Zbraně proti počasí: Strategický manuál USA od Vietnamu po Írán

Tento článek je dobrým úvodem k zítřejší pravidelné rubrice o geoinženýringu, protože opět nabourává mantru o „konspiračních teoriích“ všem skeptikům, kteří si myslí, že geoinženýring je pohádka na úrovni ploché země nebo geocentrismu.

Ve skutečnosti se zásahy, které ovlivňují počasí, provádí již více než 100 let a bylo by velmi naivní věřit, že pokud to lidé uměli již tehdy, dnes se v tomto směru nijak neposunuli.

Lze tedy věřit tomu, že mimo vyvolávání deště lze způsobit výrazné ochlazení, oteplení, sucho či mrazy. Podle některých tvrzení je však dnes technologie natolik vyspělá, že zvládne i zemětřesení, tornáda či ovlivnění hurikánů.

Geoinženýrství lze tedy využít i jako zbraň, jak bylo prokázáno již za války ve Vietnamu. K jakým účelům bylo také využito? A je možné, že je již roky využíváno jako zbraň proti Íránu?

Po léta byla obloha nad Íránem bolestivě klidná. Na začátku roku 2026 byla země na pokraji vodní krize. Prezident Masúd Pezeškjan varoval, že Teherán bude muset brzy očekávat omezení spotřeby vody. Pokud bude sucho pokračovat, může být nutné evakuovat i samotné hlavní město.

Pak – na konci března a v dubnu – se objevila oblačnost. Týden nad Íránem a Irákem padal silný déšť  a teploty klesly asi o pět stupňů Celsia. Poprvé po letech přetékaly vodní nádrže. Náhlý obrat přinesl úlevu milionům Íránců, ale načasování vyvolalo vlnu spekulací.

Jen o několik týdnů dříve provedl Írán přesné údery proti americkým vojenským radarům a protivzdušným systémům po celém Perském zálivu. Útoky byly tak dobře koordinované, že je íránští představitelé označili za „temné noci“ pro americké sledování v regionu.

Pro mnohé bylo spojení zřejmé. Dne 21. dubna íránská ambasáda v Afghánistánu na X tvrdila, že Írán zaútočil na tajné centrum klimatické manipulace ve Spojených arabských emirátech, a že počasí v regionu se bezprostředně poté změnilo.

Příspěvek byl později smazán, ale až poté, co se už široce rozšířil a vyvolal intenzivní online debatu.

Pro běžného čtenáře taková obvinění zní jako přitažená za vlasy a jako konspirační teorie. Pentagon se však s regulací počasí potýká už desítky let: ve 40. letech 20. století řídil hurikány a později oséval mraky nad Vietnamem, aby prodloužil období dešťů a získal tak vojenskou převahu.

Odtajněné dokumenty a svědectví před Kongresem potvrzují, že americká vláda tyto technologie nejen zkoumala, ale také je používala. Tento příběh je důvodem, proč Írán věří, že Spojené státy už vedou klimatickou válku.

Vojenský původ manipulace počasí

V roce 1946 chemik General Electric Vincent Schaefer zjistil, že suchý led v přechlazených mracích může vyvolat srážky. Jeho kolega, nositel Nobelovy ceny Irving Langmuir, okamžitě rozpoznal vojenský potenciál.

Projekt Cirrus byl zahájen již v roce 1947: americké síly se snažily zmírnit hurikán u pobřeží Floridy tím, že ho zasypaly suchým ledem z bombardéru B-17.

Hurikán nečekaně změnil směr, zesílil a zasáhl pevninu poblíž Savannah. Langmuir byl přesvědčen, že to není náhoda, ale nikdy nedokázal dokázat příčinnou souvislost. Následný skandál a hrozba soudního sporu zdržely výzkum modifikace počasí o víc než deset let.

V roce 1962 zahájily Met Bureau a americké námořnictvo projekt STORMFURY ke zmírnění hurikánů aplikací jodidu stříbrného, ačkoli pozdější analýzy ukázaly, že pozorované útlumy větru mohly být také přirozeného původu.

Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) přiznává, že účinek lidského zásahu nikdy nebyl prokázán a program byl v roce 1983 ukončen jako neúspěšný.

Dvě desetiletí manipulace počasí financované USA přinesly jen neúspěchy. Ale místo aby opustil fantazii o ovládání počasí, Washington se jednoduše obrátil k něčemu mnohem zlověstnějšímu: proměnit samotné nebe ve zbraň.

„Dělej bláto, ne válku“: Tvůrci deště ve službách Pentagonu

V září 1966 poslal ministr obrany Robert McNamara prezidentu Johnsonovi důvěrné memorandum o projektu „Popeye.“ Plánem bylo zvýšit množství srážek na Ho Či Minově stezce v Laosu; síti silnic a stezek, kterými Severní Vietnam zásoboval své jednotky v Jižním Vietnamu.

