Zpráva německého novináře z oblasti konfliktu: Severodoněck a Lisičansk (video)

Německý novinář Thomas Röper opět navštívil válečnou zónu, aby z ní podal reportáž. Jak možná víte, tak před časem referoval i o situaci v Mariupolu – a to přímo v době, kdy bylo v oblasti nebezpečno.

Níže tak uvádím doslovný překlad celé reportáže, včetně videa a obrázků:

Města Severodoněck a Lisičansk byla v červenci často zmiňována v médiích, protože tam probíhaly prudké boje. Tato dvě města, která leží naproti sobě na dvou březích řeky, byla začátkem července osvobozena těmi, komu místní lidé říkají Rusové. V důsledku toho už Ukrajina neovládá žádný kus země v Luhanské oblasti, 3. červenec se tam nyní slaví jako svátek, jako den osvobození.

První den mé současné cesty na Donbas jsem byl mimo jiné v těchto dvou městech.

Příjezd

Výlet novinářů tentokrát proběhl ve velkém utajení. I přesné datum odjezdu jsme se dozvěděli až ve velmi krátké době. V pondělí 11. července nadešel čas. Ráno jsme se sešli v Moskvě, odvezli nás na letiště a odletěli jsme do Rostova na Donu ruským vojenským letadlem. Tamní vzdušný prostor je stále uzavřený, takže cesta vlakem obvykle trvá den.

Čekali jsme na další novináře v hotelu v Rostově a nakonec krátce po půlnoci asi 40 mezinárodních novinářů vyrazilo velkým autobusem směrem na Donbas. Mimochodem, německý mainstream je také poprvé součástí aktuálního turné, protože ZDF vyslalo na cestu tři lidi.

Mezipřistání nebylo plánováno, brzy ráno jsme přejeli hranici Luhanské lidové republiky a hned jsme byli na cestě k našemu prvnímu stanovišti.

Pšenice

První místo bylo daleko ve vnitrozemí a bylo pod ukrajinskou kontrolou až do zahájení ruské operace. Tam jsme navštívili velkou farmu. Zní to nudně, ale nudné to nebylo.

Lidé, kteří tam pracují, byli velmi vstřícní a měl jsem možnost narychlo se setkat s jedním z vedoucích pracovníků, který byl jinak obklopen reportéry. Zajímalo mě, jestli existují nějaká omezení na prodej jejich pšenice a slunečnicových semen, protože Západ obviňuje Rusko z krádeže pšenice z oblastí, které se dostaly pod ruskou kontrolu.

To však není tento případ. Ten muž mi řekl, že prodávají pšenici a všechny ostatní zemědělské produkty jako obvykle. Nikdo nic neukradl, vše je normální. V současné době jsou kupujícími ruské společnosti. Když jsem se zeptal, zda mu volají z Evropy, která se zajímá o jeho pšenici, řekl, že žádné takové telefonáty nebyly. Okamžitě by prodal evropským zákazníkům, záleží mu jen na tom, kdo kolik zaplatí. Neexistují žádná omezení na prodej pšenice.

Pšenice z farmy podle něj míří hlavně na Blízký východ a do Egypta, ale s jistotou to neví. Sklizeň tam probíhá podle plánu a s výnosy je firma z velké části spokojená.

Ostatní zaměstnanci, celkem 82 lidí, kteří tam pracují, byli přátelští a otevření. Z toho, co nám řekli, vidí svou budoucnost jako součást Ruska. Ruská operace pro ně nic nezměnila, práce jdou normálně, o bojových operacích kromě tichého hřmění v dálce, které slyšeli při bojích o asi 50 kilometrů vzdálený Severodoněck, nic neslyšeli.

Mimochodem ženy v závodní jídelně byly obzvlášť přátelské a nabídly nám vše, co měly, zdarma.

Severodoněck

Pak jsme jeli do Severodoněcku. Město spolu s městem Lisičansk, které leží na druhé straně řeky, se v posledních týdnech dostává do novin. Stalo se tam totéž, co v Mariupolu. V chemické továrně Asot držely ukrajinské jednotky civilisty jako lidské štíty .

