Belgie: 149 000 sedmnáctiletých dostalo pozvánku na vojenskou službu

Evropské země vyvolávají válečnické nálady, přičemž nejeden politik či generál již oznámil, že se rodiče musí připravit na to, že obětují své děti v zájmu „vyšších cílů.“

Otázka je, kdo by chtěl obětovat své dítě za některý z budoucích chalífátů pod vlivem nikým nevolených elit, jejichž pokyny politické loutky slepě následují.

Další zemí, která se snaží získat mládež pro potenciální válku s Ruskem, je Belgie.

V polovině listopadu obdrželo 149 000 sedmnáctiletých pozvánky od belgického ministra obrany Thea Franckena na roční dobrovolnou vojenskou službu, což byl pro rodiče varovný signál.

Jeden z otců v dopise odhalil Franckenovy skryté úmysly:

„Snažíte se naverbovat tisíce mladých lidí pro tuto válku, kterou každý den otevřeněji propagujete.“

To je dnešní realita pro rodiče, kteří jsou občany členských států NATO. 

Otec, který odmítá poslat svého syna na smrt, napsal belgickému ministru obrany následující dopis:

„Vážený pane Franckene,

v pátek dorazil Váš dopis mému sedmnáctiletému synovi: pozvání na roční dobrovolnou vojenskou službu. To, že dopis přijde, jste oznámil s velkou pompou, takže to nebylo překvapení. Čtení Vašeho dopisu však byl skutečný šok.

Ačkoliv tento dopis není adresován mně, dovoluji si odpovědět. Jako otec tohoto sedmnáctiletého chlapce jsem hluboce pobouřen tím, co se mu a jemu podobným snažíte vnutit.

Bezohledností, s jakou se pokoušíte naverbovat tisíce mladých lidí pro tuto válku, kterou každý den otevřeněji propagujete.

To vás jistě nebude trápit, o tom si nedělám iluze: ti, kteří nesdílejí vaši politiku, patří podle vašich vlastních slov na Facebooku k „životním zeleným, pseudopacifistům, komunistům, konspiračním teoretikům a Putinovým fanouškům, kteří naši zemi dělají chudou místo bohatou“.

Člověk musí uznat, že máte smysl pro načasování. Sedmnáctiletí dostávají váš dopis v listopadu, jen pár dní poté, co si celá země připomínala konec první světové války. U válečných památníků postavy jako vy s rovnými zády a vážnými tvářemi vzdávaly hold vojákům, kteří padli v první světové válce.

A jako vždy to doprovází velkolepý projev o těch, kteří položili své životy za mír, svobodu, demokracii. Protože takhle je téma války vždycky prezentováno, alespoň ve velkolepých projevech těch, kteří ji sami začínají.

Francouzský voják Louis Barthas, povolaný v roce 1914, si do svých válečných deníků zapsal pozoruhodnou větu:

„Ve vesnicích už teď chtějí vztyčit pomníky na počest obětí tohoto velkého masakru nebo – jak říkají šovinisté – na počest těch, kteří dobrovolně obětovali své životy. Jako by nešťastné duše měly na výběr cokoli jiného.

Kdyby mrtví této války mohli povstat z hrobů, zničili by tyto pokrytecké pomníky, neboť ti, kdo je postavili, je nemilosrdně obětovali.“

To je hořká realita, pane Franckene. Žádný život není válce dobrovolně darován; životy jsou z ní brutálně vyrvány. Každý život roztrhaný na kusy v bahně bojišť je životem úmyslně promarněným. A válka není hrůza, která se náhle objeví z ničeho nic.

Je to hrůza, o které rozhodují lidé. Ne sedmnáctiletí, kteří dostávají váš dopis, ne jejich rodiče, rodiny ani přátelé. Ale mocní tohoto světa.

A veškerá ta vznešená rétorika o svobodě a demokracii nemůže zakrýt jednu jednoduchou pravdu: válka byla vždy otázkou moci, peněz a ekonomických zájmů. Proto je obětováno tolik životů.

A vždycky jsou to životy mladých lidí, kteří jsou vrženi do hladových chřtánů válečného monstra. Mladí lidé, kteří jsou rekrutováni a opakovaně připravováni stejnými zločinnými lžemi, aby šli na smrt ve jménu vlajky a vlasti a vrátili se domů v pytli na mrtvoly.

