Další klimatická šílenost: V moři u Norska budou postaveny stěny větrných turbín

Bizarní je, že podobné projekty, které likvidují ptáky a výrazně škodí vodním živočichům, jsou prezentovány jako součást „záchrany planety.“ To, že ve skutečnosti životní prostředí ničí, už ovšem autoři těchto šíleností zamlčují.

Nedávno byly větrné elektrárny na moři velkým tématem v USA – a to i v Trumpově kampani. Zatímco za Bidena se rozšiřovaly, Trump je nyní zakázal a dokonce chce mnohé rušit.

Opakovaně se totiž ukazuje, že větrníky na moři škodí ještě víc než ty na souši – likvidují nejen ptáky, ale nesmírně škodí i vodní živočichům. Jenže to hovoříme o klasických větrnících.

Co asi udělají obří monstra, která budou sestávat z většího počtu takových větrníků?

Právě fakt, že k těmto šílenostem přistupuje Norsko, které se také vydává na cestu dekarbonizace, nám jen potvrzuje, že ani země mimo EU nejsou před klimatickou agendou chráněny – vždy jde o to, koho si voliči vyberou.

A pokud zvolí zelené šílence, kteří praktikují stejnou politiku jako EU, pak na to začnou dřív či později doplácet. To Norsko pozná, jakmile v rámci prosazování klimatické agendy začne upouštět od těžby ropy, ze které země do značné míry žije…

„Projekty větrných turbín“, které mají být postaveny u norského pobřeží, jsou již vskutku megalomanské. Cílem je zde pravděpodobně rozdrtit celá hejna ptáků.

Společnost Wind Catching Systems slibuje celkový výkon 40 MW a 99 GWh ročně.

Větrná stěna, jak je znázorněna na fotografii v titulku (srovnání velikosti s Eiffelovkou, sochou Svobody, zaoceánskou lodí či dopravním letadlem), je stále nejmenším řešením od společnosti Wind Catching Systems.

Norská společnost na své domovské stránce slibuje škálovatelnost až 126 megawattů – má jít o 126 vzájemně propojených turbín.

PR fotografie hrdě ukazují velikost takového zařízení.

Protože je systém standardizovaný a škálovatelný, náklady budou mnohem nižší než u konvenčních systémů. Systém se nyní testuje u Bergenu v Norsku.

Pokud splní to, co výrobci slibují, bude to pouze startovací signál pro celé pobřeží, které by pak mělo být osazeno takovými systémy. Jak může takový systém projít posouzením vlivu na životní prostředí, zůstává záhadou.

Norská vláda věnuje na první větrnou stěnu 101,9 milionu eur.

Norsko je jednou z předních zemí produkujících ropu a díky obezřetné surovinové politice si zajistilo místo mezi ekonomicky nejstabilnějšími zeměmi.

Od objevení velkých nalezišť ropy v Severním moři v 60. letech 20. století se skandinávská země vypracovala na jednoho z nejvýznamnějších vývozců ropy a zemního plynu.

Ve výrobě dominují státem kontrolované společnosti jako Equinor, které podléhají přísným ekologickým předpisům. Ústřední složkou norské energetické politiky je suverénní investiční fond, který je živen příjmy z ropy a nyní spravuje více než 1,5 bilionu amerických dolarů.

V důsledku globalistického šílenství energetického přechodu se Norsko také snaží odklonit se od bezpečných surovin ze Země a zaměřit se na „obnovitelné energie.“

Škody na krajině, lidech a zvířatech jsou však v rámci prosazování zelené ideologie zcela ignorovány.