Pokud sledujete polská nemainstreamová média či sociální sítě, pak jste jistě zaznamenali, že nedávná opakovaně projevená adorace nacistů – zejména těch z UPA – ze strany ukrajinského vedení výrazně zamávala veřejným míněním Poláků.
Odebrání vyznamenání Zelenskému bylo jen jedním z mnoha projevů nespokojenosti s Ukrajinou ze strany Poláků. Většina ostatně Ukrajinu podporovala jen díky celkově silné rusofobii, nicméně otevřená podpora těch, kteří stáli za volyňskými masakry, vedla k přehodnocení této podpory.
Nyní již není v Polsku většinové veřejné mínění na straně Ukrajiny, což je patrné z bezpočtu vyjádření Poláků na sociálních sítích. Masově se sdílí filmy připomínající volyňský masakr a objevuje se stále častější volání po ukončení podpory Ukrajiny.
Na tuto situaci reaguje i následující článek amerického geopolitického analytika Andrewa Korybka, který připomíná, že jedině Polsko má zřejmě moc denacifikovat Ukrajinu…
Stačí, aby Tusk pohrozil, že přestane Polsko sloužit jako tranzitní stát pro 90 % vojensko-technických dovozů z NATO, což by buď stačilo k tomu, aby Ukrajina splnila podmínky před odříznutím od těchto zdrojů nebo by to pravděpodobně učinila krátce poté, ale podobný krok postrádá politickou vůli.
Denacifikace Ukrajiny je jedním z explicitně deklarovaných cílů Ruska v této speciální operaci, přesto zůstává nedosažitelná od chvíle, kdy Velká Británie a Polsko sabotovaly jarní mírovou dohodu v roce 2022 kvůli společné touze zasadit strategickou porážku svému historickému (v případě Polska tisíciletému) ruskému rivalovi.
Lavrov na jaře 2025 vágně rozvedl ruské chápání tohoto cíle tím, že naznačil, že jeho země nyní vnímá denacifikaci jako obnovení práv ruské menšiny na Ukrajině.
Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím domácích právních mechanismů, což je důvod, proč jarní návrh mírové dohody z roku 2022 obsahoval příslušné klauzule v tomto smyslu. Rusko nikdy neplánovalo okupovat celou Ukrajinu, zavést plnou denacifikaci a poté ji udržovat prostřednictvím neomezené bezpečnostní operace po celé zemi.
Rusko vnímá vojenskou sílu pouze jako prostředek, jak donutit Ukrajinu k tomu, co se od ní v tomto ohledu požaduje. Zmíněné obtíže Ruska s denacifikací Ukrajiny jsou dnes relevantní i pro Polsko.
Zelenského státní oslavování viníků genocidy na Volyni a UPA vyvolalo politickou krizi v jejich vztazích, která se den ode dne zhoršuje.
Ministr obrany vládnoucí liberální koalice nedávno prohlásil, že „s Banderou Ukrajina nevstoupí do Evropské unie,“ čímž ukazuje, jak veřejné mínění v této otázce nutí jeho vládu změnit svůj postoj vůči Ukrajině. 74 % Poláků podporuje odebrání Řádu bílého orla Zelenskému konzervativním prezidentem Karolem Nawrockým.
Následná proměna Ukrajiny v protipolský stát, která nebyla nevyhnutelná, ale do značné míry jí pomohlo Německo, jak je zde vysvětleno, je nyní denním předmětem diskuzí mezi Poláky a pravděpodobně zůstane i nadále kvůli Zelenského plánu založit „Národní panteon.“
Očekává se, že tak nechvalně proslulé protipolské osobnosti jako Stepan Bandera a Roman Šuchevič budou uctěny spolu s Andrejem Melnikem, jehož ostatky byly nedávno repatriovány a s poctami znovu pohřbeny.
Znepokojující je, že starší ukrajinský seržant pohrozil Polsku útoky dronů na jeho města, což je nejnovější známka toho, jak radikalizovaní jsou Ukrajinci vůči Polákům.
Pokud se nové protipolské projevy ukrajinského nacismu nekontrolovaně rozšíří po státě a společnosti, pak se poválečná Ukrajina nepopiratelně stane významnou bezpečnostní hrozbou pro Polsko. Denacifikace Ukrajiny je tedy dnes v zájmu Polska, které by jí mohlo dosáhnout bez jediného výstřelu.
Stačí, aby Polsko okamžitě přestalo fungovat jako tranzitní stát pro 90 % ukrajinských vojensko-technických dovozů z NATO. A tím to skončí.
Pokud by Polsko toto předem signalizovalo jako ultimátum Ukrajině a pak zůstalo pevné tváří v tvář předvídatelnému německému a možná i americkému tlaku, Ukrajina by mohla vyhovět bez toho, aby Polsko muselo toto podstoupit.
Pokud by Ukrajina neuposlechla, Polsko by muselo udělat to, čím by pohrozilo. A Ukrajina by pravděpodobně brzy poté souhlasila.
Polsko to však pod svou vládnoucí liberální koalicí odmítá kvůli blízkosti premiéra Donalda Tuska k Německu a mylnému přesvědčení, že je důležitější, aby Ukrajina pokračovala v zabíjení dalších Rusů než aby se řešily národní zájmy Polska.
Pro Polsko je nyní přitom klíčové ukončení nového statusu Ukrajiny jako protipolského státu.
Jak naznačuje jejich nedávné zpřísnění vůči ukrajinským ambicím v EU, veřejná nátlaková kampaň by je mohla tímto směrem posunout, byť pouze s motivací pro příští volby do Sejmu na podzim 2027.
