Římský klub tvrdí, že lidstvo potřebuje společného protivníka, aby se mohla zavést světová vláda

Římský klub je jedou z nejvlivnějších světových organizací. Jeho vliv dokazuje nejen fakt, že mezi členy se řadí mnozí čelní globalisté i vysoce postavení politici z celého západního světa, ale i skutečnost, že mnohé globálně prosazované politiky pochází právě odtud.

Příkladem je kniha „Meze růstu,“ která dala před více než 50 lety návod k tomu, jak zorganizovat a prosadit klimatický podvod a zároveň jej zneužít pro depopulaci.

Většina členů Římského klubu je zároveň i členy různých dalších globalistických organizací, které již mají zcela přímý vliv na politiky jednotlivých zemí.

Římskému klubu se budeme nyní věnovat právě proto, že jeho politika nás skrz EU aktuálně ovlivňuje asi nejvíc. V české pobočce Římského klubu byl například Václav Havel, Miloš Zeman, Valtr Komárek či bývalý prezidentský kandidát Jiří Drahoš.

Výrazy jako „udržitelný rozvoj“ či politika „nerůstu,“ které jsou známé z Green Dealu, pochází právě z Římského klubu.

V roce 1968 italský průmyslník Aurelio Peccei a skotský vědec Alexander King založili Římský klub – globalistický mozkový trust, jehož radikální myšlenky o kontrole populace, člověkem způsobené změně klimatu a deindustrializaci dodnes formují vládní politiku mnoha zemí.

Zvěsti o skutečném účelu Římského klubu kolují od jeho založení. Příznivci jej popisují jako sílu na ochranu planety, zatímco kritici upozorňují na to, že podporuje kontrolu populace, transhumanismus a „vytváření krizí“ – přičemž k dosažení svých cílů využívá Hegelovu dialektiku.

Klub se skládá z nevolených akademiků, vědců, politiků a globalistů. Navzdory tomu, že se prezentuje jako nástroj pro „záchranu planety,“ kritici trvají na tom, že jeho skutečným cílem je centralizovat moc do rukou globální elity ve snaze o jednosvětovou vládu.

Spoluzakladatel Aurelio Peccei se narodil v roce 1908 v italském Turíně. V roce 1930 získal titul z ekonomie a poté nastoupil do společnosti Fiat, aby vedl operace v Číně.

Před druhou světovou válkou se vrátil do Itálie a připojil se k protifašistickému odboji, přežil zatčení i mučení. Po válce se Peccei vrátil do Fiatu a v roce 1949 se přestěhoval do Argentiny, aby dohlížel na jeho operace v Latinské Americe. Na počátku 50. let založil Peccei Italconsult, poradenskou firmu pro rozvojové země. Během 60. a 70. let pomohl založit IIASA v Rakousku, propojil východní a západní vědu v globálním klimatickém a energetickém výzkumu.

S rostoucím povědomím o otázkách životního prostředí se stal členem správní rady Světového fondu na ochranu přírody.

Pecceiho partner v Římském klubu, Alexander King, se narodil v Glasgow. Navštěvoval Highgate School a studoval chemii na Imperial College.

V letech 1929 až 1931 prováděl výzkum na univerzitě v Mnichově, než se vrátil na Imperial University jako přednášející a později docent fyzikální chemie.

Během druhé světové války King sloužil jako zástupce vědeckého poradce na ministerstvu výroby pod sirem Henry Tizardem, kde rozpoznal potenciál DDT jako insekticidu ze zachyceného dopisu a údajně vymyslel jeho zkratku.

V roce 1943 vedl vědeckou misi Spojeného království a působil jako vědecký atašé ve Washingtonu. Po válce se stal tajemníkem Poradního sboru pro vědeckou politiku a hlavním vědeckým poradcem Oddělení vědeckého a průmyslového výzkumu.

V roce 1957 byl jmenován ředitelem Evropské agentury pro produktivitu v Paříži, později postoupil na pozici generálního ředitele OECD pro vědecké záležitosti. V roce 1974 předsedal Mezinárodní federaci institutů pokročilých studií ve Stockholmu.

Byl také zanícený globalista, podle něhož by mělo být vlastenectví vnímáno jako něco špatného.

„Je důležité, aby měl každý představu o světě jako celku a měl by se pokud možno vyvarovat výchovy svých dětí v jakémkoli smyslu pro místní vlastenectví, nacionalismus a provinčnost.“ – Alexander King

Koncem roku 1966 narazil Dr. King na projev přednesený v Jižní Americe Aureliem Peccem, o kterém King ještě neslyšel.

