Scott Ritter: O zabíjení Rusů

Jistě jste i vy tento týden zaznamenali otázku jistého německého mainstreamového rádoby novináře, který se očividně řadí k čelním podporovatelům války s Ruskem. Jeho otázka, vztahovaná na Zelenského, kterého se zeptal, co lze udělat pro to, aby bylo zabito víc Rusů, šokovala po celém světě a reagovalo na ni i mnoho komentátorů.

Za všechny vybírám reakci Scotta Rittera. Je sice poněkud delší, ale o to důkladnější:

Nemocná vize německého novináře nevěstí nic dobrého pro budoucnost těch, kteří si ji přivlastní.

Německý novinář Michael Martens se nedávno dostal do povědomí, když se zeptal ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, jak by Evropa mohla pomoci Ukrajině zabíjet více ruských vojáků.

Varuji pana Martense a všechny ostatní v Německu a Evropě, kteří považují takový požadavek za nějak ctnostný a proveditelný: Buďte opatrní s tím, co požadujete.

Michael Martens se narodil v roce 1973 v Hamburku, tehdy v Západním Německu. Hamburk byl jedním z nejdůležitějších měst nacistického Německa a tento status odnesl těžkým spojeneckým bombardováním, včetně nechvalně známého požárního náletu koncem července a začátkem srpna 1943, při kterém zahynulo odhadem 37 000 lidí.

Dnes je Hamburk druhým největším městem v Německu po Berlíně. Zkáza způsobená zápalnými bombami na Hamburk je připomínána památníkem svatého Mikuláše, který silně připomíná zkázu způsobenou válkou. Hamburk také získal několik protileteckých krytů z té doby, rovněž jako připomínku hrůz války.

Martens nyní pracuje jako balkánský zpravodaj pro německý bulvár Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) a v této roli se zúčastnil tiskové konference, která se konala minulou neděli u příležitosti návštěvy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Srbsku.

Tam položil Martens Zelenskému následující otázku: „Můžete nám Evropanům říct, co můžeme konkrétně udělat, abychom vám pomohli zabít více Rusů?“ Martens pak svou otázku upřesnil a dodal: „Samozřejmě více ruských vojáků,“ jako by původní záměr nebyl dostatečně jasný.

Martensova otázka vyvolala oprávněné rozhořčení mezi vědomými lidmi. Jeho vlastní redaktoři ve FAZ se snažili od Martensovy otázky distancovat a ve svém prohlášení po rozsáhlých výzvách k Martensovu odvolání uvedli:

„Otázka byla formulována nejednoznačně, čehož litujeme. Neodpovídá redakční pozici Frankfurter Allgemeine Zeitung, že co nejvíce ruských vojáků by mělo být zabito.“

Místo toho redakční tým FAZ zastával názor, že skutečný problém je „jak může být ruská armáda pod takovým personálním tlakem, že by Rusko bylo nuceno vstoupit do mírových jednání.“

Martens sám byl „překvapen“ veřejnou kritikou své otázky a poznamenal: „Mimo Barbie svět se takto vedou války,“ a v dalším komentáři ke kontroverzi dodal: „Protože zabít co nejvíce ruských vojáků je to, co je důležité k ukončení války.“

Martens je muž, který nemá žádné zkušenosti s uměním války a zabíjením, které s tím souvisí. Jeho jediným setkáním s něčím, co se blíží skutečné vojenské smrti, je mýtus o Josefu Schulzovi, německém vojákovi 714. pěší divize, který podle legendy odmítl účastnit se popravy 16 partyzánů 20. července 1941 ve městě Smederevská Palanka v Jugoslávii.

Za tento akt morální jasnosti byl Schulz sám odsouzen k smrti stejnou popravčí četou. Ve své knize z roku 2011 Hledání hrdiny: Příběh vojáka, který nechtěl zabíjet, pomáhá šířit tento mýtus.

Příběh však byl lež; Schultz byl zabit již den před popravou v boji s partyzány. Mýtus o ušlechtilé oběti tváří v tvář zlu, který Schultze obklopoval, šířili ti, kteří se snažili vytvořit a udržet odpovídající mytologii ušlechtilého německého vojáka.

