Paříž a Brusel se zapojují do stejných zvratů: ruší některá zelená opatření, zatímco předstírají, že původní strategie byla správná.

Zúčtování dějin

Přesto zde působí širší historická souvislost. Němečtí zelení nikdy neměli skutečný vliv na klimatickou politiku; šlo o moc: kulturní, politickou i ekonomickou.

Šlo o konečné vítězství světonázoru po roce 1968, který spojoval průmyslovou civilizaci s původním hříchem. Země BRICS a Globální jih nemají v úmyslu obětovat rozvoj na oltáři západní viny.

Čína staví uhelné elektrárny a jaderné reaktory se stejným nadšením; Indie se odmítá omluvit se za používání vlastního uhlí.

Pouze v Evropě se tvůrci politik dokázali přesvědčit, že signalizace ctnosti může nahradit watty. Osvícení Reicheové, byť jen částečné, je proto vítané. Stejně tak opožděné uznání Merze a von der Leyenové. Ale rétorické opravy nestačí.

Německo musí čelit plným nákladům svého ideologického odklonu: ztracené jaderné kapacitě, uvězněným zdrojům, průmyslovému vyprázdnění a politické polarizaci, která od jejího založení dala AfD její nejsilnější kartu.

Otázkou je, zda má establishment odvahu následovat základní ekonomii a zdravý rozum směrem k pragmatickému energetickému mixu, který zahrnuje jaderné oživení tam, kde je to možné, domácí fosilní zdroje tam, kde je to nutné a konec ničivých dotací, které obohatily solární a větrné barony, zatímco občané díky této politice zchudli.

Patnáct let po jaderné panice Merkelové a desetiletí poté, co Zelení poprvé pronikli do mocenských chodeb, se realita znovu prosazuje s chladnou logikou fyziky a trhů.

Horečnatý sen o na počasí závislé utopii se rozplývá pod tlakem postupných výpadků proudu, cenových skoků a volebních vzpour.

To, co přijde dál, by mělo být návratem k něčemu upřímnějšímu: energetické politice založené na inženýrství, nikoli na eschatologii. Pro zemi, která se kdysi pyšnila  střízlivostí a realismem, nemůže probuzení přijít dost brzy.

Alternativou není klimatická záchrana, ale národní úpadek. Německo – a s ním i Evropa – stojí na prahu. Jedinou otázkou zůstává, zda se vydají správným směrem dříve, než světla definitivně zhasnou…