Žena, která byla nucena prchnout do zahraničí před tvrdým trestem za kritiku transagendy: Řekli mi, ať už se nikdy nevracím domů! (video)

Nedávno jste si zde mohli přečíst příběh Brazilky, která dlouhodobě kritizuje trans agendu. Za urážku trans osoby (biologického muže, který se vydává za ženu) na ni byl v její rodné zemi vydán zatykač, na jehož základě jí za recidivu (opakovanou „urážku“) hrozí až 25 let vězení.

O jakou urážku šlo? O levicovém politikovi, který tvrdí, že je žena, opakovaně – zcela po pravdě – řekla, že je muž. Jenže to je v zemi, kde si soudy už dávno převzali progresivisté, velmi těžký zločin, za který hrozí horší trest než například za znásilnění.

Mladá žena, která je nucena se skrývat na neznámém místě, ve videu níže vypovídá o svých problémech. Nemůže se vrátit do své rodné země, která je v zajetí té nejdrastičtější progresivistické politiky jakou si lze jen představit.

A nejen ona je její obětí. Vypovídá, že aktuálně je obžalováno také několik dalších žen, které trvají na tom, že biologický muž je muž a ne žena.

Byl pátek večer 23 hodin, když v červnu 2022 dostala 29letá Isabella Cêpa na Instagramu vzkaz od novinářky z Folha de S. Paulo, jednoho z nejlepších brazilských deníků.

Novinářka požádala Cêpu o reakci na zprávu, že byla obviněna z pěti případů „rasismu“ za „nesprávné pohlaví“ transvestitního politika a mohla by čelit až 10 až 25 letům vězení.

Novinářka nečekala, že zprávu uvidí: Bombastický příběh byl zveřejněn následující den. Bylo to poprvé, co Cêpa slyšela o obviněních.

O tři roky později byl Isabelle Cêpové udělen formální status uprchlíka na základě politického pronásledování nejmenovanou evropskou zemí.

Je první Brazilkou od konce vojenské diktatury v zemi, která získala status uprchlíka za to, že se stala terčem státu, a první ženou na světě, která se stala oficiální uprchlicí za svůj odpor k transgenderové ideologii.

V následujícím rozhovoru mluvila ze země svého současného bydliště, která nemůže být z bezpečnostních důvodů jmenována.

„Jsem jen marketingový člověk, grafický designér,“ řekla mi Cêpa.

„Ale měla jsem svou stránku na Instagramu, kde jsem mluvila o domácím a sexuálním násilí.“ Sama Cêpa byla obětí obojího.

„To byla vždy hlavní témata, dokud se to nedostalo do bodu, kdy jsme už o ženských otázkách nemohli mluvit, protože předtím jsme se museli dohodnout na tom, co je to žena.“

Mnoho kritiků transgenderové ideologie si začalo dávat velký pozor na to, jaká slova používají a jak. Cêpa to odmítla.

V roce 2019 brazilský Nejvyšší federální soud rozhodl, že diskriminace LGBTQ komunity je formou „rasismu“ podle zákonů proti rasové diskriminaci v zemi, čímž představuje „transfobii“ jako trestný čin podle brazilského trestního zákoníku.

V roce 2020 se brazilský politik Erika Hilton (biologický muž), který se identifikuje jako transsexuálka, úspěšně ucházel o obecní post v São Paulu a jeho drtivé vítězství oslavil mezinárodní tisk jako „symbolický triumf“ transgenderového hnutí.

Cêpa viděla titulky a sdílela video se svými sledujícími, ve kterém vyjádřila své zklamání z toho, že nejvíce „hlasů dostala žena, která je muž. Hilton podal na policii trestní oznámení a Cêpa byla v lednu 2022 vyslýchána policisty.

Když jí bylo oznámeno, že čelí pěti obviněním, podrobnosti případu byly stále zapečetěny a ona k nim neměla přístup. „Dva roky jsem čekala, až mě někdo o žalobě informuje. Věděla jsem o jednom bodě, ale bylo tam pět bodů. Tak co byly ty další čtyři?“

Zjistila to o dva roky později na letišti Salvador Bahia. V červenci 2024 plánovala cestu do Španělska za kamarádkou. U imigrační přepážky jí federální agent řekl, že její pas byl označen vlajkou, a zeptal se jí, zda si je vědoma nějakých soudních sporů nebo obvinění proti ní.