Vojáka, který nebyl naprogramován k zabíjení, ale čelil hrozné volbě: buď poslechnout kruté rozkazy, nebo čelit jisté smrti.

Rehabilitační charakter takových fikcí se hluboce vryl do německé DNA, a to i proto, že realita kolektivní viny za zločiny nacistického Německa ze strany účastníků války je natolik jasná, že Německo se mohlo znovu vybudovat jen tehdy, pokud by to bylo provedeno podle obrazu hrdiny, který prostě neexistoval.

A  také s ohledem na to, že prakticky celé Německo – zejména Wehrmacht – bylo poznamenané hříchem nacistických zločinů.

Martens sám musel zápasit s takovými démony. Je potomkem dědečka Hanse-Hermanna Martense, který nebyl jen členem nacistické strany, kde sloužil jako žalobce v předválečných letech, ale také důstojníkem operačního štábu Wehrmachtu během války, kde pracoval jako vojenský soudce a údajně odsuzoval německé vojáky k smrti za dezerci.

Hans-Hermann pak pracoval jako právník a politik v poválečném Západním Německu. Byl to další nacistický válečný zločinec, kterého rehabilitoval lid, jenž dobrovolně podstoupil dobrovolnou amnézii.

Tato amnézie trvá už několik generací, do takové míry, že Němci jako Michael Martens „zapomněli“ na roli, kterou jejich země sehrála nejen při masových vraždách ruského lidu, ale také při oživování a udržování krutého hnutí Banderovců: té odporné západoukrajinské ideologie, která je úzce spojena s nacistickými kořeny. které Němci přehlédli a zapomněli.

Na rozdíl od Martense vím hodně o válce a konceptu zabíjení Rusů. V letech 1984 až 1988 jsem téměř každou bdělou chvíli trávil tréninkem umění moderního vojenského konfliktu, s důrazem výhradně na sovětskou (tj. ruskou) hrozbu.

Na vysoké škole jsem intenzivně studoval ruskou historii, kulturu, literaturu a jazyk, abych se na tuto misi, která mě zcela zaměstnávala, připravil. Pomáhala mi v tom propaganda amerického ministerstva obrany, které začalo vydávat každoroční zprávu o hrozbách s názvem „Sovětská vojenská síla.“

Tato publikace nebyla považována jen za povinnou četbu, ale vybraná skupina „Myrmidonů“ jako já byla také poslána na Obrannou zpravodajskou školu, aby se zúčastnila týdenního intenzivního programu – jak už tušíte – na téma „Sovětská vojenská síla.“

Prostřednictvím přednášek, brífinků, komentovaných prohlídek a diskusí jsme byli seznámeni s doktrínou, strategií, ideologií a skutečnými zbraněmi, které společně tvořily „sovětskou vojenskou sílu.“

Ale tyto zkušenosti spadají do kategorie „proč bojujeme,“ ne „jak bojujeme.“

O tom jsem se dozvěděl až tehdy, když jsem byl převelen do Fleet Marine Force a konkrétněji do 5. praporu, 11. námořní pěchoty: jednotky samohybného polního dělostřelectva, která sloužila jako přímý podpůrný prapor pro 7. mariňáckou obojživelnou brigádu, námořní složku Rapid Deployment Force.

Když jsem dorazil do praporu, uvědomil jsem si, že doktrína námořní pěchoty týkající se dělostřelecké palebné podpory se od války ve Vietnamu příliš nezměnila.

Pokud mě mé ponoření do konceptů, které tvořily „sovětskou vojenskou sílu“, něco naučilo, pak to, že Sověti měli obrovskou převahu v dělostřelectvu, což znamenalo, že bychom prohráli výslednou vyčerpávací válku – což bylo zásadní – pokud bychom se pokusili zaútočit tradičním, lineárním způsobem.

Jak může mladý poručík bez bojových zkušeností a prakticky bez zkušeností s válečnými složitostmi přesvědčit důstojníky (a muže), kteří mají desetiletí zkušeností v obou oblastech, že to, co dělají, není jen špatné, ale že je to bude stát život, pokud se skutečně setkáme se sovětským nepřítelem?