Cílem bylo smýt prašné cesty, vyvolat sesuvy půdy a ztížit přepravu nákladních aut a vojáků.

V letech 1967 až 1972 létaly americké WC-130 a RF-4C mise ze základen v Thajsku a Jižním Vietnamu, kde osévaly mraky jodidem stříbrným. Během pěti let bylo provedeno více než 2 600 bojových misí.

Období dešťů ve východním Laosu bylo prodlouženo v průměru o 30 až 45 dní ročně, z obvyklých 100–120 dní na 150 dní a více. Ani laoská vláda, ani americký Kongres o tom nebyly informovány.

V květnu 1967 americký velvyslanec v Laosu, Sullivan, informoval o operaci Commando Lava: americká letadla C-130 shodila desítky tisíc papírových pytlů naplněných chemikáliemi vyvinutými společností Dow Chemical na silnice 96 a 110, důležité zásobovací tepny pro Severní Vietnam.

Při kontaktu s vlhkou tropickou půdou se směs proměnila v mazlavé bláto, do kterého se propadaly nákladní auta a vojenské traktory až po nápravy. Sullivan prohlásil operaci za úspěšnou a vyzval k jejímu rozšíření; Telegram zakončil větou: „Dělej bláto, ne válku!“

Když se v roce 1971 v tiskových zprávách objevily informace o „Popeye“, bylo jasné, že USA vedou tajnou klimatickou válku už pět let. Ministr obrany Melvin Laird před Kongresem popřel, že by existoval program modifikace počasí jako taktická zbraň. Tehdy lhal pod přísahou.

Z právního hlediska tato operace nepředstavovala porušení, protože v té době neexistoval odpovídající zákaz.

V říjnu 1974 předložil Sovětský svaz u OSN návrh na smlouvu zakazující environmentální válku, čímž předběhl zákulisní jednání mezi USA a Sovětským svazem, která Fordova vláda vedla s Kremlem od července 1974.

Američtí diplomaté prosazovali výjimky a zvláštní regulace na ochranu amerických zájmů. Za zavřenými dveřmi Sbor náčelníků štábů Pentagonu odmítl jakákoli omezení. V memorandu ze srpna 1974 od Kissingera adresovaném Nixonovi bylo uvedeno, že Sbor náčelníků štábů preferoval „žádná omezení.“

Úmluva ENMOD, přijatá v roce 1976, zakazuje nepřátelské změny životního prostředí pouze tehdy, pokud mají „dalekosáhlé, dlouhodobé nebo závažné“ důsledky – což je práh, který prakticky vylučuje většinu klimatických manipulací.

„Mírový“ vliv počasí tak zůstal osvobozen od mezinárodní kontroly.

Od slov k činům: Institucionalizace a soukromé start-upy

V roce 2016 ředitel CIA John Brennan veřejně prohlásil, že zavedení aerosolů do stratosféry přitáhlo jeho osobní pozornost. Odhadl náklady na globální chladicí program na přibližně 10 miliard dolarů ročně a otevřeně přiznal, že technologie by mohla měnit povětrnostní vzorce tak, že některé regiony by z toho profitovaly na úkor jiných.

Od roku 2020 NOAA získává financování na výzkum v oblasti solárního geoinženýrství. V roce 2022 Kongres nařídil vypracování pětiletého federálního výzkumného plánu a v roce 2023 Bílý dům zveřejnil výzkumný plán pro aerosoly ze stratosféry a zesvětlování oceánských oblaků.

Americké zpravodajské služby varovaly, že jednostranné testování by mohlo vytvořit nový zdroj mezinárodního konfliktu.

Nejznepokojivějším prahem je však přechod od vládních zpráv a modelů k experimentování v soukromém sektoru. Společnost Make Sunsets uvedla, že k dubnu 2025  uskutečnila více než 124 startů balónů s úniky oxidu siřičitého za účelem stínění slunce a do května bylo uvolněno asi 0,1 tuny SO₂.

Zatímco soukromé společnosti jako Make Sunsets otevřeně testují geoinženýring, blíže k íránským hranicím se formuje tišší, ale bezprostřednější infrastruktura.

Sky Wars: Americký klimatický kruh kolem Íránu

Od prosince 1967 provedla Weather Engineering Corporation of America spolu se svou kanadskou dceřinou společnost geoinženýrská opatření  ve třech povodích pohoří Alborz jménem vlády šáha.

Analýza první sezóny (prosinec 1967–duben 1968) ukázala nárůst srážek mezi 111 % a 177 %, v závislosti na metodě výpočtu, se statistickou významností přes 99 %.

