Zranění švédských dětí (5 a 6 let), postřelených při přestřelce muslimských gangů, jsou těžká – jejich otec vypovídá

Představte si, že si jen tak jdete s dětmi ven, hrát si na hřiště a učit je jezdit na kole. Ve vaší vlastní zemi, ve městě, kde žijete. Čekáte, že strávíte příjemný letní podvečer, ale stane se z něj noční můra…

Už před pár dny jste si zde mohli přečíst o přestřelce, při níž byly postřeleny dvě malé děti. Nyní vypovídá jejich otec, přičemž z jeho výpovědi vyplývá nejen to, že média zprvu zranění dětí bagatelizovala, když je označila za lehká, ale otec dětí se především ptá vlády, co chce se stavem švédské společnosti dělat.

Já bych se otce chtěla naopak zeptat, koho volil. Pomohl tomu, co se stalo jeho dětem, on sám? Nebo je on i jeho děti podobně, jako asi 20% jeho krajanů, obětí jejich vlastní vlády, která zcela jistě nese za to, co se stalo, zodpovědnost?

V sobotu 17. července došlo ve Stockholmu, tentokrát ve čtvrti Huddinge, k další střelbě. Dvě malé děti byly zasaženy zbloudilou kulkou.

„Nesl jsem své děti a viděl jsem, jak z nich teče krev,“ říká otec.

Když se tato zpráva objevila, tak pro obyvatele Stockholmu, kteří jsou na to zvyklí, to nebylo nic neobvyklého.  Letos je to už po šedesáté, co se zde došlo ke střelbě.

Pro otce, který přežil střelbu a odtáhl své postřelené děti z místa činu, bylo jen jediné, na čem mu  záleželo; musel s krvácejícími dětmi  ujít 300 metrů, aby se dostal do bezpečí svého domova.

O dva dny později je stále otec v nemocnici se svou pětiletou dcerou a šestiletým synem. Jejich střelná zranění jsou velmi závažná, takže si vyžádala rozsáhlou péči. Dcera právě podstoupila operaci.

V sobotu mu před očima postřelili  jeho dvě děti. Jediné, co v té době chtěl, bylo donést děti domů do bezpečí. Teď se bojí vrátit domů z nemocnice.

„Mám strach. Jistě, policie může pomoct, ale na jak dlouho? Můžou se tu dnes, zítra, příští týden, možná příští měsíc, projít před mým domem. A co potom? Co se stane, když už tam nebudou? Moje rodina tím bude vždy trpět. Na to se nezapomíná. Když zavřu oči, vidím zase všechno,“ říká otec.

Znovu se vrací k onomu teplému červencovém večeru.

Celá rodina byla pohromadě na hřišti, které je zároveň nádvořím jejich domu. Děti byly šťastné a hrály si. Otec koupil nové kolo pro svou pětiletou dceru, tak se díval, jak na něm jezdí. Žádný doktor jí ještě nevysvětlil, že bude trvat dlouho, než bude moci znovu použít své nové kolo.

Potom uviděl skupinu mladých lidí, jak se hádají. Otec si nejdřív myslel, že o nic nejde, než si jeho syn všiml zbraně.

„Tati, tati! Proč má zbraň?“ křičel jeho syn.

Pak se mezi zdmi domu ve Visättře ozval hlasitý třesk. Obě jeho děti byly postřeleny. Rychle odnesl své krvácející děti do bytu. Jeho vzpomínky na to, co se stalo dál, jsou nejasné.

„Viděl jsem, že můj syn i dcera mají v těle díry po kulkách a teče jim krev. Děti plakaly a křičely, když jsem je držel,“ říká otec.

Otec pořád nechápe, jak se to mohlo stát. „Jak se to může stát ve Švédsku? Chci to vědět. Co dělá společnost? Co dělá vláda? Chci odpovědi,“ říká otec.