OSN nedávno rozhodla, že všechny západní bílé národy – včetně všech zemí EU – musí zaplatit Afričanům za to, že si braly otroky. Ve skutečnosti však značná část evropských bílých národů nikdy žádné otroky neměla.
Naopak, dokonce i Evropané byli – a dosud jsou – bráni jako otroci. Vždyť znásilňovací gangy, jejichž kauza se aktuálně řeší, považují bílé nezletilé dívky za své otrokyně. Dělají tedy jen to, k čemu je nabádá Korán.
A i historie hovoří jasně: zejména Arabové byli – a dosud jsou – největší otrokáři. Ale ti nic platit nemusí. Stejně tak afričtí černoši, kteří prodávali (a v některých zemích dosud prodávají) otrokářům své chudší soukmenovce, nebudou muset nic platit.
Ti jsou naopak pro svoji rasu i nadále považováni za oběti.
Pokud se vrátíme k pákistánským gangům, které znásilňují bílé dívky, tak tam je to zcela jasné. Oběti (některé už od 8 let) byly popsány jako „bílé coury,“ „bílý odpad,“ „káfiři“ nebo „kurvy.“
Vyšetřovací zpráva na straně 140 uvádí:
Pachatelé křičeli ‚Allahu Akbar‘ a chlubili se rasovou nadřazeností. Pokud jde o dostupné veřejné záznamy, žalobci ani soudci nezmínili v obžalobě jejich otevřený protibělošský rasismus.
To je v ostrém kontrastu s tím, co se obvykle děje, když jsou bílí zločinci hnáni ke odpovědnosti za mezirasové zločiny.
Horor znásilňovacích gangů může působit jako jedinečný moderní fenomén, důsledek muslimské invaze do Evropy. Je to víc než to. Je to pokračování temného příběhu muslimského obchodu s otroky: obchodu s Evropany obecně a obzvlášť s křesťany.
Otroctví v muslimském světě trvalo až do 20. století; Mauritánie jej zakázala až v roce 1981. Neoficiálně však zejména v Africe a arabských zemích pokračuje i nadále. V Evropě se pak projevuje zejména v podobě znásilňovacích gangů, které byly nedávno odhaleny také v Německu a Rakousku.
Nejde to nic nového. Braní otroků v Evropě bylo běžné i v minulosti.
Osmané unesli více než milion křesťanských chlapců z jejich domovů, násilně je konvertovali k islámu a cvičili je jako elitní úderné jednotky (janičáři), aby bojovali v bitvách říše podle oficiální politiky „systému Devshirme,“ tedy krevní daně.
To bylo součástí širšího systému dhimmi, který odsunul nemuslimy jako křesťany a židy do druhořadých kategorií. Muslimští chlapci nemohli být zotročeni podle islámského práva, takže na území dobývaném Osmany bylo uneseno a konvertováno asi 20 % křesťanských chlapců.
Někteří křesťanští rodiče se snažili své chlapce ukrýt v lesích nebo horách, aby zabránili únosům; nucené převedení jejich dětí k islámu vedlo k traumatu. Většina už své syny nikdy neviděla. Tento stav trval více než tři století.
Současně, jak poznamenala historička Leslie Peirce v knize Imperiální harém: Ženy a suverenita v Osmanské říši (Oxford University Press, 1993), byly křesťanské dívky odváděny ze svých komunit, aby sloužily jako domácí otrokyně nebo konkubíny.
Osmanské armády a muslimští piráti také unesli stovky tisíc křesťanských žen a dívek z celé Evropy, které prodávali na trzích s otroky po celém islámském světě. Nejkrásnější dívky byly často prodány do sexuálního otroctví u vysokých osmanských úředníků nebo vězněny v sultánově harému; nucené konverze k islámu byly také běžné.