Cêpa mu řekla, že věděla, že byla vznesena obvinění kvůli článkům v tisku před dvěma lety, ale že neměla přístup ke spisům a nemá ponětí, čeho se týkají. Agent vytáhl její případ.

„Začal číst spisy na počítači a říkal si, že to nedává smysl,“ řekla.

„Musel mě vzít do zakázané části letiště a já jsem vešla do místnosti s osmi federálními policisty. Všichni si přečetli spisy a dospěli k závěru, že se jednalo o politické pronásledování, protože pro tento případ neexistoval žádný právní základ.

Agent zavolal palubní personál a řekl jim: Nezavírejte dveře tohoto letadla, dokud nebude tato cestující uvnitř letadla. Pak mě doprovodil k letadlu. Když mě tam doprovázel, řekl: Pokud je to možné, prostě se nevracejte. Není pro vás bezpečné být tady.“

„Všichni agenti byli levičáci – to bylo v našem rozhovoru velmi jasné, ale věděli, jak zákon funguje, takže prostě identifikovali, že je toho příliš, že to nedává smysl,“ řekla Cêpa.

„Toto bylo jejich doporučení: Pokud vás znovu uvidíme, bude to proto, abychom vás zatkli, až se vrátíte, takže se nevracejte.“

Dostala kopii svých spisů a začala si je číst v letadle. Tehdy pochopila plnou závažnost obvinění, kterým v Brazílii čelila.

„Začala jsem číst a pochopila jsem, že další čtyři obvinění jsou retweety příspěvků, kterých jsem ani nebyla autorkou – přeposílání věcí, které nebyly vůbec urážlivé,“ řekla.

„Byly to jen ženy, které říkaly, že biologičtí muži (tzv. trans ženy) by neměli chodit do ženských věznic. Rozdělení věznic podle pohlaví je ústavním právem a toto je porušováno, takže je to velmi férová diskuse, a já jsem právě tuto informaci znovu zveřejnila. Tak jsem dostala pět obvinění.“

Stala jsem se terčem, protože jsem vedla boj za sdílení informací o domácím a sexuálním násilí. To je důvod, proč jsem se stala terčem. Mnoho lidí říkalo to samé, co jsem říkala já, ale protože jsem byla respektována, musela jsem být umlčena.

Byla jsem problém. Jejich cílem bylo dát mi trest delší než čtyři roky, protože v Brazílii, pokud dostanete méně než čtyři roky, nepůjdete do vězení. Chtěli vězení.

Proto se v mém Twitteru prohrabali a našli vše, co jsem kdykoli v životě řekla. Takže jsem seděla v letadle s těmi papíry, četla jsem si a přemýšlela: Co to je?

Když Cêpa dorazila do Španělska, nevěděla, co má dělat, ale reakce federálních agentů na letišti na její obvinění ji přesvědčila, že stačí počkat, až budou obvinění stažena, a pak se bude moci vrátit do Brazílie.

Strávila rok v Maroku a nějaký čas v Portugalsku, kde čekala na dobré zprávy. Nepřišly. Místo toho se věci zhoršily. Protože cestovala na turistická víza, byl její případ přesunut ze São Paula na federální úroveň.

Spojenci doma, jako je skupina pro práva žen MATRIA Brazílie, vyčerpali v její prospěch všechny možnosti, včetně osobního setkání s tehdejší ministryní pro ženy Cidou Gonçalvesovou, která neměla zájem pomoci. Ostatní oficiální kanály byly také slepými uličkami.

„Strávila jsem šest měsíců ve městě v Maroku s 5 000 obyvateli,“ řekla.

„Byla jsem jediný cizinec a byla to naprostá izolace. Potřebovala jsem se prostě usadit a mít ve svém životě nějakou stabilitu. Začínala jsem být velmi unavená a věci se zhoršovaly.

