Ve službách islamizace: Karel III. se rozloučil s křesťanskou monarchií

Už více než třicet let kolují zvěsti, že tehdejší princ Charles (dnes Karel III.) konvertoval k islámu. Tvrdil to dokonce vysoce postavený imám a nasvědčovala tomu i mnohá vyjádření britského monarchy.

Karel III již roky navštěvuje mešity, islámské organizace a propaguje islámské svátky. Letos dokonce mnozí upozornili na skandální chování monarchy, který poblahopřál muslimům k ramadánu, ale k Velikonocům již odmítl vydat jakékoli prohlášení.

Od roku 1993 – tedy zhruba od doby, kdy měl údajně konvertovat – je také patronem a sponzorem  Oxfordského centra pro islámská studia.

Nedávno po něm dokonce toto centrum pro islámská studia pojmenovalo nově postavené křídlo.

Samotný Charles právě někdy v té době prohlásil:

„Islám je jedním z největších pokladů nahromaděné moudrosti a duchovních znalostí, které má lidstvo k dispozici.“

K porušení tradice došlo během korunovace Karla III., které se tentokrát neúčastnil jako tradičně pouze anglikánský kněz, ale také muslimský imám a židovský rabín.

To bylo znamení, že Karel III. podporuje takzvaný „mezináboženský dialog“ prosazovaný tehdejším papežem Františkem (a podporovaný i tím současným), ale i hlavami většiny dalších křesťanských církví.

Jenže mezináboženský dialog je ve skutečnosti znamením odevzdání se islámu. Přesně tak jej totiž vidí i sami muslimové.

Nedávné prohlášení Karla III., který vyhlásil Velkou Británii mnohonáboženskou zemí, tuto spekulaci dále posiluje. Žádná země, ve které má silnou pozici islám, totiž mnohonáboženskou dlouho nezůstane.

Islám dřív či později dominuje a nakonec se stane jediným oficiálním náboženstvím.

Když princ Charles v 90. letech prohlásil, že se raději vnímá jako ochránce věřících než jako ochránce víry, mnozí to považovali za nepromyšlenou frázi od muže, který se vášnivě zajímal o mezináboženský dialog.

Nyní britský král zjevně tuto myšlenku uvedl do praxe, čímž se fakticky vzdal staletého křesťanského nároku na britskou korunu.

V nejnovější výroční zprávě se tradiční titul „Ochránce víry“ v původním významu již neobjevuje. Karel je místo toho popisován jako „ochránce prostoru pro víru v multináboženském národě.“ Obránce křesťanské víry se proměnil v garanta náboženské svobody.

To v žádném případě není pouhá jazyková nuance. Slova vytvářejí realitu, zejména když popisují oficiální mandát panovníka. A náboženská svoboda ve spojení s agnosticismem vytváří vakuum, ve kterém se islám v současné době ujímá nejúspěšněji.

Uděleno papežem Lvem X. v roce 1521

Titul Fidei Defensor (Obránce víry) má dlouhou a pozoruhodnou historii. Papež Lev X. jej v roce 1521 udělil králi Jindřichu VIII. za jeho obhajobu sedmi svátostí proti Martinu Lutherovi.

Po Jindřichově rozchodu s Římem papež titul odebral, ale anglický parlament jej následně pro korunu znovu zavedl, tentokrát jako vyjádření odpovědnosti monarchy za anglikánskou víru. Po staletí je tento titul nedílnou součástí sebeobrazu britské monarchie.

Karel se však s tímto závazkem nikdy nezdál být skutečně spokojený. Jeho sympatie k náboženskému pluralismu byly známé již po celá desetiletí. Dlouho před svým nástupem na trůn hovořil o tom, že chce být ochráncem všech vyznání, zejména islámu, který v Anglii neustále získával na síle.

Porušení ducha korunovační přísahy

Není divu, že se to setkalo s ostrou kritikou. Bývalý kaplan královny Alžběty II. dokonce hovořil o „zradě úřadu“ a porušení ducha korunovační přísahy. Tvrdil, že panovník není povolán k tomu, aby podporoval všechna náboženství stejnou měrou, ale spíše stojí na základě svého úřadu v čele anglikánské církve.

Člověk ani nemusí být katolík, aby si uvědomil význam tohoto vývoje. Titul „Obránce víry“ totiž nikdy neznamenal pronásledování příslušníků jiných vyznání ani odepření jejich náboženské svobody.

Znamenal spíše, že si je stát vědom svého duchovního základu. Společnost, která ví, na čem je založena, se může k ostatním chovat s respektem, aniž by se vzdala své vlastní identity.

Zdá se však, že Karel činí právě tento poslední krok: křesťanství již není normativním referenčním bodem, ale spíše rovností všech náboženství. Právě zde se odhaluje pravý duch naší doby.

Vítězství islamizace

Je ironií, že právě tento koncept tolerance ztrácí svůj význam. Pravá tolerance předpokládá, že člověk má přesvědčení, které nevnucuje ostatním. Naopak ti, kteří již neuznávají žádnou závaznou pravdu, nemusí nic tolerovat, protože nakonec se všechno stalo bezvýznamným.

Tento vývoj má pro křesťany obzvláště dalekosáhlý dopad. Kristus nikdy neprohlásil: „Jsem jedna cesta mezi mnoha.“ Jeho slova naopak zní: „Jsem cesta, pravda a život.“ Mezi tímto nárokem na pravdu a státem podporovaným náboženským pluralismem je nepopiratelný kontrast.

To, že nejvyšší guvernér anglikánské církve nyní tento rozdíl stírá, má pro britské křesťany mnohem více než jen symbolický význam. Dokumentuje to intelektuální stav země, která sice pěstuje své křesťanské kořeny jako muzejní exponát, ale stále méně je chápe jako základ své vlastní identity.

Samotná víra, kterou měl král původně reprezentovat, se nakonec stává pouhým kulturním folklórem.

A v dohledné budoucnosti bude křesťanství nahrazeno náboženstvím zvyklým šířit svou pravdu především násilím a bez jakýchkoli skrupulí.

O to však možná Karlovi III. nakonec skutečně jde. Pokud je muslim, jak mnozí tvrdí, pak by právě toto byla cesta, jak islamizaci země urychlit.