Proto je váš dopis tak otřesný. Zakrývá realitu a prezentuje se jako obyčejná pracovní nabídka na standardní pozici. Už ve druhém odstavci jim tučně slibujete „atraktivní plat.“ Moc dobře víte, jak lákavých může být 2 000 eur měsíčně pro sedmnáctiletého.

Pak mladé lidi bombardujete prázdnými frázemi jako „aktivně přispívá k budoucnosti země,“ „jedinečná příležitost k osobnímu a profesnímu rozvoji,“ „navazování celoživotních přátelství“ a „vzrušující a dobrodružné pracovní prostředí.“ To vše je nesnesitelně bezohledné.

Možná namítnete, že si dělám starosti zbytečně, protože na své facebookové stránce nás sebevědomě ujišťujete, že nemáte v úmyslu posílat naše mladé lidi na frontu. Ale k čemu je pak potřebujete? Na co mají být připraveni?

Protože přesně tohle říká váš dopis: „Musíme být připraveni a schopni akce.“

Na co se má můj syn a jeho vrstevníci připravit? Na to, aby loupali brambory, čistili latríny zubními kartáčky, nudili se k smrti v kasárnách nebo sbírali hrdinské historky, aby je později vyprávěli svým potomkům o jejich slavných dnech pod vlajkou?

Za koho nás považujete, pane Franckene? A za koho považujete naši mládež? Opravdu si myslíte, že nechápou, co všechny ty zastřené výzvy k „přípravě“, prodchnuté odporným zápachem „vlastenecké povinnosti“ a „občanství“, vlastně znamenají?

Pane Franckene, koho se snažíte oklamat? Buďte alespoň upřímní. Přestaňte lhát. Chcete, abychom spolu s Evropou byli za pět let připraveni na válku. Chcete, abychom se ozbrojili až po zuby, postavili přístřešky, naplnili si domovy vybavením pro přežití, a teď chcete, aby byli připraveni i naši mladí lidé.

A my máme věřit, že byste je ve skutečnosti neposlali do ozbrojeného boje? Válka není „vzrušujícím a dobrodružným pracovním prostředím,“ ani „jedinečnou příležitostí k osobnímu a profesnímu rozvoji.“

Jak píše novinář Walter Zinzen:

„Války jsou ve skutečnosti masakry a masové vyhlazování. Všechno lidské je tam vyhlazeno nemilosrdným násilím. A my se na to máme připravit. Co nám chce náš ministr války namluvit?“

Ale nepochybně budete i pana Zinzena počítat mezi ty nežádoucí, kteří si podle vašeho názoru zaslouží jen opovržení a pohrdání.

V těchto dnech čelíte silné kritice. Nedá vám to spát, zvládnete to, je to součást práce, že? Ale vaše děti nebudou ušetřeny a podle mého názoru to jde za hranice toho, co je přijatelné.

Na Facebooku píšete: „Když jsou mé děti napadeny, reaguji docela ostře.“

No, alespoň to máme společné. Protože pokud jde o mé děti, reaguji také docela ostře.

A co mi opravdu vaří krev v žilách, je pohled na to, jak vláda, ke které patříte, pilně pracuje na zničení budoucích vyhlídek mladých lidí prostřednictvím drastických omezení a destruktivních sociálních reforem, takže brzy nebudou mít jinou možnost než vstoupit do armády.

Ve zprávách se vás ptali, zda jste již záložníkem. Odpověděl jste, že na to ještě nemáte čas. No, pane Franckene, ani můj syn nemá čas.

Už má dost jiné práce: žít, být mladý, trávit čas s přáteli a přítelkyní, chodit do školy, sbírat zkušenosti jako pracující student, dělat si plány do budoucna. Nesní o hrdinské smrti jako mladý rekrut, po níž by následovalo uznání od osobností, jako jste vy, za „oběť“ svého života.

Mohu vám oznámit, že můj syn zdvořile odmítl vaše pozvání, což vás možná zklame, ale pro mě je to úleva. To posiluje mou naději, že Simon Gronowski má pravdu, když ve své nedávno vydané knize „Plaidoyer pour la paix“ (Prosba o mír) píše:

„Mladí lidé mají smysl pro spravedlnost, pravdu a solidaritu.“

S pacifistickými pozdravy

Dirk Tuypens