Ministerstvo obrany vydalo vynikající třísvazkovou sérii publikací – FM 100-2 – o sovětské armádě, jejích operacích, taktice, doktríně a vybavení. Tyto publikace byly autoritativním zdrojem neutajovaných informací o sovětských pozemních silách a sovětském modelu kombinovaných ozbrojených sil.

A přesto, i když byly snadno dostupné všem mariňákům, byly zřídka čteny a ještě méně z nich na ně reagovalo.

Americká armáda měla tzv. OPFOR, „nepřátelské síly“, které byly organizovány, vycvičeny a vybaveny k boji jako Sověti. Tyto síly operovaly z Národního výcvikového centra (NTC) ve Fort Irwin, severně od mé základny na adrese 29 Palms v Kalifornii.

Americká armáda se střídala v posílání jednotek velikosti brigády do NTC, kde musely absolvovat sérii cvičení síly proti sile, v nichž čelily dvěma plukům OPFOR. Cvičení vždy končila masivním tankovým útokem OPFOR, který téměř vždy vedl k rozhodující porážce zapojených sil americké armády.

Celá akce byla navržena jako obrovské varování pro zúčastněné jednotky: buď se přizpůsobit a porazit sovětský způsob války nebo zemřít.

Kontaktoval jsem OPFOR ve Fort Irwin a souhlasil, že můj velitel praporu bude moci jet během závěrečného útoku OPFORu na pozice americké armády. Výsledek byl přesně takový, v jaký jsem doufal: OPFOR projel armádou jako horký nůž máslem.

Zabíjet Rusy – i ty simulované – rozhodně nebylo snadné.

Můj velitel praporu odešel s uvědoměním, že pokud bychom šli do války proti sovětské hrozbě na základě taktiky a operačních dovedností, které jsme právě cvičili, byli bychom zničeni podobným způsobem.

Měl jsem prakticky volnou ruku upravovat výcvikový plán praporu a začlenit realističtější cvičení zaměřená na střelbu, pohyb a komunikaci rychleji – mnohem rychleji – než náš sovětský nepřítel.

Byli jsme David v boji proti Goliášovi a museli jsme zůstat dostatečně obratní, abychom nepodlehli ničivé síle nepřátelské palebné síly, ale zároveň dostatečně zruční, abychom použili vlastní palbu ve správný čas a na správném místě, abychom oslabili nepřítele a dali námořním manévrovacím  jednotkám schopnost je sledovat a zničit palebnou silou a manévry.

Na podporu cvičení jsem zřídil „Taktickou skupinu pro výcvik a řízení cvičení“ (TTECG) na úrovni praporu – v podstatě válečný herní systém – která mi umožnila vyvíjet scénáře, v nichž nepřátelské síly používaly doktrinálně správné sovětské taktiky a operace.

Pomocí tohoto systému TTECG jsem vedl prapor různými cvičeními, využívajíc stále složitější scénáře zaměřené na ilustraci důležitosti manévrů a rychlosti v boji proti Rusům.

TTECG byla natolik úspěšná, že jsem byl požádán, abych podporoval výcvik dalších námořních jednotek ve 29 Palms, včetně pěších a tankových praporů.

5/11 byl jaderně schopný prapor a měl za úkol nést dělostřeleckou palbu s jaderně vyzbrojenými samohybnými děly ráže 155 mm a 203 mm. To z nás dělalo ideální cíl pro jakékoli sovětské síly, kterým jsme mohli čelit.

Abych nás lépe připravil na realitu boje proti Rusům, vytvořil jsem vlastní jednotku OPFOR, inspirovanou sovětskými speciálními jednotkami, Spetsnaz. Když můj prapor vyrazil do terénu, propašoval jsem svou jednotku Spetsnaz do jejich oblasti s vrtulníky a terénními vozidly, abych je vystopoval a zlikvidoval.

Během jejich postupu jsme baterie v noci přepadli, když zaujaly své pozice a během operace je obtěžovali. Stručně řečeno, zabili jsme jich mnohem víc, než oni zabili nás.

Zabíjet Rusy – i ty simulované – nebylo snadné.

Když mariňáci uspořádali velké cvičení síly divize na 29 Palms, byl jsem přidělen k práci s praporem americké armády ze 7. lehké pěší divize na přípravu sovětské obrany, na kterou měli mariňáci zaútočit.