Projev se zaměřil na dopady prudkého růstu populace, rostoucí spotřeby potravin, vyčerpávání materiálů a energie – což by nevyhnutelně vedlo k nedostatku a úpadku životního prostředí. Pecceiův projev se velmi podobal Kingovu vlastnímu přesvědčení, a tak napsal Pecceiovi a požádal ho, aby se s ním setkal, až bude příště v Paříži. Když se setkali, zjistili, že se shodují ve svých názorech, cílech a nápadech. Sdíleli touhu ovlivnit pokračování života na Zemi.

Oba věřili, že politici a světoví lídři musí vytvořit politiku k zajištění přežití lidstva – politiku, která může být tvrdá, ale nezbytná.

Shodli se na tom, že stávající mezinárodní organizace mohou jejich vizi uskutečňovat. Mluvili o shromažďování podobně smýšlejících lidí do skupiny, bez jakýchkoli předsudků. Aby skupiny vytvořily globální řád, musí se o něj zasazovat na mezinárodní úrovni.

Kongres pro kulturní svobodu uspořádal konferenci o světovém řádu ve Villa Serbelloni Rockefellerovy nadace v Bellagiu v Itálii od 12. do 19. června 1965.

Na této akci, financované Fordovou nadací a Americkou akademií umění a věd, se sešli přední vědci, spisovatelé a vědci, aby diskutovali o myšlenkách, které odrážely Pecceiovu a Kingovu vizi světového řádu.

Oficiální zpráva uvádí:

„Intelektuálové by měli být hnací silou za formováním skupin, které podporují světový řád. Aby vytvořily světový řád, musí ho skupiny podporovat globálně.

Vyjednané nastolení světového řádu je teoreticky možné a prakticky proveditelné, protože v konečné analýze pravděpodobné účinky jaderného požáru učinily z války nepraktickou alternativu k mírovému řešení současných problémů.“

Římský klub – úzce spojený s NATO a Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) – později podpořil kontrolu populace a ekonomická omezení jako součást této širší agendy.

V roce 1972 si Římský klub vydal bestseller „Meze růstu“, financovaný Volkswagenovou nadací, který simuloval dopady rozvoje na zdroje Země. Studie se zabývala vztahy mezi populací, zdroji, faktory životního prostředí a využíváním půdy.

Kniha představila několik scénářů vyvinutých prostřednictvím počítačové simulace, založených na hypotetických stabilizačních politikách. Výsledky byly vždy stejné: globální populace a životní úroveň se zhroutí do 50-100 let, pokud budou trendy přetrvávat.

K simulaci interakcí mezi zemskými systémy a lidskou činností studie použila počítačový model World3, odvozený z práce Jaye Forrestera z MIT a jeho knihy „World Dynamics.“ Model zkoumal exponenciální ekonomický a populační růst v mezích omezených zdrojů.

Podle zprávy se předpokládalo, že teplota planety se do roku 2052 zvýší zhruba o dva stupně Celsia a globální produkce dosáhne vrcholu mezi lety 2008 a 2020, vzhledem ke stávajícím přírodním zdrojům.

Zjištění byla původně prezentována na mezinárodních konferencích v Moskvě a Riu v létě 1971. Zpráva varovala před prudkým poklesem populace a průmyslu bez větších úprav. Navzdory počátečnímu nesouhlasu ovlivnila environmentální reformy na celá léta, avšak globální úsilí selhalo a předpovědi nedostatku zdrojů se ukázaly jako mylné.

V roce 2017  Dennis Meadows, spoluautor knihy „Meze růstu,“ tvrdil, že většina světové populace musí být vyhlazena, pokud si zbytek má udržet vysokou životní úroveň, řekl:

Můžeme mít velmi silnou diktaturu, která je chytrá a lidé mají nízkou životní úroveň…

Ale my chceme mít svobodu a chceme mít vysokou životní úroveň, tak budeme mít miliardu lidí. A teď jsme na sedmi, takže se musíme vrátit dolů.

Římský klub často zahajuje projekty a publikuje zprávy o tématech, jako jsou:

Zhoršování fyzického prostředí

Krize institucí

Byrokratizace

Depopulace

Násilí

Nedostatečné vzdělání

Rostoucí propast mezi chudými a průmyslovými zeměmi

Nekontrolovaný růst měst

Nejistota v zaměstnání

Snížení spokojenosti dosažené v práci

Zpochybňování hodnot společnosti

Lhostejnost k zákonu a pořádku

Inflace a narušení měny

Římský klub se navenek prezentuje jako skupina dobromyslných, starostlivých jedinců, kteří chtějí, aby Země vzkvétala. Ale jaká je skutečnost?

