Kanadští vědci obhajují eutanazii pro chudé lidi

Mnoho zemí, které zatím nemají zákony umožňující eutanazii, již k tomu směřuje. Zprvu to začíná stejně jako před lety v Kanadě: eutanazie je umožněna pouze nevyléčitelně nemocným a velmi trpícím lidem.

K eutanazii se přistupuje až po důkladném prověření, že daný jedinec skutečně nemá šanci na vyléčení a za ukončením života si stojí. Eutanazie by se nikomu neměla vnucovat, mělo by jít o svobodné rozhodnutí každého.

Zdálo by se, že v této fázi by to mělo skončit, ale tak tomu není. Tedy alespoň v Kanadě postupují salámovou metodou od velmi výjimečných případů eutanazie nevyléčitelně nemocných, přes eutanazii postižených, psychicky nemocných až po eutanazii chudých.

Tak jak začala být doporučována eutanazie tělesně postiženým lidem, kteří ji vůbec podstoupit nehodlali, nyní ji začínají doporučovat i chudým lidem.

Jak dlouho potrvá než bude eutanazie pro některé jedince povinná i přes jejich odpor? Vše k tomu alespoň směřuje…

Vzhledem k rychlému rozvoji kanadského sebevražedného režimu a odhodlání Trudeauovy administrativy jej dále rozšiřovat, bychom k takovým návrhům měli přistupovat zcela vážně.

Vzhledem k tomu, že podpora asistované sebevraždy v Kanadě stále roste, navzdory nepříjemnému množství zpráv, že chudí a postižení volí smrtící injekci z čirého zoufalství, jsme svědky vzniku skutečně postkřesťanské kultury. 

Nový článek dvou bioetiček z University of Toronto dokonce tvrdí, že eutanazie chudých by měla být společensky přijatelná. Kayla Wiebe, doktorandka filozofie a bioetiky a Amy Mullin, profesorka filozofie, píší v Journal of Medical Ethics, že:

Je nepřijatelné, aby lidé, kteří již trpí nespravedlivými sociálními podmínkami, byli nuceni čekat, až se tyto podmínky zlepší, nebo doufat, ve veřejnou charitu, která je sice dostupná, ale nespolehlivá, zejména v případech zvláštní tísně. Přístup harm reduction uznává, že doporučené řešení je nevyhnutelně nedokonalé a lze na něj pohlížet jako na „menší zlo“ mezi dvěma nepříliš ideálními možnostmi.

Bioetičky reagují na děsivé příběhy kanadských občanů, kteří musí kvůli nedostatku sociálního zabezpečení usilovat o eutanazii, a zdůrazňují, že tyto případy by měly být považovány za nejhorší scénáře.

Bioetičky se však domnívají, že to, že sociální podmínky přispívají k tomu, že život těchto lidí je nesnesitelný, neznamená, že nemají právo rozhodovat o svém vlastním životě. Každý by měl mít právo rozhodnout, zda jeho život stojí za to žít. A toto rozhodnutí by mělo být respektováno.

Wiebeová a Mullinová odmítají názor, že okolnosti, které vedly Kanaďany k sebevraždě, nejsou přesvědčivé, a že odmítnutí zabít je na jejich žádost se rovná pokračování jejich utrpení v naději, že to nakonec povede k lepšímu, spravedlivějšímu světu.

Podle jejich názoru by nejlepší přístup ke snižování škod znamenal, že jim nejméně škodlivým způsobem  zpřístupní eutanazii.

Bioetičky poznamenaly, že předefinování pojmů jako „lékařská pomoc“ nebo „zdravotní péče“ pro sebevraždu a smrtící injekce je problematické. 

V této souvislosti někteří tvrdili, že sebevraždu lze považovat za kontrolu škod, a že nabízení sebevraždy lidem s nesnesitelnými sociálními podmínkami je nejméně škodlivá cesta řešení problému.

Wiebeová však zdůrazňuje, že všechny zvažované možnosti jsou tragické a obtížné. Přesto je důležité, aby lidé, kteří jsou schopni se rozhodovat, měli k této volbě přístup, i když je to hrozná volba.

Je snadné zesměšnit nebo odmítnout tento dokument, ale vezměte v úvahu, že až donedávna aktivisté eutanazie trvali na tom, aby nikdo nehledal eutanazii kvůli své sociální situaci. 

Zdá se, že někteří již uznali, že takoví lidé existují, a že by jim měla být povolena eutanazie.

Vzhledem k rychlému rozvoji kanadského sebevražedného režimu a odhodlání Trudeauovy administrativy jej dále rozšiřovat, by se k takovým návrhům mělo přistupovat se smrtelnou vážností.

Kanada se rozhodla definovat sebevraždu smrtící injekcí jako zdravotní péči. Bioetičky se ptají: „Jak může být tato zdravotní péče lidem právem odepřena?“

Jak vysvětlil Yuan Yu Zhu, kanadský vědecký pracovník z Harris Manchester College v Oxfordu, který pravidelně píše o eutanazii: „Je to více než tragické: je to morální skvrna na naší zemi, kterou budou muset budoucí generace odčinit.“