O čem se dnes vlastně může ještě psát, aniž by v budoucnu hrozil postih?

Pokud se podíváte na jakákoli západoevropská alternativní média, tak běží jako obvykle. Nikdo je neblokuje, mohou si psát co libo. Je jich mnoho a  mají – až na drobné výjimky – takřka jediné globální téma; válku na Ukrajině. Z různých perspektiv, ale v drtivé většině případů jde o pohledy odlišné od mainstreamu. Čtenář si může sám vybrat čemu uvěří.

Přečíst si je může kdokoli. A vlastně dnes nepotřebujete ani znát jazyk, překladače vše zvládnou za vás. Zajímalo by mne tedy, jak je možné, že pokud nejčtenější alternativy píší v Německu, Rakousku, Itálii nebo Švýcarsku, ale i kdekoli jinde, zcela jinak než mainstream, tak je nikdo nenazývá „agenty Kremlu“ nebo dokonce „ohrožením bezpečnosti státu“? Proč je nikdo neblokuje? Jak je možné, že u nás jiné názory vadí a v těchto – i mnoha dalších – zemích nijak nevadí?

Zřejmě proto, že zatím zemřela svoboda slova jen v ČR. A bylo skutečně symbolické, že novodobí komouši – tedy neomarxisté, kteří se prostřednictvím svých guru v Bruselu klaní Marxovi, začali uplatňovat cenzuru právě v tentýž den, kdy nastoupili v roce 1948 do vlády jejich předchůdci.

Současná doba se hodně často přirovnává k 50. letům. A já musím zkonstatovat, že to tak nějak asi bude. Padesátá léta nepamatuji, narodila jsem se až v šedesátých. Ale znám je z vyprávění rodičů i prarodičů. A zdá se, že tehdy to bylo v mnohém podobné, samozřejmě přiměřeně době.

Osmdesátky už byly proti padesátkám relativně svobodné, občas vyšlo něco výbušného i v běžném tisku, zejména v časopisech jako Mladý svět. Pamatuji si, jak jsem si tehdy právě z tohoto časopisu vystřihovala vtipy, které by o nějakých 10let dřív ještě neprošly.

Zatímco tedy v 50. letech se cenzura vyostřovala, v letech osmdesátých docházelo alespoň k jistému uvolnění. Nedalo se sice cestovat běžně na Západ, ale copak tam dnes mohu cestovat bez omezení, nemám-li „dvě včelky s boosterem“?  Šrouby se tak nyní utahují podobně, jako v letech padesátých.

Dnes tedy ubývá svobody a naopak přibývá restrikcí, cenzury, šmírování, zavádí se digitální identita, která zbaví všechny občany soukromí, plánuje se rušení hotovosti, což zajistí absolutní závislost na systému, neboť v jeho moci náhle bude vás kdykoli odříznout od vašich financí. Odzkoušeno nedávno s velkým úspěchem v Kanadě…

Takže má snad být Kanada průkopníkem v tomto ohledu, ČR pak v cenzuře a třeba Rakousko v nuceném očkování? Jsme snad nějací „pokusní králíci“ a zatím se jen „v malém“  testuje, jak co bude fungovat globálně?

Procházím články z celého světa, abych viděla, co nového se kde děje, hledám zajímavá témata. Jenže ta nejzajímavější by nejspíš uvedla můj web do temnoty. Musím je tedy přehlédnout a koukat dál. Pak ovšem zjistím, že téma číslo jedna otřásá všemi médii a jiné už téměř neexistuje. O čem tedy psát?

Pamatuji si, jak v 70. a 80. letech nosil můj otec z práce různé samizdaty. Pracoval v projekci, kde je množili, ovšem tehdy ještě neexistovaly kopírky jako v současné době. Ty samizdaty se tedy občas špatně četly, písmenka místy rozmazaná, stránky neuměle sešité. Ale číst se to dalo.

V té době se mi poprvé dostal do ruky i román 1984. Pamatuji si, že jsem ho četla někdy krátce před rokem 1984. Tehdy, když jsem román četla, jsem uvažovala o tom, zda by skutečně mohl někdy podobný svět přijít a považovala jsem vše popisované za děsivou vizi, která se snad nikdy nenaplní.

Netušila jsem, že o pár let později si podobný svět vycinkáme, aby přišel o třicet let později v celé svojí zrůdnosti.  Svět, v němž žijeme nyní, zejména poslední dva roky. Svět orwellovský, kde se diktatuře říká svoboda a korporátní fašismus má přezdívku „liberální demokracie“.

Zítra má začít platit dokument Rady Evropy, který zakazuje kritiku islámu a muslimů. Pak by se to dotklo i tohoto webu. A samozřejmě i některých dalších. Dokument RE není striktní nařízení, ale doporučení. Jak se ta která země zařídí, je pak jen na ní.

Jenže je-li naše vláda už v cenzuře názorů kolem Ukrajiny papežštější než papež, jak asi dopadne toto doporučení? Pokud si jej nějaká vláda vezme zasvé, pak je celkem jasné, která vláda to bude. Ta, která miluje totalitu, třeba diktovanou i skrz totalitní pandemický zákon.

Autocenzuru jsem musela do jisté míry využívat vždy. Přece jen už pár desítek lidí stanulo před soudem za to, že napsali něco, co bylo považováno za předsudečnou nenávist. Ale poslední dny je ta autocenzura mnohem přísnější. Nepíše se mi tak volně jako dřív.

A tak si říkám, zda má cenu dál psát. Vlastně cokoli napíšu, může být zítra záminkou nejen ke smazání webu. Hlavním znakem každé totalitní společnosti je totiž kriminalizace jakýchkoli opozičních názorů, které nejsou v souladu „se stranou a vládou“. A já s touto „stranou a vládou“ v souladu nikdy nebudu…