Spisovatel John Coleman, bývalý důstojník MI6, tvrdí, že Římský klub byl založen na žádost evropské „černé šlechty.“ Ve své knize „Římský klub“ píše:

„Římský klub se skládá z nejstarších členů tzv. černé šlechty Evropy, potomků starobylých rodin, které vlastnily, kontrolovaly a řídily Janov a Benátky ve 12. století.

Říká se jim „černá šlechta“, protože používají špinavé triky, vraždy, terorismus, neetické chování a uctívání Satana – tedy černé činy.

Nikdy neváhali použít sílu proti každému, kdo se odvážil postavit se jim do cesty, a to dnes neplatí o nic méně, než tomu bylo ve 13. až 18. století.

Benátská černá šlechta je úzce spojena s takzvaným Německým Marshallovým fondem – což je jen jiný název Římského klubu – který byl vybrán, aby oklamal veřejnost.

Benátská černá šlechta se skládá z nejbohatších a nejstarších ze všech evropských rodin, jejich bohatství daleko převyšuje bohatství Rockefellerů, a jsou součástí Výboru 300, nejmocnějšího kontrolního orgánu na světě.“

Proslýchá se, že Římský klub si udržuje vlastní zpravodajskou službu, která čerpá z práce Interpolu, Mossadu a bývalých agentů KGB. Tyto údajné vazby pramení z velkých ekonomických projektů SSSR s Fiatem, vedeným Giovannim Agnellim, který údajně patřil k italské rodině Černé šlechty.

Řada nedávných teorií naznačuje, že Výbor 300, údajná tajná společnost evropských průmyslníků, tajně kontroluje Římský klub. Podle těchto zpráv Výbor 300 již dávno dospěl k závěru, že světová populace by se měla drasticky snížit, přičemž na většinu lidí pohlížel jako na neužitečné spotřebitele zdrojů.

Tyto teorie naznačují, že Klub konstruuje krize, aby vyvolal deindustrializaci ve vyspělých zemích a zastavil industrializaci v zemích třetího světa, čímž vydláždí cestu pro novou dobu temna a globální otroctví pod globální vládou.

Říká se také, že jsou zodpovědní za uzavření velké části americké průmyslové základny během Reaganových let a za kolaps ruské ekonomiky v roce 1989.

Římský klub pokračuje ve spolupráci s OSN a hlavními mezinárodními neziskovými organizacemi. Jeho členové jsou zapojeni do iniciativ, jako jsou Earth4All (2022), Reframing Economics (2023) a v podstatě všechny politické programy EU (2024).

„Environmentalistická“ agenda této skupiny si také našla publikum ve Vatikánu. Četné zmínky o Římském klubu můžete najít na webových stránkách Světového ekonomického fóra, a je často spojován se skupinou Bilderberg.

Římský klub zosnoval globální spiknutí, které využívá strachu z klimatu ke zničení národů a vytvoření světa řízeného technologiemi. Podle kritiků řízení takzvaného „Nového světového řádu“ volá po eliminaci většiny světové populace prostřednictvím válek, nemocí, potratů a hladomoru.

Ve vlastních publikacích Římského klubu je lidstvo popisováno jako „skutečný nepřítel“. Stejně jako WEF, tato globalistická frakce zůstává většinou skrytá, ale uplatňuje značnou moc.

Říká se, že je nevolená a postrádá souhlas veřejnosti, diktuje politiku, zatímco média, vlády, elitní neziskovky a dokonce i očkovací průmysl prosazují protirodinnou agendu jako součást širší agendy kontroly populace.

Bývalí i současní členové – včetně Henryho Kissingera, Zbigniewa Brzezinského, George Sorose a Billa Gatese – se hlásí k teorii, že lidstvo potřebuje „společného protivníka“, aby ospravedlnili světovou vládu.

Člověkem způsobená změna klimatu a ekologická katastrofa byly vybrány, aby hrály roli tohoto protivníka.

Snad žádná pasáž neilustruje cíle Římského klubu jasněji než tento výňatek z jeho zprávy z roku 1991 „První globální revoluce“:

„Při hledání nového nepřítele, který by nás sjednotil, jsme přišli s myšlenkou, že znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně by se hodily…

Ale když je označíme za nepřítele, padáme do pasti… záměny příznaků za příčiny. Všechna tato nebezpečí jsou způsobena lidskými zásahy a mohou být překonána pouze změnou postojů a chování. Skutečným nepřítelem je tedy lidstvo samo.“