„Vědci“ nyní chtějí dehydratovat stratosféru, aby bojovali proti globálnímu varu

V poslední době se doslova rojí nápady na různé geoinženýrské zásahy. Nyní se vlastně můžeme jen dohadovat, kolik jich již uskutečnili a kolik na nás teprve chystají. Tedy ona slova „poručíme větru, dešti“ se nyní stávají realitou.

Protože již k některým geoinženýrským zásahům došlo, což sami aktéři posléze přiznali, je víceméně jisté, že je v posledních letech do určité  míry počasí ovlivněno právě těmito zásahy.

Zřejmě se však nikdo nezamýšlí nad tím, co to udělá, když bude takových pokusů o ovlivnění počasí větší počet, tedy pokud každý takzvaný „vědec“ prosadí tu svoji metodu a rozhodne se ji vyzkoušet.

V některých případech může dojít k nezvratným procesům, které mohou v důsledku vyvolat značné globální problémy, včetně rekordní neúrody či různých extrémů v počasí.

Po šílených nápadech na stínění slunce, vypouštění různých druhů chemikálií do ovzduší či umělé zmrazování atmosféry nyní přichází „vědci s novým nesmyslem…

Vědci navrhli odvážnou novou geoinženýrskou techniku: záměrnou dehydrataci stratosféry.

Studie publikovaná v časopise Science Advances se zabývá ambiciózní a spornou myšlenkou osít horní atmosféru částicemi, které by zabránily pronikání vodní páry do stratosféry.

Vodní pára je důležitá, protože je to nejhojnější skleníkový plyn na Zemi. Skleníkový efekt nastává, když plyny v atmosféře zachycují teplo ze Slunce a udržují planetu obyvatelnou. Vodní pára se skládá ze složitých molekul, které absorbují teplo vyzařované ze zemského povrchu a znovu ho vyzařují zpět na planetu.

Vodní pára neustále koluje atmosférou, vypařuje se ze zemského povrchu, kondenzuje do mraků, je rozfoukávána větrem a poté padá zpět na Zemi jako déšť nebo sníh.

Výzkumníci pod vedením Shuky Schwarze z Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) tvrdí, že vodní pára ve stratosféře hraje klíčovou roli při zachycování tepla ze zemského povrchu.

Science.org hlásí:

Tím, že se geoinženýři zaměří na stoupající, vlhký vzduch a osejí ho částicemi vytvářejícími mraky těsně předtím, než překročí stratosféru, by mohli ochladit svět zásahem mnohem citlivějším než jiné plány.

Vysoušení stratosféry by mohlo vyžadovat jen 2 kilogramy materiálu týdně, říká Shuka Schwarz, hlavní autor studie a výzkumný fyzik v Laboratoři chemických věd Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA).

„To je množství materiálu, které pomáhá otevřít mysl a představit si celou řadu možností.“

„Záměrná stratosférická dehydratace“, jak se tomu říká, by mohla klima ochladit jen mírně, což by vykompenzovalo zhruba 1,4 % oteplování způsobeného zvýšeným obsahem oxidu uhličitého za posledních několik set let.

„Ale pro geoinženýry, kteří hovoří o ochlazování planety zatížením stratosféry tisíci tunami reflexních částic, je to zjevně nová myšlenka,“ říká Ulrike Lohmannová, atmosférická fyzička z ETH Zürich. „To je něco, co by mohlo fungovat.“

Schéma se opírá o klíčový fakt: Pouze několik míst na světě je dostatečně horkých na to, aby generovala silné vzestupné proudy potřebné k vyzvednutí vzduchu do stratosféry, která začíná mezi 9 a 17 kilometry nad povrchem, v závislosti na zeměpisné šířce.

Nejdůležitější z těchto portálů se nachází nad západním rovníkovým Tichým oceánem, v oblasti zhruba o velikosti Austrálie.

Na své cestě vzhůru velká část vody kondenzuje do mraků a prší ze vzduchu. Ale v minulém desetiletí NASA použila vysokohorský dron poháněný tryskovým motorem ke studiu chladných vrstev těsně pod stratosférou a našla spoustu vzduchových hmot dostatečně vlhkých na to, aby vytvořily mraky, ale postrádající částice, které by umožnily vlhkosti kondenzovat do ledových krystalů a nakonec pršet.

„Je otázkou náhody, zda se dostanou na toto nejchladnější místo na své cestě a zda tam zůstane dostatek oblačných jader, aby mohli něco udělat,“ říká Schwarz. Studie NASA také zjistily, že tato vlhkost byla koncentrovaná:

Pouhé 1 % prozkoumaných vzdušných balíčků představovalo polovinu vody, která by mohla skončit ve stratosféře.

V jednoduchém modelu tým simuloval vstřikování jodidu bismutitého, netoxické sloučeniny, která byla použita v laboratorních studiích nukleace ledu, do 1 % oblastí nejvhodnějších pro sběr vody.

V optimistickém scénáři by pouhé 2 kilogramy kapek o průměru 10 nanometrů týdně stačily k přeměně těchto vlhkých vzduchových balíčků na mraky. Takové množství by mohlo být rozprašováno balóny nebo drony, aniž by bylo potřeba letadlo.

Vyhlídka na manipulaci stratosféry takovým způsobem není bez kritiky.

Kritici tvrdí, že potenciální rizika spojená se stratosférickou manipulací by mohla převážit nad mírnými přínosy ochlazování klimatu, které naznačuje Schwarzova studie.

Experti, jako je Daniel Cziczo, atmosférický chemik z Purdue University, varují před nepředvídanými dopady, jako je neúmyslná tvorba cirrovitých mraků, které by mohly oteplování zhoršit, místo aby ho zmírnily.

„V podstatě zkoumáte techniku, která by mohla mít oteplovací účinek a ne ochlazující efekt,“ napsal Cziczo.

Mark Schoeberl, uznávaný atmosférický vědec, opakuje potřebu opatrnosti a komplexní analýzy před přijetím takových technik a poznamenává, že je důležité porozumět celé škále potenciálních dopadů a skutečnému ochlazovacímu efektu, kterého by mohlo být dosaženo.