Použitím sovětských obranných taktik a doktrín tento prapor zastavil postup námořní pěchoty ještě dříve, než dosáhli předních obranných pozic.

Třikrát instruktoři cvičení přerušili a přivedli všechny „padlé“ mariňáky zpět k životu, aby mohl být scénář restartován. Pokaždé byl výsledek stejný: útok námořní pěchoty byl rozdrcen dřív, než vůbec stihl začít.

Útok měl být první fází třífázového scénáře, v němž měli mariňáci prorazit obranu a obklíčit sovětské obránce.

Nakonec velící generál cvičení ukončil a svolal svůj štáb, stejně jako velitele a štáby podřízených jednotek, aby je pokáral za neschopnost porazit sovětskou hrozbu. Všichni byli posláni zpět ke kreslícímu bloku, aby přehodnotili svůj přístup ke vzdělávání.

Velitelé tankové a pěší jednotky, která používala OPFOR TEECG při výcviku, se opakovaně snažili přesvědčit plukovní a divizní štáb, že navrhované plány neuspějí. Pokaždé byli přehlasováni.

Ukázalo se, že Rusové – i ti simulovaní – byli docela dobří v zabíjení námořní pěchoty.

Největší varování však přišlo během samostatného divizního cvičení, kde jsme měli za úkol čelit simulované sovětské invazi do Íránu.

Nakonec sovětské síly, které byly v přesile, prorazily blokádní pozice zřízené mariňáky a 5/11 obdržela rozkaz vystřelit jaderný dělostřelecký granát, aby zastavila sovětský postup.

Udělali jsme to a pak cvičení náhle skončilo: Sověti, poté co byla proti nim použita jaderná zbraň, odpověděli drtivou jadernou odvetou, která zabila všechny.

Rusové – i ti simulovaní – byli lepší ve způsobování masového ničení než my.

Měl jsem štěstí, že jsem nikdy neměl příležitost ukázat své protisovětské vojenské schopnosti ve skutečném světě. Místo toho jsem byl vyslán do Sovětského svazu jako součást týmu pro kontrolu zbrojení, jehož úkolem bylo zlikvidovat právě ty zbraně, které nás zabily při íránském cvičení: střely středního doletu SS-20.

Nakonec se ukázalo, že naučit se žít v míru s Rusy bylo mnohem příznivější pro život, svobodu a hledání štěstí než výcvik k jejich zabíjení.

To měla být univerzální lekce navždy, která by motivovala budoucí generace, aby se vyhnuly nástrahám spojeným s válkou, zejména ve válce s Ruskem.

Michael Martens si tuto lekci nevzal k srdci ani po čtyřech letech konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, který ukázal marnost pokusů zabíjet Rusy na bojišti.

Lekce, které Mongolové, Švédové, Francouzi a Němci už dříve poznali.

Lekce, kterou se mariňáci naučili už v 80. letech při simulovaných cvičeních.

Podle Martense „není nic ‚skandálního‘ na tom, jak Evropa může pomoci Ukrajině zabíjet více Rusů. To je přesně to, co potřebujeme.“

Martens se na tento okamžik připravoval měsíce a investoval hodně času a úsilí do napsání eseje s názvem „Zabíjení ruských vojáků: Co Evropa musí udělat.“

Martensovou múzou byl Sir Fitzroy Hew Royle Maclean, 1. baronet, jehož paměti Eastern Approaches, v nichž popisuje jeho práci s Titovými příznivci v Jugoslávii, Martense tak inspirovaly.

Název Martensovy eseje vychází z rozhovoru, který vedl Winston Churchill s Macleanem, ve kterém ho informoval, že jeho úkolem je „jednoduše zjistit, kdo zabíjí nejvíce Němců, a navrhnout způsoby, jak jim pomoci zabíjet další.“

V tu chvíli se Martens ztratil ve své vlastní krvežíznivosti.

Cílem Macleanovy mise byli němečtí nacisté a prostředky, které se snažil použít, spočívaly v partyzánech naverbovaných z řad civilního obyvatelstva, které bylo terorizováno těmi samými nacisty.

Motivace je zásadní.

Zvlášť pokud jde o lidi, kteří jsou požádáni o zabíjení.