Potřebovala jsem být někde, kde bych mohla pracovat, protože když mě obžalovali, přišla jsem o kariéru. Už jsou to tři roky, co hledám práci a nemůžu ji najít. Kdybyste si vygooglili mé jméno, řekli byste jen, že jsem fanatik, který stráví 25 let ve vězení.“

V zoufalství se obrátila o pomoc na Agenturu Evropské unie pro azyl. Bylo pro ně těžké uvěřit její žádosti.

„Ten příběh je tak směšný, že si řekli, ne, to není možné,“ řekl Cêpa.

„Museli jsme přeložit více než tisíc stran spisů, aby pochopili hloubku toho šílenství, které se odehrávalo. Pamatuji si, že jsem dostala papír, který mi udělil status uprchlíka – tehdy jsem si uvědomila: Dobře, jsem v bezpečí.“

„A pak moje druhá myšlenka byla: To se nikdy předtím nestalo. Jedná se o první případ na světě. Bylo to šílené. Ztuhla jsem. Pamatuji si, že jsem tam byla jako skála.“

Cêpa žila jako digitální nomád již dříve, ale nic ji nepřipravilo na život disidentky v trvalém exilu. Nemůže se vrátit do své rodné země, aby navštívila své přátele a rodinu. Nemohou si dovolit přijet ji navštívit.

Většina jejích věcí – knihy, boxerské rukavice, oblečení – je stále v Brazílii, a jak se měnila roční období a ona se stěhovala ze země do země, byla nucena koupit si nové oblečení. Nyní je pryč z Brazílie rok a půl a nemá prostředky na to, aby se uživila.

„Je to hrozné,“ řekla. „Chybí mi všechno. Někdy si dokonce ráda zajedu do Portugalska, abych si mohla dát guaranu a tapioku. Chybí mi být s přáteli. Nejtěžší na tom je, že nejsem schopna mít žádný druh sociální interakce, zejména jako uprchlík.

Nemohu nikomu věřit, nemohu si najít přátele. Vyhýbám se setkávání s lidmi a neříkám jim, odkud jsem. Když slyším někoho mluvit portugalsky, běžím, protože nevím, jestli těm lidem můžu věřit, jestli by neprozradili moji polohu.

Je to velmi osamělá cesta. Obvykle jsem ráda sama, ale někdy o víkendech bych si ráda zagrilovala se svými přáteli.“

Cêpa musela odevzdat svůj brazilský pas, když žádala o status uprchlíka a nyní čeká na obdržení ženevského pasu. Dokud tak neučiní, nemůže opustit azylovou zemi. Až se jí to podaří, bude moci znovu cestovat – kamkoli kromě domova.

Jak se Brazílie stala tak autoritářskou, že mladá žena musela uprchnout ze své země, aby unikla vězení za to, že nazvala muže mužem? To je podle Cêpy proto, že Brazílie byla používána jako laboratoř.

V médiích se objevují falešné zprávy, které říkají, že Brazílie je zemí, která zabíjí nejvíce trans lidí. Tato data jsou zcela falešná, ale byla použita v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který rozhodl postavit ‚transfobii‘ na roveň rasismu.

„Nejvyšší soud nemůže změnit zákon – to je výsada parlamentu –, ale může reinterpretovat trestní zákoník. Brazílie, která je největší zemí Jižní Ameriky a je obecně velmi přátelská ke gayům, byla LGBT skupinami považována za „dobrou zemi pro zasazení tohoto semene trans ideologie.“

Open Society, Fordova nadace a mnoho organizací z celého světa vložilo spoustu peněz do médií a všech druhů neziskovek, které šíří falešná čísla o trans populaci v Brazílii.

To bylo použito Nejvyšším soudem k vytvoření rozhodnutí a nyní je toto rozhodnutí používáno k nátlaku a umlčení žen, které se odváží říci to, co je zřejmé.

Většina lidí ze Západu neví o Jižní Americe nic kromě příběhů o kartelech a zločinech. Takže pokud zveřejníte falešná čísla o Jižní Americe, kdo vám dokáže, že se mýlí?

