Kdo vyhrál třetí válku v Zálivu?

Následující článek od amerického geopolitického analytika Andrewa Korybka rozebírá aktuální situaci na Blízkém východě. Jak ukázala včerejší prohlášení USA, Íránu i Pákistánu, tak mírová dohoda by už skutečně měla být na spadnutí. Kdo je v této válce vítězem a kdo poraženým?

Írán je připraven postupně se vrátit k západnímu řádu vedenému USA v určitých mezích, přesně tak, jak si umírněná frakce Íránu dlouho přála. Jeho tvrdá frakce úspěšně zachovala ozbrojené síly a jejich raketový arzenál, zatímco Izrael nedosáhl žádného ze svých cílů ve své nejepičtější porážce vůbec.

Írán a USA plánují tento pátek ve Švýcarsku podepsat memorandum o porozumění inspirované Zarifem (MoU) o ukončení třetí války v Zálivu.

Přesné detaily zatím nejsou známy a Fortune uvedl, že existují alespoň tři konkurenční texty, ale všechny „obsahují podobné prvky týkající se znovuotevření důležité vodní cesty v Hormuzském průlivu, poskytnutí úlevy od sankcí Íránu a otevření dveří k dlouhodobějším jednáním o jeho jaderném programu.“

To už stačí k tomu, abychom dospěli k několika velmi důležitým závěrům.

Za prvé, znovuotevření průlivu bez válečného mýtného systému petroyuan by představovalo významný ústupek Islámské republiky, jejíž mediální zástupci tento model oslavovali jako historický multipolární milník. Totéž platí pro obnovení jednání o politicky citlivém jaderném programu.

Uvolnění od sankcí výměnou by však mohlo být pravděpodobně výhodné, pokud vezmeme v úvahu tento odhad hluboké ekonomicko-finanční škody způsobené (nedokonalou) blokádou USA.

K tomuto tématu bylo koncem března vysvětleno, že „USA prohrají třetí válku v Zálivu, pokud se Čína může stále spolehnout na Írán jako spolehlivého levného dodavatele energie a zároveň proměnit jüan v globální rezervní měnu, která konkuruje petrodolaru,“ takže z pohledu USA je nezbytné zabránit obojímu.

S údajně vyřazeným petroyuanem zůstává íránská závislost na exportu ropy na Číně, ale uvolnění sankcí by mohlo pomoci postupně přesměrovat prodeje (například do Indie), aniž by narušilo trh.

Stejně tak, pokud jsou pravdivé zprávy o rekonstrukčním fondu Íránu ve výši 300 miliard dolarů (i když konečná částka je mnohem nižší, ale stále desítky miliard dolarů), pak by investice USA a Zálivu do íránského energetického průmyslu mohly vést k tomu, že budou kontrolovat jeho export.

V lednu bylo vyhodnoceno, že „USA chtějí replikovat venezuelský model v Íránu,“ což by znamenalo, že jsou na cestě k realizaci  tohoto scénáře. Výsledná vzájemná závislost by mohla podpořit kolektivní bezpečnost a usnadnit regionální stažení USA.

Íránské umírněné („reformistické“) a tvrdé („principalistické“) frakce tak dosáhly některých svých cílů: první v oblasti zmírnění sankcí a druhá v oblasti zachování (pravděpodobně poškozených) ozbrojených sil země i jejich raketového arzenálu, nemluvě o jejich politickém systému.

Přesto by se frakční rovnováha posunula ve prospěch umírněných, protože USA by nepodepsaly memorandum, pokud by umírnění nedokázali ovládat „odpadlíky“ tvrdé linie, kteří by mohli válku znovu rozdmýchat.

Lze tedy usuzovat, že umírnění porazili tvrdé linie v íránském boji o moc Deep State, ale bylo to kvůli tomu, že USA a Izrael zabily desítky předních radikálních představitelů, po čemž byly jejich instituce (zejména IRGC) oslabeny a nakonec zkroceny umírněnými.

Jistě, „odpadlíci“ z tvrdé linie – bez ohledu na jejich vztah k IRGC – by mohli stále sabotovat memorandum, ale Trump 2.0 se cítí dostatečně jistě, že to neudělá, jinak by podpis neproběhl.

Vzniká nová regionální éra, kdy by třetí válka v Zálivu mohla vést k postupnému znovuzačlenění Íránu do západního řádu vedeného USA, byť v určitých mezích, což vytváří základy pro lepší vztahy s jeho sousedy v Perském zálivu.

V takovém scénáři by Izrael mohl prohrát, protože už by nemohl rozdělit a vládnout Íránu a Perskému zálivu, ani by mu USA nestály za zády, pokud by Izrael obnovil nepřátelství s Íránem kvůli nedávnému oživení možná nesmiřitelného rozkolu mezi Trumpem a Bibim. Izrael je tedy největším poraženým ve válce.