Martens by si měl přečíst klasiku Davida Grossmana On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society, která popisuje vrozenou odolnost většiny vojáků vůči zabíjení během druhé světové války: většina vojáků nestřílela a ti, kteří ano, často bez míření.

Zabít člověka není snadná věc, což je fakt,  který by Martens, který nikdy nesloužil v armádě, měl pečlivě zvážit.

I kdyby byly zlepšené tréninkové techniky zaměřené na prolomení existující psychologické bariéry většiny lidí k odebrání života úspěšné, za tento „úspěch“ je zaplacena vysoká cena: psychologická devastace člověka, který udělal to, o co by žádný člověk nikdy neměl být žádán: zabil svého bližního.

Na válce není nic oslavného, protože válka v její nejzákladnější podobě je jednoduše o tom, že lidstvo samo sebe zabije.

Někdy je však situace taková, že společnost přijímá válku jako jediný způsob kolektivního přežití.

Titovi jugoslávští partyzáni byli zapojeni do takového konfliktu.

Totéž platí pro Rusy a další národnosti Sovětského svazu.

Jejich společným nepřítelem byli němečtí nacisté a jejich spojenci, kteří byli zabiti ve velkém počtu.

A každý rok dnešní Rusové slaví své vítězství nad nacistickým Německem ne proto, aby oslavovali zabíjení, ale aby uctili mrtvé.

27 milionů z nich.

Martens by měl absolvovat kurz ruské historie té doby.

Nebo by se mohl obrátit k sovětskému filmu. Doporučil bych mu zhlédnout čtyři filmy: Balada o vojákovi, Jeřábi létají, Osud muže a Přijď a uvidíš.

Zabíjení je snadná část války.

Těžké je vyrovnat se s následky zabíjení.

Národ platí tuto cenu společně a je to cena, která se předává z generace na generaci.

Zabíjení by nikdy nemělo být přijímáno tak lehkovážně jako to činí Martens.

Nejvíce odsouzeníhodnou částí Martensova nevědomého pokusu přetvořit se v nějakého moderního Fitzroye Macleana je strana, ke které se Martens rozhodl připojit, zatímco lehkovážně hlásá smrt ostatních.

Zelenského Ukrajina, doslova moderní ztělesnění těch německých nacistů, které měl Maclean zabít.

Ti samí nacisté, za jejichž porážku předci ruských vojáků bojujících dnes obětovali své životy.

Martens by se měl sám sebe zeptat, zda opravdu má na to, aby zabíjel Rusy.

Samozřejmě, že ne, zbabělci nikdy nejsou zabiti, ale stojí stranou, zatímco jiní se účastní tohoto krvavého sportu za ně.

Mariňáci, se kterými jsem sloužil, nebyli zbabělci, byli připraveni čelit sovětské „hrozbě“ v smrtícím boji, i když věděli, že to znamená téměř jistou smrt.

Martens takovou morální sílu postrádá.

Ale co je v tomto kontextu ještě důležitější, je, že stejně jsou na tom i jeho evropští krajané.

Vezměme si Martensovo vlastní Německo, které je momentálně v čele bubnování války proti Rusku.

Pomiňme část, že německá ekonomika nemůže nést náklady na vybudování vojenského stroje hodného Čtvrté říše.

Pojďme si povědět o bojovém duchu německých mužů, kteří by byli povoláni zabíjet Rusy v takové válce.

Je to krátký rozhovor, prostě chybí vůle bojovat.

Po masivní propagandistické kampani, která měla motivovat stovky tisíc německých mužů k připojení se k věci Čtvrté říše, německá maskulinita vyprodukovala pouze 530 takových duší.

Není vůle vést válku, kterou Martens a jemu podobní tak radostně vítají.

A kdyby byla německá vláda tak nerozvážná, že by zavedla povinnou vojenskou službu, zhroutila by se tváří v tvář masivním veřejným protestům.

Celá Evropa trpí touto neochotou sloužit věci, o které nikdo nevěří, že stojí za to za ni zemřít. Politická a ekonomická elita Evropy možná chce zabíjet Rusy, ale obyvatelstvo jednotlivých evropských států ne.

