Tak, jako my bychom zásadně měli odmítat další islamizaci Evropy, měly by mít islámské země možnost si vládnout tak, jak je jim libo, třeba s právem šaría. Je to jen čistě jejich věc, pokud s tím zůstanou u sebe doma.
Na druhé straně by měl „u sebe doma“ zůstat i věčně se vměšující Západ se svými barevnými revolucemi. V islámských zemích nesouží k žádnému nastolení demokracie, která ostatně již dávno není ani v oněch západních zemích, ale slouží jen a pouze k rozvrácení celé země.
Tuniské volby nyní ukázaly, jak vypadají důsledky dovozu demokracie na severu Afriky, kde došlo k tzv. „Arabskému jaru.“ Tunisko bylo nakonec jedinou zemí, kde byl patrný jistý efekt oněch politických zásahů pod vedením Sorose a Obamy. Po letech však Tunisané ze země prchají do Evropy, přičemž v Itálii jasně dominují v rámci jednotlivých národností, které do země za poslední dva roky dorazily.
Tunisko tedy bylo v liberálních, západních kruzích dlouho považováno za jediný ukázkový příklad, v němž bylo arabské jaro v letech 2010/2011 úspěšným. Projekt „demokracie“ však selhal i v Tunisku: v parlamentních volbách minulou sobotu hlasovalo méně než devět procent oprávněných voličů, konkrétně 8,8%.
V malém severoafrickém pouštním státě s celkem 11,7 miliony obyvatel, neodevzdal svůj hlas ani jeden z deseti oprávněných voličů.
Je to hořká rána pro celý levicově liberální Západ, který podporoval arabské jaro až do krajnosti. Připomeňme si, že v roce 2011, v rámci těchto revolt v arabsko-severoafrickém regionu, byl suverénní stát Libye napaden koalicí vedenou USA a rozsáhle pokryt bombami ze vzduchu.
To vše se dělo pod vylhanou záminkou, ve skutečnosti však šlo o to, že Kaddáfí plánoval zavést africký zlatý dinár, který by nejen Libyi, ale celou Afriku odpoutal právě od Západu.
Ze zemí, kde arabské jaro dosáhlo změny režimu (Tunisko, Libye a Egypt), pouze Tunisko zapustilo kořeny v takzvané levicově liberální „demokracii“ od samého počátku. Egypt, který se zpočátku transformoval do radikálního islámského státu, byl brzy nahrazen vojenskou diktaturou, která převládá dodnes.
V Libyi dodnes panují podmínky podobné občanské válce, s bezpočtem mrtvých na všech stranách, přičemž část země je ovládána ISIS. Co se stalo s „modelovou demokracií“ Tuniskem, ukazují nedávné volby.
Mezitím je zavedené mediální prostředí na rozpacích a hledá důvody a diví se, že v Tunisku se píše více o fotbale než o volbách. Skutečnost, že k urnám nepřišlo ani devět procent oprávněných voličů, ukazuje více než jasně, že většinová konzervativně-muslimská populace odmítá tuto formu vlády uvalenou Západem.
Navíc, ve stále více zemích začínají lidé chápat, že volby jsou masivně manipulovány a ovlivňovány zvenčí. I to zřejmě rozhoduje o menší účasti.
