Seymour Hersh: Úloha Norska – od Tonkinského zálivu k Baltskému moři

Jeden z nejlepších světových novinářů a nositel Pulitzerovy ceny  Seymour Hersh se zamýšlí nejen nad úkolem Norska v amerických podvratných operacích…

Tajná a neúplná historie americko-norské tajné spolupráce:

Proč Norsko? Ve svém popisu rozhodnutí Bidenovy administrativy zničit ropovody Nord Stream se ptám, proč se velká část tajného plánování a výcviku operace odehrávala v Norsku. A proč do toho byli zapojeni vysoce kvalifikovaní námořníci a technici norského námořnictva?

Jednoduchá odpověď je, že norské námořnictvo má dlouhou a temnou historii spolupráce s americkou rozvědkou. Před pěti měsíci tato spolupráce – o které víme stále velmi málo – vedla na příkaz prezidenta Bidena ke zničení dvou ropovodů, jejichž mezinárodní důsledky nebyly dosud objasněny. 

A před šesti desetiletími, podle historie oněch let, byla malá skupina norských námořníků zapletena do prezidentského podvodu, který vedl k časnému – a krvavému – bodu obratu ve vietnamské válce.

Po druhé světové válce stále opatrné Norsko investovalo značné prostředky do stavby velkých, těžce vyzbrojených rychlých útočných člunů na obranu svého 1400 mil dlouhého atlantického pobřeží. Tyto lodě byly mnohem efektivnější než slavný americký PT člun zušlechtěný v mnoha poválečných filmech. 

Tyto čluny byly nazvány „Nasty-Class“ kvůli jejich silné výzbroji a některé z nich byly prodány americkému námořnictvu. Podle zpráv z Norska se na začátku roku 1964 nejméně dva norští námořníci přiznali k účasti na tajných útocích vedených CIA podél pobřeží Severního Vietnamu. 

Jiné zprávy, které nebyly nikdy potvrzeny, uvedly, že norské hlídkové čluny byly obsazeny norskými důstojníky. Bylo nesporné, že americkým cílem bylo vyvinout tlak na vedení Severního Vietnamu, aby přestalo podporovat protiamerické partyzány v Jižním Vietnamu. Strategie nefungovala.

Nic z toho v té době americké veřejnosti nebylo známo. A Norové měli toto tajemství držet po celá desetiletí. Smrtící hra CIA na kočku a myš vyústila 2. srpna 1964 v neúspěšný útok, při kterém tři severovietnamské útočné helikoptéry sestřelily dva americké torpédoborce – USS Maddox a USS Turner Joy – na velké sporné vodní ploše v Tonkinském zálivu, který se rozkládá mezi Severním a Jižním Vietnamem.

O dva dny později, s torpédoborci stále nedotčenými, velitel Maddoxu  telegramoval  svým nadřízeným, že je pod útokem torpéd. Byl to planý poplach a hlášení brzy odvolal.

Ale americká rozvědka – pod tlakem ministra obrany Roberta McNamary, jednajícího na příkaz prezidenta Johnsona – vypadala jinak, když McNamara ignoroval druhý telegram a Johnson řekl americké veřejnosti, že existují důkazy, že Severní Vietnam zaútočil na americký torpédoborec. Johnson a McNamara našli způsob, jak přenést válku do Severního Vietnamu.

Johnsonův celonárodně vysílaný projev večer 4. srpna 1964 je mrazivý ve své lži, zvláště s ohledem na to, co přišlo potom.

„Tento nový akt agrese,“ řekl, „přímo namířený proti našim vlastním ozbrojeným silám, je připomínkou nám všem ve Spojených státech důležitosti boje za mír a bezpečnost v jihovýchodní Asii. K teroristické agresi proti mírumilovným vesničanům v Jižním Vietnamu se nyní připojuje agrese na otevřeném moři proti Spojeným státům americkým.“

Veřejný hněv vzrostl a Johnson povolil první americké bombardovací nálety na sever. O několik dní později, pouze dvěma hlasy proti, Kongres schválil rezoluci o Tonkinském zálivu, která dala prezidentovi právo rozmístit americké jednotky v Jižním Vietnamu a použít vojenskou sílu, jak se mu zlíbí. A tak to pokračovalo dalších jedenáct let, s 58 000 mrtvými Američany a miliony mrtvých Vietnamců.

Norské námořnictvo, věrný spojenec ve studené válce, mlčelo, a jak dále informovalo Norsko, během několika příštích let prodalo americkému námořnictvu osmnáct dalších hlídkových člunů třídy Nasty. Šest z nich bylo zničeno v bitvě.

V roce 2001 publikoval Robert J. Hanyok, historik Národní bezpečnostní agentury, knihu Záhada Tonkinského zálivu, 2.–4. srpna 1964, definitivní studii událostí v zálivu, včetně manipulace se signály.

Odhalil, že 90 procent relevantních odposlechů, včetně těch ze Severního Vietnamu, bylo zadrženo mimo závěrečné zprávy NSA o střetnutí, a proto nebyly poskytnuty výborům Kongresu, které později vyšetřovaly zneužívání, které vedlo Ameriku hlouběji do války ve Vietnamu. .

Toto je aktuální stav veřejných záznamů. Ale jak jsem se dozvěděl od zdroje z amerických zpravodajských služeb, je toho mnohem víc, co se můžeme dozvědět.

První skupina norských hlídkových člunů, určených pro nevyhlášenou válku CIA proti Severním Vietnamcům, se skládala ze šesti člunů. Přistály na začátku roku 1964 na vietnamské námořní základně v Danangu, osmdesát pět mil jižně od hranice mezi Severním a Jižním Vietnamem.

Lodě měly norské posádky a norské námořní důstojníky jako kapitány. Stanoveným posláním bylo naučit americké a vietnamské námořníky, jak ovládat lodě. Lodě byly pod kontrolou dlouhodobé série útoků řízených CIA proti pobřežním cílům v Severním Vietnamu.

Utajenou operaci řídil Sbor náčelníků štábů ve Washingtonu a nikoli americké velení v Saigonu, které tehdy vedl armádní generál William Westmoreland. Tento posun byl považován za zásadní, protože tu byl další aspekt nevyhlášené války proti Severu, který byl nedotknutelný.

Jednotky US Navy SEAL byly pověřeny misí a dostaly seznam mnohem agresivnějších cílů, včetně silně bráněných severovietnamských radarových stanovišť.

Byla to tajná válka v tajné válce. Bylo mi řečeno, že nejméně dva členové SEAL byli přepadeni severními Vietnamci a těžce zraněni při přestřelce. Oběma mužům se podařilo dostat se na břeh a nakonec byli zachráněni. Oba muži byli tajně vyznamenáni Medal of Honor, nejvyšším americkým vyznamenáním.

Tato část přísně tajného a dříve nevyřčeného příběhu vyvolává pro reportéra zjevnou otázku: co dalšího nevíme o tajné operaci v Norsku, která vedla ke zničení ropovodů? A je někdo v Senátu a Sněmovně reprezentantů nebo v americkém tisku, kdo má zájem zjistit, co se dělo – a co ještě nevíme?