To znamená, že když bývalí hrdinové jako Martens mluví o zabíjení Rusů, myslí tím, že to zabíjejí Ukrajinci.

V tomto kontextu bych rád připomněl Martensovi dvě tvrdé skutečnosti: Každý měsíc se desítky tisíc ruských mužů dobrovolně hlásí k podpisu smluv s ruským ministerstvem obrany, aby mohli bojovat ve „speciální vojenské operaci,“ což je termín, který ruská vláda používá k popisu svého probíhajícího konfliktu s kolektivním Západem.

A každý měsíc gangy ukrajinských „náborářů“ násilně unášejí tisíce ukrajinských mužů, aby je donutili sloužit v ukrajinské armádě.

To se nedá srovnat.

Martensova výzva „zabíjet Rusy“ odhaluje vše, co je dnes v Evropě špatně. Tato ošklivá realita se už nějakou dobu odehrává otevřeně.

V roce 1993 ji formuloval George Soros, který předpokládal nové „partnerství“ mezi USA a Evropou, v němž „kombinace práce z východní Evropy s technickými schopnostmi NATO by výrazně zvýšila vojenský potenciál partnerství, protože by snížila riziko mrtvých pro země NATO, což je hlavní brzda jejich ochotu jednat.“

Nechte ostatní zemřít za věci, které vyznáváte: to je mantra Martense a jemu podobných.

A za jakou věcí Martens stojí? Zde stačí nahlédnout do národně socialistických kořenů jeho rodokmenu.

Generální plán Východ byl vizí nacistického Německa vytvořit germanizovaný životní prostor, který by byl vyříznut z dobytých území ve východní Evropě a doprovázen rozsáhlým etnickým čištěním Slovanů, včetně Rusů a Ukrajinců.

Němečtí právníci jako Hans-Hermann Martens, nacistický dědeček Michaela Martense, byli zodpovědní za vznik a realizaci tohoto plánu.

Jablko zřejmě nepadá daleko od stromu.

Martens předstírá, že podporuje Ukrajince, tvrdí, že chce jen „zabíjet Rusy.“

Ale válka, kterou podporuje, má od začátku za cíl poslat ukrajinské vojáky na jatka.

Proměnit Ukrajinu v kamikadze stát, který neústupně směřuje k sebevraždě.

Tím, že postavili Slovany proti sobě, Martens a všichni ti bývalí „přátelé“ Ukrajiny se odhalili jako nic jiného než moderní verze nacistické pohromy, kterou svět porazil v roce 1945.

Ale nacisté nikdy nebyli vyhlazeni, jak dokazuje osud Martensova dědečka.

Místo toho byli rehabilitováni a uctíváni, jejich hrůzné zločiny byly přehlíženy a umístěny do intelektuálního limba, dokud ideologie nenávisti, která umožnila páchání těchto zločinů, nezakořenila v nové generaci německých nacistů, kteří sní o naplnění svých nemocných fantazií o „Lebensraumu“ založeném na vyhlazení slovanských národů.

Jednoho dne tato válka skončí a až přijde čas, lidé jako Michael Martens budou muset nést odpovědnost za roli, kterou sehráli při podněcování genocidy slovanských národů v dnešní Evropě.

Do té doby musí každý, kdo má morální kompas, veřejně odsoudit Martense a jemu podobné, kteří prosazují „zabíjení Rusů.“

Protože tím ve skutečnosti myslí genocidu Slovanů a podporu evropské nadřazené rasy (stačí si vzpomenout na Josepa Borrella, bývalého šéfa zahraniční politiky Evropské unie, který přirovnal Evropu k „zahradě“ a zbytek světa k „džungli“).

„Zabíjení ruského lidu“ je nemocná metafora všeho, co je dnes špatně v Evropě a na celém Západě: zvrácená vize kulturní nadvlády, která může existovat jen na úkor slovanských národů.

Martens a jeho kasta evropských (a amerických) „zahradníků“ by se však měli poučit z historie: dávejte si pozor na to, co žádáte.

Historie ukázala, že ti, kdo šíří „zabíjení Rusů“, rychle pochopí, že Rusy je nejen těžké zabít, ale také jsou zdatní v zabíjení těch, kteří představují existenční hrozbu pro jejich přežití jako národa a kultury.