Ve svém zásadním díle Křesťanští otroci, muslimští páni: Bílé otroctví ve Středomoří, na Barbarském pobřeží a v Itálii, 1500–1800 Robert C. Davies odhaduje, že asi 1,2 milionu Evropanů bylo zotročeno muslimy; až polovina z nich byly ženy.
Jedním z nejmrazivějších příběhů o obchodování s evropskými otroky je Miltonova kniha White Gold. Podrobně popisuje aukce křesťanských otroků v Maroku, Alžíru, Tunisu a Tripolisu, při nichž „tisíce zajatců byly vystaveny zkoušce, než byly prodány nejvyšší nabídce.
Tito ubozí muži, ženy a děti pocházeli z celé Evropy. A to i z tak od sebe vzdálených míst jako Island a Řecko, Švédsko a Španělsko. Mnohé byly zajaty na moři nechvalně známými barbarskými korzáry. Mnoho dalších bylo uneseno ze svých domovů při překvapivých nájezdech.“
Historické ozvěny v Loweově Zprávě o muslimských znásilňovacích ganzích jsou nevyhnutelně zřejmé. Strana 155:
Gangy fungují podle klanového kodexu založeného na cti a studu, který nemuslimy, zejména bílé dělnické dívky, považuje za majetek dostupný pro sexuální využití.
Převáželi oběti mezi městy, sdíleli je mezi bratry a přáteli, nutili je je konverzi k islámu, následované neregistrovanými náboženskými sňatky a ospravedlňovali zneužívání tím, že dívky označovali za „snadné maso“, „bílý odpad“ nebo „morálně méněcenné.“
Piráti už neplení evropská města; Žijí v nich. Jejich zločiny byly po desetiletí utajovány systémem plným lidí, kteří si mysleli, že být označen za rasistu nebo „islamofoba“ je horší než to, co se děje tisícům evropských dívek.
Tisk důrazně argumentoval proti citování náboženství „asijských“ gangů. Jak uvádí Loweova zpráva, Dr. Taj Harbey, imám z Oxfordské islámské kongregace, přiznal, že podíl muslimů v gangu je kolem 95 %.
Mnozí se odvolávají na to, že islámské doktríny jejich činy schvalují. Vzhledem k historii islámských otrokářů a evropských otroků by to nemělo být překvapením.
Následující příhoda tento bod zdůrazňuje. Kanaďanka Amanda Lindhoutová byla unesena spolu se svým přítelem v Somálsku v roce 2008 a strávila 460 dní v zajetí, kde byla místními muslimy znásilňována, hladověla, byla mučena a svazována do kozelce.
Jednou utekla do místní mešity a prosila stovky mužů uvnitř o pomoc; pasivně sledovali, jak ji pryč táhnou za kotníky. Její věznitelé tvrdili, že jejich sexuální zneužívání jim bylo schváleno islámským právem, protože Korán umožňuje muslimským mužům využívat „ty, které vlastní vaše pravá ruka“ podle vlastního uvážení.
Když byla vykoupena a vrácena do Kanady, Lindhoutová navštívila dvě mešity v Calgary, aby se zeptala, zda je tento výklad správný.
„V obou mešitách mi řekli, že to, co se mi stalo, bylo nešťastné, ale že je to ve skutečnosti přípustné podle islámského práva,“ řekla.
V Evropě byla napsána nová kapitola v temné historii islámského zneužívání evropských žen a v příběhu historického nepřátelství Evropy vůči islámu.
Toto otroctví v moderní době jen navazuje na to, které bylo neustále praktikováno po stovky let. I přesto, že je jasně potvrzeno, že největší otrokáři byli muslimové, platit musí podle OSN jen bílé západní – původem křesťanské – národy
A to bez ohledu na to, že mnohé z nich nikdy otroky neměly, ale byly naopak zotročovány.
Paradoxně tak může dojít k situaci, kdy národy, ze kterých byli bráni otroci, budou nuceny platit reparace otrokářům svých předků…