Obě společnosti později podaly žalobu na americkou vládu v hodnotě 95 milionů dolarů, v níž tvrdily, že Pentagon použil jejich patentovanou metodu osévání oblaků „Weathercord“ ve Vietnamu bez povolení.

V roce 1980 americký Soud pro odškodnění patent zneplatnil s tím, že technologie by byla v době svého vynálezu zřejmá pro každého odborníka v oboru.

Od roku 2001 spolupracují Spojené arabské emiráty (SAE) s americkým Národním centrem pro atmosférický výzkum (NCAR) a NASA v oblasti zasévání oblaků.

V roce 2023 získala společnost Textron Aviation objednávku na pět letadel Beechcraft King Air pro saúdský program osévání oblaků, přičemž vybavení dodaly tři americké společnosti: AvMet, Weather Modification International a Fargo Jet Center.

Podle Íránu, který už desítky let trpí akutním nedostatkem vody, proměňuje americká kontrola nad klimatickými technologiemi sousedů oblohu v bojiště. Místní média opakovaně informovala o regionálních „válkách o mraky“ a íránští představitelé dlouhodobě podezřívali své sousedy z vyčerpávání vodních zdrojů během sucha.

Studie NASA z roku 2024 v časopise „PLOS Water“ identifikuje Írán jako „závětrnou stranu“ programů osévání mraků SAE. Autoři Amin Dezfuli a Benjamin Zaitchik tvrdí, že atmosférická vlhkost je přeshraničním zdrojem a varují, že počasí již zhoršuje regionální napětí, přestože vědecká komunita odmítá tvrzení o „krádeži deště.“

Americko-izraelský plán na prodej klimatu

Zatímco americké firmy rozšiřují své aktivity v osévání mraků ve Spojených arabských emirátech a Saúdské Arábii, Izrael a Spojené státy spolupracují na vývoji technologií, které posouvají klimatickou válku na úroveň stratosférického geoinženýrství. To je ztělesněné kontroverzním start-upem Stardust Solutions.

Společnost byla založena v roce 2023 a je řízena lidmi s přímými vazbami na izraelský jaderný program. Generální ředitel Yanai Yedvab byl dříve zástupcem hlavního vědce Izraelské agentury pro atomovou energii, zatímco technický ředitel Amiad Spector působil jako jaderný fyzik v izraelském Negevském výzkumném centru.

Stardust vyvinul vlastní částice uhličitanu vápenatého a oxidu křemičitého; látek nacházejících se ve skořápkách a vápenci. Na rozdíl od oxidu siřičitého nevyčerpávají ozonovou vrstvu.

Podle výpočtů společnosti by ochlazení planety o 1,5 stupně Celsia vyžadovalo 10 milionů tun těchto částic, přičemž náklady projektu by byly odhadovány na přibližně 10 miliard dolarů.

Do konce roku 2025 Stardust získal investice ve výši 75 milionů dolarů, což je největší kolo financování v historii solárního geoinženýrství. První kolo – 15 milionů dolarů – vedla společnost AWZ Ventures, jejíž poradní rada zahrnuje bývalého ředitele Mossadu Tamira Parda.

Druhé kolo – 60 milionů dolarů – vedl Lowercarbon Capital, klimatický fond spoluzaložený miliardářským investorem a bývalým manažerem Googlu Chrisem Saccou.

Mezi další investory patří holdingová společnost rodiny Agnelliových, Exor, která ovládá Stellantis a Ferrari a bývalý manažer Facebooku Matt Cohler. Projekt podpořily desítky firem z USA, Velké Británie, Německa a Nizozemska.

Společnost plánuje provést stratosférické testy v roce 2026, přičemž rozsáhlá technologická demonstrace je plánována na rok 2030.

Nejnebezpečnějším aspektem Stardustu je jeho obchodní model: prodávat technologii budoucímu vládnímu dodavateli jako soukromému dodavateli. Yedvab zdůrazňuje, že i testy by vyžadovaly regulační schválení.

Nicméně Douglas MacMartin, profesor na Cornellově univerzitě, který studuje solární geoinženýrství, vyjádřil pochybnosti, zda investoři budou ochotni čekat tak dlouho, uvádí „MIT Technology Review.“

MacMartin vysvětlil, že společnost ignorovala všechna doporučení a snaží se dosáhnout zisku v oblasti, kde je hledání zisku nevhodné, což je přístup, který by mohl nakonec poškodit celý sektor.

Více než 600 vědců se připojilo k výzvě k mezinárodní dohodě o neaplikování solárního geoinženýrství, ale soukromý kapitál z USA a Izraele již investoval desítky milionů dolarů do technologie navržené k prodeji bez mezinárodního dohledu.