Stručně řečeno, velké filantropické instituce nalily peníze do LGBT aktivistických skupin a médií a darovaly je politikům. Politici rozhodují, které neziskovky budou financovat.

Dávají LGBT skupinám peníze daňových poplatníků a skupiny produkují zprávy a doporučení, které pak politici používají k obhajobě LGBT politiky.

Je to kruhová revoluce financovaná daňovými poplatníky v neprospěch daňových poplatníků, kteří do značné míry nesouhlasí s genderovou ideologií – a rozhodně se staví proti pronásledování Isabelly Cêpy a mnoha dalších jí podobných (školník v současné době čelí pěti letům za to, že požádal transidentifikujícího se muže, aby opustil dámské toalety).

„Všechny ženy, které jsem retweetovala, jsou nyní stíhány,“ řekla mi Cêpa.

Všechny jsou vyšetřovány. Jedna z nich je nyní ve stejné situaci. Je obviněna ze dvou případů rasismu, což znamená, že stále může jít do vězení, protože je v Brazílii. Nikdo by nás veřejně nepodpořil, protože v zákoně není jasné, co je zločin a co ne.

Lidé jsou stíháni a nikomu není dovoleno o tom mluvit. Doslova jsem musela opustit zemi a získat mezinárodní ochranu, abych mohla mluvit.

Soudce ze státu São Paulo požadoval, aby byl můj Twitter zablokován pro všechny brazilské IP adresy a samotná společnost soudci sdělila, že je to protiústavní a porušuje to moje práva. A stejně to udělali.

Brazilský nejvyšší soud 2. září rozhodl o „archivaci“ případu Cêpy, což znamená, že je uzavřen – prozatím. Poznamenala, že je to „průlomový precedens“, který signalizuje vítězství svobody projevu.

„Není to jen o mně,“ napsala na X. „Je to poprvé v Brazílii, kdy byla žena formálně terčem trestního stíhání a uspěla. To, co začalo jako pokus umlčet ženu za to, že řekla pravdu mocným, se nyní stalo právním bodem obratu… Toto rozhodnutí je milníkem v brazilské historii.“

Případ však nebyl zamítnut, což znamená, že soud může její obvinění kdykoli vzkřísit a „stále není jasné, zda je ‚transfobie‘ zločinem nebo ne, protože lidé jsou stíháni tak jako tak,“ řekla Cêpa.

„Je to velké vítězství, protože chtěli, abych byla první ženou, která půjde do vězení, a já jsem skončila jako první žena, jejíž případ byl archivován a byl jí za to udělen status uprchlíka – přesný opak toho, co zamýšleli.“

Stále se však nemůže vrátit domů, protože pokud znovu promluví, mohla by být znovu zatčena – a tentokrát je nepravděpodobné, že by jí úředníci dovolili opustit zemi.

Když jsem se Cêpy zeptal, jak si během této zkoušky udržuje zdravý rozum, zasmála se.

„Rozhodně to nejde,“ odpověděla. „Nespím. Zítra mám schůzku s psychiatrem. Neustále měním své léky. Chodím do posilovny. Chození do posilovny, to je to, co mě udržuje při smyslech, chození do posilovny a předstírání, že jsem normální člověk, předstírání, že jsem zpátky ve svém skutečném životě.

Ale pak na mě někdo promluví v sauně a já se leknu a uteču zpátky domů. Je to složité, ale snažím se. Nelze spočítat, kolikrát jsem měla během této cesty sebevražedné myšlenky. Dostala jsem se k tomu velmi blízko, ale mám několik opravdu dobrých přátel, kteří mi pomohli se přes to dostat.“

„Život uprchlíka mi připadá nemožný. Potřebuji platit účty, ale je těžké najít práci.“

Musela crowdfundovat dary, aby si mohla koupit zoufale potřebné nové brýle, nábytek a zaplatit nájem. Její přátelé jí řekli, že obdivují její sílu a že nemohou uvěřit, že to zvládla

„Je to neuvěřitelné i pro mě,“ řekla Isabella Cêpa. „Ani nevím, jak jsem se sem dostal živá. Ale pojďme dál tlačit na pilu a uvidíme, co se stane.“