Mezitím Ukrajinci v Severodoněcku kapitulovali a nezajatí ukrajinští vojáci z Lisičansku utekli. Severodoněck byl silně devastován a neviděl jsem jedinou nepoškozenou budovu. Podle mého subjektivního dojmu byla zkáza, kterou jsem viděl, horší než v Mariupolu, kde byly domy většinou „jen“ vyhořelé. V Severodonecku se mnoho domů částečně zřítilo a zdálo se, že byly ostřelovány dělostřelectvem.

Tam jsme mohli mluvit jen s velmi málo obyvateli. Jednomyslně však hlásili, že Ukrajinci zpočátku používali domy – s civilisty ve sklepích – jako pozice, tedy civilisty jako lidské štíty. Když ustupovali, Ukrajinci pak stříleli na domy a zapalovali je.

Mladý muž, se kterým jsem mohl mluvit déle, poznamenal: „Díky bohu, že Ukrajinci byli tak hloupí, že zapálili horní patra. Oheň se šíří nahoru a my jsme mohli utéct dolů.“ Řekl, že v jeho domě byli mrtví lidé, většinou staří lidé, kteří útrapy ve sklepích nepřežili. Řekl mi také, že někteří lidé se opravdu naštvali a po chvíli se i přes ostřelování šli s dětmi projít na ulici.

Dlouze mluvila i starší paní, ze které sálal velký optimismus, a když jsem se zeptal, odkud je, odpověděla, že je po všem a život jde dál. Lidé říkali, že zpočátku existovaly nabídky na evakuaci, kterých mnozí využili. Ale ona chtěla zůstat. A svou budoucnost vidí jako součást Ruska, přičemž stará dáma nemá vůči Ukrajině žádnou zášť, ale říká, že je prostě Ruska.

Přišlo mi zajímavé, že tam byly vystaveny některé ukořistěné zbraně, včetně německého pouzdra na ruční granáty. Ještě pozoruhodnější mi připadá, že na ukrajinských pozicích byly nalezeny dvě knihy hnutí Gülen, které chtěl Erdogan v roce 2016 svrhnout. Knihy byly psány v turečtině, jak mi potvrdil turecký novinář z naší skupiny.

Lisičansk

Odtud, protože byl zničen běžný most, jsme jeli přes improvizovaný most přes řeku do Lisičansku. Ničilo se tam méně, jen v centru města, kde byla zřízena expozice ukořistěných zbraní, byly vidět zničené budovy. Když jsme se odpovědných zeptali, proč tam dali všechny ukořistěné zbraně, odpověděli nám, že primárně pro civilisty, protože po těch hrůzách, které zažili, byla prezentace ukrajinských zbraní, jimiž se do nich předtím střílelo, znamením, že je konec.

Byla tam i výdejna humanitární pomoci. Jedna žena mi řekla, že nemají problém s potravinami, ale jeden problém byl, že tam většinou není voda ani elektřina. Všichni lidé, se kterými jsem tam mluvil, byli pro to, aby se stali součástí Ruska. Jeden muž však nedokázal zadržet slzy, když řekl, že možná už neuvidí některé ze svých proukrajinských přátel.

Když jsme odjížděli z Lisičansku v autobuse, zeptal jsem se svých kolegů novinářů, zda mluvili alespoň s jedním člověkem, který se nechtěl stát součástí Ruska. Pouze jeden kolega řekl, že mluvil s ženou, která se nechtěla stát součástí Ruska.

Lugansk

Cestou do Doněcku jsme si udělali zajížďku do Lugansku, kde nám ukázali nemocnici, která se staví v rekordním čase pouhých pár týdnů. Čerpá ze zkušeností Ruska, kde během Covidu nemocnice doslova vyrůstaly ze země. Nyní tyto zkušenosti využívají v Lugansku a Rusové pro město staví novou a moderní nemocnici, která během pár týdnů vyroste na zelené louce.

Když jsme krátce před půlnocí konečně dorazili do Doněcku, byli jsme už skoro 24 hodin v autobuse a asi 36 hodin jsme pořádně nespali. Nálada byla přiměřená, ale někteří kolegové – včetně mě – pracovali ještě pár hodin, než jsme si dovolili pár hodin spánku.

Druhý den ráno bychom měli být v autobuse již v 7:30. Zítra vám řeknu kam jsme jeli.

Tolik celá reportáž. Byla zveřejněna dnes, tedy zřejmě zítra se dozvíme i to, kam se novináři vydali dnes. Cíl cesty je přirozeně předem utajován, neboť novináři bývají častým válečným terčem…